30 Cdo 97/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 97/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce pplk. Ing. Z. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému pplk. Bc. C. Š., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 97/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2006, č.j. 1 Co 136/2006-343, takto:


I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne


15. srpna 2006, č.j. 1 Co 136/2006-343, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, se zamítá.


II. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne


15. srpna 2006, č.j. 1 Co 136/2006-343, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně


ve výrocích ve věci samé potvrzen, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze ve věci rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č.j.


1 Co 136/2006-343, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne


29. listopadu 2005, č.j. 16 C 97/2004-273, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. března 2006, č.j. 16 C 97/2004-312, ve výrocích I. a III. tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný svými (konkrétně vymezenými) výroky obsaženými v podání ze dne 24. července 2003 adresovaném Ministerstvu vnitra České republiky, Inspekci ministra vnitra České republiky, v podání ze dne 23. září 2003, adresovaném Ministerstvu vnitra České republiky, Inspekci ministra vnitra České republiky, v podání ze dne 17. října 2003, adresovaném Inspekci ministra vnitra, 16. oddělení a v podání ze dne 3. listopadu 2003 adresovaném Ministerstvu vnitra České republiky, Inspekci ministra vnitra České republiky neoprávněně zasáhla do práva na ochranu osobnosti žalobce a aby žalovanému bylo uloženo doručit žalobci dopis s písemnou omluvou ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených zamítavých výrocích. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.


Předmětem řízení byl žalobcem tvrzený zásah do jeho osobnostních práv


ve výrocích žalovaného, kterých užil ve svém trestním oznámení ze dne 24. července 2003 a stížnostech ze dne 23. září 2003, 17. října 2003 a 3. listopadu 2003, adresovaných Ministerstvu vnitra a Inspekci ministra vnitra. Odvolací soud věc posuzoval podle ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen o.z. )


se závěrem, že v souzeném případě šlo o výkon jiného subjektivního práva, což je okolností zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, přičemž nebyl shledán v jednání žalovaného případný exces.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. září 2006 a právní moci nabyl dne 16. září 2006.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 16. října 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Napadenému rozsudku vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci


a vychází ze zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (uplatňuje tak dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, kde je hranice mezi stížností oprávněnou jako přiměřeným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby


a stížností neoprávněnou, tedy zásahem do osobnostních práv, který je nepřiměřeným, resp. kde je hranice mezi stížností a zneužitím institutu stížnosti k poškození osobnostních práv jiného. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaný nepoužil k hájení svých zájmů přiměřené prostředky, ale šlo z jeho strany o exces, neboť ve svých podáních uváděl nepravdivá tvrzení (především, že byl žalobcem donucen napsat žádost o uvolnění ze služebního poměru), i údaje, které se smyslem jeho stížností neměly nic společného (např. o nečistém chování žalobce apod.). Žalovaný stížnosti podával opakovaně, ač na předchozí stížnost vždy dostal příslušnou odpověď; (nadto) stížnosti posílal (na vědomí) institucím, které nebyly oprávněny je řešit (tj. např. nekompetentním oddělením inspekce, státním zastupitelstvím, ministru vnitra, místopředsedovi Poslanecké sněmovny ČR, prezidentu republiky, předsedovi vlády apod.), což odvolací soud přehlédl. Jednání žalovaného svědčí o tom, že mu nešlo o obnovu jeho služebního poměru, ale o poškození a diskreditaci žalobce a o mstu. Tento postup žalovaného může žalobci s ohledem na jeho služební postavení (kdy je posuzován z tohoto důvodu přísněji) uškodit. Sporem dotčená tvrzení obsažená v podáních jen formálně označených jako stížnosti jsou (přitom) nepravdivá a značně hanobící.


Dovolatel proto žádá, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen,


a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním založeným na č.l. 355 spisu, v němž vyslovil přesvědčení, že Vrchní soud v Praze ve věci rozhodl správně.


Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými


i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. u výroků, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. V případě výroků, jimž byl rozsudek soudu prvního stupně


ve věci samé potvrzen, dovolání přípustné není, o čemž bude podán výklad později.


Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu


ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř., a dospěl k závěru, že je třeba jej v této části považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít


za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny


v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.


Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle § 11 násl. o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.


Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu.


Nadto nelze obecně přehlédnout, že ke vzniku občanskoprávních sankcí


za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 OZ musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být přitom neoprávněný (protiprávní).


Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Některé zásahy, byť zdánlivě se jevící jako odporující objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.


O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí případného excesu.


Zásah do osobnosti fyzické osoby není neoprávněný tehdy, kdy k němu došlo


při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pod tento výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem je nutno podřadit právo obracet se se stížnostmi na státní orgány, jež má svůj základ v článku 18 Listiny základních práv a svobod, stejně tak jako právo podat trestní oznámení. Ač dovolání tvrdí, že se žalovaný v této souvislosti dopustil excesů, neuvádí nic, co by ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. odůvodnilo závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá


na nesprávném právním posouzení věci, resp., že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Proto při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, je třeba napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedených přezkoumávaných výrocích za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Pokud se týče výroků, kterými odvolací soud potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, dovolací soud se zabýval otázkou, zda v této části je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237


odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není proti uvedeným výrokům dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť jimi nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení


a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)


a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).


Dovolání pak v této části, pokud je zaměřeno na tvrzené nedostatky v důkazním řízení a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil, fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.


Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak již výše bylo konstatováno, že odvolací soud, pokud ve věci aplikoval ustanovení § 11 násl. o.z., učinil tak zákonu odpovídajícím způsobem. Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady


pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly v případě těchto jeho výroků, jak již bylo vyloženo, v dovolacím řízení dány) odvolací soud potvrdil zamítavé výroky ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání směřující proti zmíněným výrokům rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř.


ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).


Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto (resp. též odmítnuto), avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu