30 Cdo 964/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 964/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Julie Muránské, JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce D. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. G., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 78/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 1 Co 119/99 - 61, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 1 Co 119/99 - 61, podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, č.j. 32 C 78/98 - 37 tak, že žalovanému uložil do patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnit omluvu formou placené reklamy v televizi N., reklamním bloku, který bezprostředně předchází pořad " 7 čili sedm dní" ve znění omluvy: " Dne 22. února 1998 jsem v pořadu "7 čili sedm dní" uvedl, cituji "mě trochu děsí jedno pomyšlení, mně se vybavuje řeč pana poslance K., když se jednalo o referendu, kdy on prohlásil, že uspořádání referenda by v naší zemi znamenalo vládu lůzy". Uvedl jsem, že je to doslovný citát. Omlouvám se panu D. K. za to, že jsem tímto nepravdivým tvrzením zasáhl do jeho cti a důstojnosti. Pan D. K. nikdy neprohlásil, že uspořádání referenda by znamenalo v naší zemi vládu lůzy. Dále se omlouvám, že jsem toto nepravdivé tvrzení označil za doslovný citát. Dále jsem dne 22. února 1998 v pořadu 7 čili sedm dní" uvedl, cituji: chci říct, že člověk s tímto názorem, politickým, ideovým, když povede ODA, myslím si, že ta strana nebude mít šanci, protože takové opovrhování občanem, to je strašné". Omlouvám se, že jsem touto svojí neoprávněnou kritikou na základě nepravdivého tvrzení porušil čest a lidskou důstojnost pana D. K." Naproti tomu byl rozsudek soudu prvního stupně tímto rozhodnutím potvrzen ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal za základ svých úvah skutečnost, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzení žalovaného, že při jednání o referendu žalobce prohlásil, "že uspořádání referenda by znamenalo v naší zemi vládu lůzy", že uvedl, že jde o doslovný citát, a že dále v návaznosti na toto tvrzení uvedl, že "člověk s tímto názorem politickým, ideovým, když povede ODA, myslím si, že ta strana nebude mít šanci, protože takové opovrhování občanem, to je strašné", to vše v pořadu televizní stanice N. "7 čili sedm dní" odvysílaném dne 22. února 1998. Soud především vycházel z faktu, že podle stenozáznamu příspěvku žalobce do rozpravy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 15. října 1997, týkajícího se návrhu zákona o referendu, tento příspěvek neobsahuje tvrzení, "že uspořádání referenda by znamenalo v naší zemi vládu lůzy", a ani obsah celého příspěvku žalobce nelze z objektivního pohledu shrnout do této věty. Ve svém diskusním příspěvku se žalobce, zastávající negativní stanovisko k principu přímé demokracie vůbec, dovolává závěrů jednoho ze zakladatelů americké ústavy Jamese Madisona a knihy Hany Arentové "Původ totalitních hnutí v Evropě" a seznamuje s varováním autorky před nástupem lůzy, s jejím vysvětlením tohoto pojmu a s jejím upozorněním, že lůza je jednou z významných podmínek vzniku totalitního systému. Sám vysvětluje pojem lůzy jako sociologický pojem, jako "lidi, kteří chtějí získat společenskou výhodu nikoliv v rámci platných pravidel, ale oklikou, zkratkou, jejich porušením či podrazem", jako "lidí, kteří nemají vůli podřídit se demokracii". V rámci těchto úvah vyjadřuje svůj názor, že se zastánci přímé demokracie mýlí, když mají zato, že tím dávají větší hlas lidu a vyjadřuje svou obavu, že přímá demokracie je místem, v němž se ujímá vlády lůza. Odvolací soud zde připomněl, že příspěvek žalobce se týkal možností zneužití přímé demokracie vůbec, nevázal se k "naší zemi" a nebylo z něj možno dovodit ztotožnění občanů s lůzou. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný v předmětném pořadu významově řekl totéž, co daleko obsáhleji uvedl žalobce v rámci rozpravy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Podle odvolacího soudu výrok žalovaného reprodukující vystoupení žalobce a zdůrazněný tvrzením, že jde o doslovnou citaci, je nepravdivý vzhledem k celkovému kontextu diskusního příspěvku žalobce, takže následná kritika žalobce vycházející z nepravdivého základu, je kritikou neoprávněnou, nepožívající práva ochrany. Odvolací soud uzavřel, že dotčený nepravdivý výrok žalovaného a jeho neoprávněná kritika žalobce, které byly proneseny v jednom z nejsledovanějších pořadů TV N., jsou z objektivního pohledu způsobilé ohrozit závažným způsobem žalobcovo právo na čest a důstojnost, neboť obdobná tvrzení a hodnocení politika, byla-li by pravdivá a oprávněná, by znamenala diskvalifikaci v politice, která je (jinak) službou občanovi. Z uvedených skutečností proto odvolací soud vyvodil odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 o.z. (konkrétně podle § 13 odst. 1 o.z., neboť naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona uvedený soud výslovně neshledal). Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 28. ledna 2000.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze - konkrétně proti jeho výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a proti výroku o nákladech řízení - podal žalovaný včasné dovolání, podané k poštovní přepravě dne 28. února 2000. V dovolání uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., t.j. odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel se domnívá, že pro objasnění jím tvrzeného pochybení odvolacího soudu je rozhodující věta odůvodnění rozsudku, v níž se interpretuje obsah a podstata parlamentní řeči žalobce pronesené při projednávání návrhu ústavního zákona o referendu, která zní: "... V rámci těchto úvah vyjadřuje (žalobce) svůj názor, že se zastánci přímé demokracie mýlí, když mají zato, že tím dávají větší hlas lidu a vyjadřuje svou obavu, že přímá demokracie je místem, v němž se ujímá vlády lůza. Z uvedeného vyplývá, že příspěvek žalobce se obecně týká možností zneužití přímé demokracie vůbec, neváže se k "naší zemi" a už vůbec z něj nelze dovodit ztotožnění občanů s lůzou.". Podle dovolatele jsou z této citace zřejmé dva zásadní omyly odvolacího soudu. Především "ztotožnění občanů s lůzou" je licencí soudu, neboť žalovaný nic takového nevyslovil. Kromě toho, pokud soud dospěl k závěru, že parlamentní řeč žalobce se nevázala "k naší zemi", přestože se kriticky vyjadřoval z pozice odpůrce přímé demokracie k právě projednávanému návrhu zákona o referendu, pak z celého obsahu parlamentní řeči žalobce je naprosto zřejmé, že všechny uváděné odkazy a citace slavných osobností, včetně uvedení již výše citované obavy (žalobce), měly jediný cíl přesvědčit poslance o nutnosti hlasovat proti přijetí ústavního zákona, který ztělesňuje princip přímé demokracie, a to v Parlamentu České republiky - tedy v "naší zemi".

Dovolání dále vytýká, že napadené rozhodnutí neobstojí ani při hodnocení důkazů. Není pravda, že by odvolací soud doplnil řízení o další důkazy, jak sám tento soud uvádí. Ač pak soud neměl jediný důkaz o způsobilosti výroků žalovaného narušit právo žalobce na ochranu jeho osobnosti, učinil nezvratným, že k takovému porušení došlo, a že žalobce má právo na zadostiučinění ve formě omluvy. Odvolací soud dokonce v rozporu se závěrem o odpovědnosti žalovaného uvedl, že žalobce v krátké době po uvedení předmětného pořadu absolvoval úspěšně volební kampaň do Senátu Parlamentu České republiky a zejména neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenými následky a neoprávněným zásahem.

Dovolatel konečně vyslovil přesvědčení, že i když by žalobce nebyl "osobou veřejného zájmu", nevybočily by jeho výroky z mezí přípustné kritiky. Podle jeho přesvědčení jsou tyto jeho výroky legitimním a žádoucím projevem práva na veřejné zastávání odlišného názoru. Odvolací soud proto svým rozhodnutím odnímá žalovanému právo na svobodu projevu zaručenou článkem 17 Listiny základních práv a svobod a článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolatel konečně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243 o.s.ř.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) a d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části dovoláním dotčené v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený výrok ve věci samé rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nesprávný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), takže podané dovolání není možno posuzovat jako důvodné.

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady se však z obsahu soudního spisu nepodávají.

S ohledem na to, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně došlo.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Nutno současně zdůraznit, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečnosti, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (event. procesního) práva.

V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je pak dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.

V projednávané věci se žalobce domáhal žalobou ochrany osobnosti, takže na soudech bylo věc posuzovat podle ustanovení § 11 násl. o.z. K tomu, zda skutečně byla tato ustanovení jednáním žalovaného dotčena, mělo směřovat i příslušné, soudy provedené, dokazování v tomto řízení.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Jak pak vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud skutečně také při svém rozhodování z citovaných ustanovení vycházel, přičemž není možno dovodit, že by se v této souvislosti dostal do případných interpretačních obtíží, a že by tak zejména došlo k naplnění předpokladů dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.z. Dovolatel má - jak již bylo naznačeno dříve - v souvislosti s uplatněním tohoto dovolacího důvodu především zato, že mu odvolací soud svým rozhodnutím odňal právo na svobodu projevu zaručené mimo jiné článkem 17 Listiny základních práv a svobod, když podle dovolatele jeho výroky nevybočily z mezí přípustné kritiky.

Zde je nepochybně nutno s dovolatelem souhlasit v tom, že český právní řád zaručuje především článkem 17 Listiny základních práv a svobod v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem každému i právo na kritiku. V této souvislosti se poukazuje na to, že kritika, jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti je významným nástrojem míry a kvality demokracie ve společnosti. Současně se pravidelně zdůrazňuje, že i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku jsou v demokratické společnosti limitovány. Touto hranicí je zvážení, zda v případě konkrétní kritiky jde o kritiku právem přípustnou, resp. oprávněnou. V případě přípustné (oprávněné) kritiky se předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, přičemž při takové kritice je dodržen i požadavek přiměřenosti co do obsahu i formy nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. Za věcnou kritiku je pak považována taková kritika, která vychází z pravdivých výchozích podkladů, a která z nich zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky. Nejsou-li však tyto podklady pravdivé, a je-li hodnotící úsudek difamující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou. Za konkrétní je třeba považovat kritiku, při níž potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti (t.j. taková kritika nevychází jen ze všeobecných soudů, které nejsou podepřeny konkrétními skutečnostmi). Jestliže pak přípustná kritika předpokládá, že je přiměřenou i co do obsahu i formy, je třeba trvat na tom, aby takováto kritika nesledovala cíl případného ostouzení, pomlouvání, skandalizace nebo urážky určité fyzické osoby. Na této skutečnosti nemůže změnit nic ani skutečnost, pokud dotčenou fyzickou osobou je osoba tzv. veřejného zájmu. I když lze akceptovat názor, že fyzická osoba vstupem do politiky se stává objektem bedlivějšího sledování a kriticky přísnějšího posuzování, nemůže tato skutečnost znamenat, že se tím taková osoba vzdává možnosti ochrany osobnosti, tak jak je občanským zákoníkem poskytována v případě neoprávněných zásahů do tohoto práva. Ani v případě tzv. politické soutěže není možno z pohledu zákonem daných předpokladů ochrany osobnosti akceptovat takovou kritiku, která ať bezděčně, resp. v dobré víře (nutno zde zdůraznit objektivní princip odpovědnosti za případný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti) nebo případně i úmyslně není v souladu s již vyloženým požadavkem oprávněnosti kritiky. Logicky se zdůrazňuje, že vybočí-li kritika z uvedených mezí přípustnosti, resp. oprávněnosti, jedná se o exces, který je pak hodnocen jako zásah do osobnosti fyzické osoby spojený s příslušnými nepříznivými občanskoprávními sankcemi ve smyslu zmíněného ustanovení § 13 o.z. Je pak na původci takového zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu, t.j., že zde existovala konkrétní okolnost, která podle právního řádu neoprávněnost zásahu vylučuje. V tomto smyslu proto důkazní břemeno spočívá na původci zásahu.

Jak vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí, není jeho odůvodnění v nesouladu s uvedenými zásadami odvozovanými z ustanovení § 13 odst. 1 o.z. ve spojení s § 11 téhož zákona. Je proto zřejmé, že dovolatelem citovaný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. Není totiž zřejmé, že by soud byl použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo, že by sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Doplnit lze, že není možno souhlasit s dovolatelem ani v otázce, pokud se ve svém dovolání dotýká otázky vztahu poskytnutí prostředků ochrany osobnosti podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. a podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Je totiž skutečností, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. musí být splněny předpoklady, kterými jsou jednak existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Dále se musí v takovém případě jednat o zásah, který je neoprávněný, resp. protiprávní a konečně zde musí být dána příčinná souvislost mezi oběma již uvedenými předpoklady. Již samotné naplnění těchto předpokladů tedy s sebou nese vznik odpovědnosti původce zásahu za takový zásah do osobnostní sféry fyzické osoby, se všemi s tím spojenými možnostmi sankcí s takovým porušením práva zákonem spojovaných. Příslušná zvolená sankce za takovéto porušení práva na ochranu osobnosti však musí být přiměřená konkrétnímu zásahu. To ostatně mimo jiné umožňuje konstrukce ustanovení § 13 o.z. připouštějící formu satisfakce jednak morální, jednak případně i formu satisfakce majetkové. V případě posléze uvedeného majetkového zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. jeho odůvodněnost předpokládá se tehdy, jestliže by se nejevilo postačujícím zadostiučinění morální, a to zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Posloupnost možnosti užití těchto sankcí se vyvozuje již z tohoto zákonného textu. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, pak odstavec jeho odůvodnění dotýkající se otázky žalobcem též uplatněné náhrady nemajetkové újmy v penězích, je třeba vztáhnout pouze k úvahám soudu podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., což ostatně odvolací soud výslovně zvýraznil.

Za tohoto stavu je proto těžiště dalšího posuzování napadeného rozhodnutí nutno přesunout na otázku, zda případně nebyl naplněn dovoláním uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., t.j., zda toto rozhodnutí případně nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani tato výtka však není ve vztahu k napadenému výroku ve věci samé dotčeného rozhodnutí ve své podstatě namístě.

Soud druhého stupně - jak již bylo naznačeno výše - za skutkový základ svého rozhodnutí vzal skutečnost zjištěnou soudy ze stenografického záznamu příspěvku žalobce do rozpravy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 15. října 1997, týkajícího se návrhu zákona o referendu, že tento neobsahuje tvrzení, "že uspořádání referenda by znamenalo v naší zemi vládu lůzy", přičemž ani obsah celého žalobcova příspěvku nelze z objektivního pohledu shrnout do této věty. Odvolací soud v této souvislosti vyšel i ze zjištění, že dotčený výrok žalovaného byl navíc opakovaně zdůrazněn tvrzením, že jde o doslovnou citaci. Z toho soud druhého stupně dovodil, že sporem dotčený výrok žalovaného je nepravdivý, a to i vzhledem k celkového kontextu diskusního příspěvku žalobce. Tyto závěry odvolacího soudu nebyly zpochybněny v průběhu vlastního řízení ani samotným dovoláním žalovaného. Obsah spisu zejména neumožňuje eventuální závěr, že by soud v tomto případě vzal v úvahu skutečnosti, které by z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak v řízení nevyšly najevo, když kromě toho ani při hodnocení důkazů v tomto smyslu soudem druhého stupně není patrný případný logický rozpor. Přitom především z těchto skutkových zjištění odvolací soud učinil následný závěr, že proto následná kritika žalobce (ze strany žalovaného), vycházející z nepravdivého základu je neoprávněnou kritikou, nepožívající práva ochrany. Popsaná skutková zjištění týkající se žalobou dotčeného výroku žalovaného nejsou tak poznamenána žádným z již vyložených nedostatků, které by případně naplňovaly předpoklad dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Nutno pro úplnost zdůraznit, že dovolací výtky žalovaného akcentující jiné aspekty odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nejsou způsobilé na již učiněných závěrech cokoliv změnit. Jde především o zmínku "ztotožnění občanů s lůzou" a o otázku vázání projevu žalobce "k naší zemi", nebo o to, zda odvolací soud skutečně dále doplňoval dokazování, atp. Podstatou sporu totiž byla kritika žalobce ze strany žalovaného vyvozována z výroku žalovaného zmíněného v předchozím odstavci tohoto odůvodnění, k čemuž již byl podán také příslušný výklad.

Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaných zamítl.

Žalovaný v rámci jím podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku podle ustanovení § 243 o.s.ř. Protože konstrukce tohoto ustanovení předpokládá, že rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti je výsledkem uvážení soudu, vyplývá z toho, že dovolací soud rozhoduje o případném návrhu učiněném v tomto smyslu jen tehdy, má-li zato, že namístě je skutečně vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odložit. Zamítavé rozhodnutí o případném návrhu dovolatele podle ustanovení § 243 o.s.ř. dovolací soud nevydává. Tak tomu proto bylo i v případě tohoto dovolacího řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková