30 Cdo 971/2013
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 112 obč. zák.




30 Cdo 971/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. T. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 87/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, č. j. 14 Co 404/2012 107, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 84.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce uplatnil nárok vůči žalované na zaplacení výše uvedené částky z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že poskytl vklad do obchodní společnosti Joint Invest Action k. s. ve výši 80.000,- Kč a zaplatil emisní ážio ve výši 4.000,- Kč. V souvislosti se zpronevěrou těchto finančních prostředků bylo dne 19. 3. 1997 zahájeno trestní stíhání proti komplementářům této společnosti, do něhož se žalobce přihlásil s nárokem na náhradu škody ve výši 84.000,- Kč. Usnesením policejního komisaře ze dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání podezřelých odloženo, protože sdělení obvinění v této věci odporovalo § 160 odst. 1 trestního řádu. V důsledku toho nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno, přičemž došlo k promlčení trestního stíhání. Odpovědnostní titul žalované spatřuje žalobce jednak v nezákonném rozhodnutí (sdělení obvinění) a dále pak v nesprávném úředním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení. V důsledku toho došlo ke zmaření možnosti uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svou úmyslnou trestnou činností způsobily škodu na majetku žalobce, tedy získat vůči nim exekuční titul.
Soud prvního stupně neshledal na straně žalované nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky trestního řízení, ani rozhodnutí, které by bylo možno ve vztahu k žalobci považovat za nezákonné. Nadto je v daném případě podstatné, že mezi činností orgánů činných v trestním řízení a žalobcem tvrzenou škodou není dán vztah příčinné souvislosti, neboť škoda žalobci vznikla již před zahájením trestního řízení a nebyla způsobena činností policejního orgánu. Žalobce argumentoval tím, že v důsledku odložení trestního stíhání se úkony orgánů činných v trestním řízení staly nulitními, a nárok žalobce se tak promlčel. Podle soudu prvního stupně však žalobce uplatnil své právo na náhradu škody v rámci adhezního řízení, jakožto součásti trestního řízení vedeného proti osobám, které žalobci měly svým jednáním způsobit škodu. I adhezní řízení je řízením, v jehož průběhu dochází při splnění zákonných podmínek ke stavení promlčecí doby. Okamžikem uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení se tedy promlčecí doba stavěla. Na trestní řízení pak rozhodně nelze pohlížet jako na nulitní, nemající za následek stavení promlčecí doby, jak se domnívá žalobce, protože i odložením věci dochází k ukončení trestního řízení a na úkony v jeho průběhu činěné nelze nahlížet jako na nulitní. Žalobci tak nic nebránilo, aby po skončení trestního řízení (jeho odložení) podal příslušnou žalobu v občanskoprávním řízení právě proti osobám, jejichž trestní stíhání skončilo odložením věci a také proti společnosti Joint Invest Action, k. s. Zároveň nelze přehlédnout ani to, že žalobce svůj nárok uplatnil v rámci konkursního řízení vedeného proti úpadci Joint Invest Action, k. s. Konkursní řízení není dosud skončeno, pohledávka žalobce byla správcem konkursní podstaty popřena a žalobce, ačkoliv od správce konkursní podstaty dostal incidenční výzvu, nepodal v zákonné třicetidenní lhůtě žalobu. Sám tak zabránil přezkumu jím uplatněné pohledávky v rámci konkursního řízení. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit.
Odvolací soud k odvolání žalobce uvedl, že vhledem k okamžiku vzniku tvrzené škody k níž mělo dojít dne 19. 3. 1997 bylo namístě aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Odvolací soud vyšel z toho, že v daném případě žalobce vymezuje škodnou událost tak, že došlo ke zmaření možnosti uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou trestnou činností způsobily škodu na majetku žalobce, tedy získat vůči nim exekuční titul. Upřesňuje přitom, že má na mysli uložení povinnosti k náhradě škody ve výši odpovídající vkladu komanditisty, a to buď v adhezním řízení, nebo v řízení občanskoprávním.
Právní otázka, zda v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v soudním řízení vzniká škoda již tím, že o uplatněném nároku není rozhodnuto, a zda je odškodnitelnou újmou výše uplatněné pohledávky bez ohledu na to, zda by žalobce byl v řízení úspěšný a zda by se na základě soudního rozhodnutí reálně domohl zaplacení své pohledávky, je již judikaturou vyřešena (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). S tvrzením, že v důsledku vadného zahájení trestního stíhání fyzických osob došlo ke zmaření možnosti získat vůči stíhaným osobám exekuční titul, nespojuje platné právo odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. A to právě proto, že okolnost, že žalobce nedosáhl vydání požadovaného soudního rozhodnutí (ať již v adhezním řízení nebo v řízení občanskoprávním), sama o sobě škodu nepředstavuje. Ani v případě, že by bylo trestní stíhání zahájeno řádně a v trestním řízení by bylo pokračováno, není jisté, zda by byl vydán rozsudek uspokojující nároky žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost opírá o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stran procesního pochybení soudů dovolatel uvedl, že odvolací soud konstatoval, že škoda ve výši uplatněné pohledávky žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl. Pak měl ovšem věc vrátit soudu prvního stupně s tím, aby žalobce vyzval k vylíčení všech rozhodných skutečností.
Dovolací soud by se měl zabývat i hmotněprávním posouzením věci, tedy závěry, k nimž ve svém rozsudku dospěl soud prvního stupně. Jedná se o otázky předčasnosti žaloby, promlčení a absence nesprávného úředního postupu spočívajícího v odložení trestního stíhání.
Dle dovolatele došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení věci z toho důvodu, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem, neboť kdyby takto nesprávného postupu nebylo, nedošlo by k odložení věci, ale muselo by být učiněno rozhodnutí ve vztahu k trestnímu stíhání, které by jinak bylo řádně zahájeno a probíhalo. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí a z usnesení o odložení věci vyplynulo, že rozhodnutí usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo vydáno, jinak by věc nemohla být odložena. V daném případě trestní stíhání zahájeno bylo, ale vadně, což způsobilo dodatečné prohlášení vedeného trestního stíhání za nulitní a ve svém důsledku vyvolalo i nulitu připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.
Dále je třeba posoudit argument soudu prvního stupně ohledně nemožnosti vyhovění žalobě s ohledem na probíhající konkursní řízení na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. Dovolatel uvádí, že v konkursním řízení uplatnil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kdežto v daném případě se jedná o nárok na náhradu škody. Otázkou tedy je, zda škoda spočívá ve zmaření možnosti domoci se pohledávky žalobce vůči primárním škůdcům, a zda tato škoda je či není odlišná od nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného v konkursním řízení.
Dovolací soud by se měl také zabývat posouzením otázky, zda dochází ke stavení promlčecí doby, a tedy splnění podmínek ustanovení § 112 obč. zák. při uplatnění nároku na náhradu škody vůči stíhaným osobám, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dle dovolatele ke stavení běhu promlčecí doby nedošlo a ke dni vydání usnesení o odložení věci byl nárok promlčen, a to i v rámci desetileté objektivní promlčecí doby.
Dovolací soud by se měl zabývat i otázkou, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve tento nárok vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno. Podle dovolatele není nutné, aby předkládal důkaz o tom, že by žalovaní námitku promlčení skutečně vznesli. Proto jej za stávajících okolností nelze nutit k podání žaloby proti primárním škůdcům.
Dovolatel též namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí je výsledkem postupu v rozporu s ústavněprávními normami, zejména pak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci probíhalo jednak jen minimální dokazování a rozhodnutí soudu bylo překvapivé, neboť soud rozhodl bez toho, aby žalobkyně poučil o svém odlišném právním náhledu na posouzení sporu, a dal jim tak možnost se k němu vyjádřit.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
I podle obsahu dovolání, je žaloba v tomto případě postavena na tvrzení, že v důsledku vadného postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání proti primárním škůdcům došlo ke zmaření vymahatelnosti pohledávky žalobce vůči nim, neboť nárok se tímto stal promlčeným. Škoda přitom má spočívat ve zpronevěřených finančních prostředcích, které byly jako vklad žalobcem vloženy do společnosti Joint Invest Action, k. s.
K námitce dovolatele, že soudy nepostupovaly podle § 118a odst. 2 o. s. ř., není možné ve smyslu výše citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (in fine) při zvažování přípustnosti dovolání přihlížet.
Klíčová otázka pro posouzení tohoto případu se tak soustřeďuje na to, zda se žalobce může úspěšně domáhat po žalované náhrady škody spočívající ve zpronevěřených finančních prostředcích v podobě vkladu do obchodní společnosti, jestliže se po skončení trestního řízení (které skončilo odložením, a dotčená pohledávka tak nebyla v tomto řízení uspokojena) nedomáhal této náhrady po původních škůdcích (tedy komplementářích obchodní společnosti, proti nimž se odložené trestní řízení vedlo).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, přestože své potvrzující rozhodnutí postavil na poněkud modifikovaném závěru, že škoda nevzniká již samotným nerozhodnutím o uplatněném nároku a že je třeba vzít v potaz i to, zda by žalobce byl v řízení úspěšný a zda by se na základě soudního rozhodnutí reálně domohl zaplacení své pohledávky (v tomto ohledu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002).
Právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází z již existující judikatury Nejvyššího soudu a jsou s ní v souladu. Závěr odvolacího soudu je nutno interpretovat tak, že již samotným odložením trestního stíhání nedošlo ke vzniku škody, neboť není dosud zřetelné, zda by vůbec otázka vzniku škody a její náhrady vůči žalobci byla v daném trestním řízení řešena a zda by byl nárok žalobcem uplatněný úspěšný. K tomu je třeba dodat, že otázku případné úspěšnosti žalobcem uplatněného nároku by si měl i ve smyslu odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešit soud jako předběžnou otázku, tedy posoudit například, zda se nejednalo o pohledávku prekludovanou či neexistující. Ovšem v daném případě dosud nenastala skutečnost, z níž dovolatel dovozuje důvodnost uplatněného nároku, totiž, že došlo ke zmaření možnosti získat vůči primárním škůdcům exekuční titul (domoci se náhrady škody, kterou mu měli způsobit). Takovou možnost totiž nepochybně měl přinejmenším prostřednictvím občanskoprávního řízení.
Dovolací soud zde ponechává stranou soudem prvního stupně zmíněné konkursní řízení na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., v rámci něhož se měl dovolatel domáhat uspokojení nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Jen na tomto místě podotýká, že v rámci konkursního řízení je (či byla) jistě určitá šance, že dovolatel se domůže třeba i jen částečně vrácení toho, co plnil na vklad do této společnosti, a proto dosud nemohl být ani učiněn závěr o tom, že mu škoda vznikla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněné pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nerozhodné je, z jakého právního důvodu (titulu) by se takového plnění domohl (zda jako náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení či podílu na likvidačním zůstatku), neboť rozhodující není právní posouzení nároku, ale totožnost jeho skutkového základu (tedy, že určitého plnění se žalobce domáhá proto, aby obdržel nazpět to, co plnil na vkladu do obchodní společnosti).
Bez ohledu na uvedené v předchozím odstavci, je zřejmý závěr obou soudů, že v souzeném případě nebylo prokázáno, že by chybným postupem orgánů činných v trestním řízení (ať už se jednalo o nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup) došlo ke zmaření možnosti žalobce domoci se náhrady škody po primárních škůdcích. V této souvislosti dovolatel brojil proti závěru, že by se mohl tohoto nároku domáhat v rámci občanskoprávního řízení, neboť podle jeho názoru byla jeho pohledávka v důsledku odložení trestního stíhání původních škůdců promlčena.
Skutkově obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne .., sp. zn. 30 Cdo 955/2013 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ). Ztotožnil se v něm se závěry soudů nižších stupňů, že ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. dochází i tehdy, jestliže nárok na náhradu škody byl uplatněn v rámci trestního řízení, které skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno. Uvedl k tomu, že § 112 obč. zák. je nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda budily účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích. Poukázal i na shodnou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013). Nejvyšší soud pak uzavřel, že mezi nesprávným výkonem veřejné moci a vzniklou škodou není (alespoň prozatím) dána příčinná souvislost, a tak není naplněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za takto vzniklou škodu.
Je-li tento závěr samostatným důvodem, pro který nemohlo být žalobě vyhověno a který sám o sobě vedl k jejímu zamítnutí, dovolací soud se pro nadbytečnost již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť ani jejich případná opodstatněnost ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. by nemohla vést k závěru o přípustnosti dovolání.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu