30 Cdo 958/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2014
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 1 písm. d) předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 958/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) K. S. a b) M. S. , oba zastoupeni Mgr. Danou Galuszkovou, advokátkou, se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 51/27, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení 23,946.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 12/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 19 Co 291/2010 317, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobci podanou žalobou uplatnili dva nároky na náhradu nemajetkové újmy. Prvý ve výši 24,000.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 33/2004 a druhý ve výši 100.000,- Kč za jiný nesprávný úřední postup v řízení u Okresního soudu v Karviné vedeného pod sp. zn. 29 C 225/96.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 20 C 12/2009 - 43, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2010, č. j. 20 C 12/2009 - 81, zamítl žalobu do částky 24,000.000,- Kč a 100.000,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č.j. 19 Co 290/2010 225, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil co do částky 24,000.000,- Kč, tak že žalovaná je žalobcům povinna zaplatit 54.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a co do částky 23,946.000,- Kč rozsudek potvrdil. V zamítavém výroku o věci samé co do částky 100.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Odvolací soud konstatoval, že první řízení (sp. zn. 16 C 33/2004) nebylo zahájeno dne 11. 12. 2003, kdy byl vyloučen protinávrh žalobců z řízení pod sp. zn. 29 C 267/1994, nýbrž již dne 16. 2. 1995, kdy žalobci daný protinávrh v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 267/1994 uplatnili. Tímto zahájili řízení o tomto protinávrhu bez ohledu na to, že byl později vyloučen k samostatnému projednání až po mnoha letech. Odvolací soud dospěl k závěru, že v prvním řízení, vedeném pod sp. zn. 16 C 33/2004, došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), spočívajícím v porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. S odkazem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk konstatoval, že celková délka řízení je mimořádná, proto náhradu nemajetkové újmy zvýšil o 20 % a současně ji snížil o 20 %, neboť řízení je složité (byla prováděna řada listinných důkazů, vyslýcháni svědci, žalovaný byl obtížně dosažitelný) a probíhalo před soudy dvou stupňů. Z důvodu jednání poškozených, kteří nepochybně k délce řízení přispěli, odškodnění snížil o dalších 20 %. Pro postup orgánů veřejné moci odškodnění nijak nesnížil ani nezvýšil, význam řízení pro žalobce hodnotil jako malý, neboť nejde o řízení se zvýšeným významem pro účastníky a odškodnění z tohoto důvodu snížil o dalších 20 %. Základní částku 15.000,- Kč vynásobil délkou řízení v letech a upravil ji uvedeným způsobem. Žalobci vzali zpět svou žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč ohledně řízení pod sp. zn. 29 C 225/96, a proto v této části odvolací soud řízení zastavil.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, přičemž Nejvyšší soud České republiky (dále jen dovolací soud ) dne 29. března 2012, č.j. 30 Cdo 1602/2011 306, zrušil rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu v jakém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2009, č.j. 20 C 12/2009 43, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 1. 2010, č. j. 20 C 12/2009 - 81, zamítající žalobu do částky 23,946.000,- Kč s příslušenstvím, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a ve zbylém rozsahu dovolání odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je částečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR při posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu, jež vznikla žalobcům, s ohledem na kritérium předmětu řízení pro žalovanou a pro posouzení otázky postupu orgánu veřejné moci obsažené v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 19 Co 291/2010 317, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 23,946.000,- Kč co do částky 81.000,- Kč, tak že žalovaná je povinna tuto částku žalobcům zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do částky 23,865.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve svém odůvodnění přehodnotil význam řízení pro žalobce a také zvýšil základní sazbu u postupu orgánů veřejné moci o 20 %. Vzhledem k tomu, že žalobci dostali již 135.000,- Kč, dospěl odvolací soud, že žalovaná je povinna jim zaplatit dalších 81.000,- Kč.
Žalobci podali včasné dovolání do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 23,865.000,- Kč potvrzen, kdy jsou odvolatelé přesvědčeni o tom, že hodnocení jednotlivých kritérií a zvláště pak postupu orgánů veřejné moci a významu řízení pro dovolatele. Dále odvolatelé předkládají otázku, zda řízení trvající 17 let má či nemá vliv na život jednotlivce a zda reparace škody má odpovídat reparaci skutečné, odpovídající reálné výši a nikoli nicotné. Dovolatelé mají za to, že soudy zaměňovaly a směšovaly jejich dvě různá řízení, a jelikož neprovedl soud důkazy, které měly prokázat skutečnost, jež byla pro rozhodnutí ve věci podstatná, svůj postup odvolací soud nijak neodůvodnil, a tím že zatížil řízení vadou při zjišťování skutkového stavu věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelé poukazují na to, že řízení pro ně bylo velmi významné, což tvrdili od začátku reparačního řízení a soudy tuto skutečnost nijak nezohlednily. Dovolatelé dále namítali, že soud nijak nehodnotil podíl, jakým se na délce řízení podíleli sami dovolatelé a jaký podíl nesou na délce soudy svým nesprávným úředním postupem. Dovolatelé proto navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolateli vymezená otázka týkající vlivu řízení na život jednotlivce nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť na ni již odpověděl odvolací soud ve prospěch žalobců tak, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkové nepřiměřené délce řízení došlo, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, proto jim byla přiznána náhrada nemajetkové újmy, která má za cíl kompenzovat stav nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Namítají-li dovolatelé nesprávné právní posouzení týkající se významu řízení pro účastníky, tak ani v této části není dovolání přípustné. Z dovolání je zřejmé, že dovolatelé subjektivně pociťují řízení za významné, nicméně nemajetková újma je tedy kategorií čistě subjektivní, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi, a proto se ve své podstatě nedá odškodnit to, jak se poškozený cítil, ale zda měl vzhledem ke všem okolnostem případu důvod se cítit poškozeným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011). Řízení, za která se dovolatelé domáhají náhrady nemajetkové újmy nepatří mezi řízení, u kterých se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje, jak ostatně již konstatoval soud prvního stupně, neboť se jedná o řízení, ve kterých byli dovolatelé žalováni na zaplacení různých finančních částek.
Podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, části IV, k těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka. Dovolatelé sice tvrdili, že řízení poškodilo jejich podnikání, soukromí, bezpečnost a rodinný život, ale tato tvrzení byla učiněna pouze v obecné rovině a zmíněné nestandardní následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nebyly nijak prokázány. Proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, když se nejedná o právní otázku, která v rozhodováno dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je soudy posuzována rozdílně nebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Další námitkou dovolatelů, tj. zda svým jednáním přispěli k celkové délce řízení podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk se již dovolací soud zabýval v prvním dovolání žalobců a shledal, že posouzení odvolacího soudu bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010), přičemž dovolací soud neshledal důvod se od tohoto názoru odchýlit ani v případě nynějšího dovolání. I otázku postupu orgánů veřejné moci odvolací soud posoudil v souladu v původním rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1602/2011 ze dne 29. 3. 2012 a celkové posouzení tohoto kritéria podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk není zcela zjevně nepřiměřené vzhledem k individuálním okolnostem případu.
Jestliže dovolatelé uplatňují skutkové námitky týkající se mimosoudního plnění ze strany žalované, uplatňují tak dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 písm. a) o. s. ř., které nemohou založit přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé ve svém podaném dovolání, které by bylo přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uvedli pouze skutkové námitky a dále již nijak nevymezili otázku zásadního právního významu, tak jak to vyžaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005), a dovolání proto bylo, aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobcům s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014.

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu