30 Cdo 956/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 956/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a) Ing. F. R. , a b) M. H. , obou zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 106/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 70 Co 474/2012-82, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 70 Co 474/2012-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. každému ze žalobců, jíž se žalobci domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 (dále též posuzované řízení ).
Soud prvního stupně jednak uzavřel, že nárok žalobců na odškodnění nemajetkové újmy je promlčen, a jednak dovodil, že ani v případě, že by tomu tak nebylo, nepřicházelo by vyhovění žalobě v úvahu, neboť na straně žalované nebylo možno shledat nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, a soud rovněž nerezignoval na svoji dohledovou činnost. Konkursní řízení trvalo od podání návrhu na prohlášení konkursu dne 23. 12. 1999 do skončení konkursu jeho zrušením po splnění rozvrhového usnesení, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010. Žalobci přihlásili svoje pohledávky dne 2. 8. 2001 a 3. 8. 2001 a plnění z výtěžku konkursu jim bylo vyplaceno na konci listopadu 2008.
Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobců podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná. Žalobci byli účastníky konkursního řízení od okamžiku, kdy do konkursu přihlásili své pohledávky, do okamžiku, kdy byli poměrně uspokojeni z výtěžku konkursu dle rozvrhového usnesení. Ani předtím, ani potom, účastníky konkursního řízení nebyly, nešlo o žádná jejich práva, tj. jejich právní postavení nemohlo být ovlivněno. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, s tím, že z uvedeného vyplývá, že pro účastníka, který sám konkurs úpadce nenavrhl, končí konkursní řízení jeho uspokojením z výtěžku konkursu, a to i z hlediska ust. § 32 odst. 3 OdpŠk. Oběma žalobcům se dostalo plnění z výtěžku konkursu v listopadu 2008, promlčecí doba tedy počala běžet počátkem prosince 2008 a skončila nejpozději posledním dnem měsíce května 2009. Uplatnili-li žalobci u žalované svůj nárok až v květnu 2010, je jejich nárok promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním v rozsahu jeho výroku I. ve věci samé. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v posouzení otázky promlčecí nároku za vzniklou nemajetkovu újmu, a to jak z hlediska běhu promlčecí lhůty, tak z hlediska vznesení námitka promlčecí v rozporu s dobrými mravy. U nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení je běh subjektivní i objektivní lhůty modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro níž je rozhodující konec řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Promlčení tedy nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení řízení. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Konkursní řízení skončilo usnesením ze dne 13. 5. 2010, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010, přičemž žalobci uplatnili své nároky u žalované dne 25. 5. 2010, a u soudu 5. 10. 2010, proto nelze jejich nároky považovat za promlčené. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud vyřešil otázku běhu promlčecí lhůty dle ust. § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk v rozporu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Dovolatelé se dále domnívají, že námitka promlčecí byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nevznesla námitku promlčení ve vyjádření k žalobě, ale až v roce 2012 s úmyslem poškodit a znevýhodnit věřitele. Dovolatelé navrhli zrušit napadený rozsudek a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky konce promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení, jehož se žalobci účastnili jako jedni z věřitelů, neboť tato otázka byla v mezidobí dovolacím soudem vyřešena odlišně od názoru odvolacího soudu.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je pro určení počátku konkursního řízení (pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem dojde v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, jímž se konkursní řízení končí, již nemůže konkursní věřitel spojovat žádná očekávání co do uspokojení jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud rozsudku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, k výše uvedenému rozsudku doplnil, že závěry ohledně konce konkursního řízení se vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti (viz zejm. 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010), nikoliv k počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Pro posouzení běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí (nerozhodl-li konkursní soud jinak) o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tento závěr odpovídá i legitimnímu očekávání účastníků, kteří vycházejí z toho, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak skončení řízení vyložil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Z uvedeného obecného závěru existují jisté výjimky, které vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, u kterých nelze konec řízení chápat příliš formalisticky, jedná se však o případy specifické, které nelze bez dalšího vztahovat i na řízení konkursní.
Skutečnost, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je modifikována konstrukcí nemožností uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, nemění ničeho na závěru dosaženém v R 132/2012 ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi řízení. Zejména u řízení konkursního s obvykle velkým počtem účastníků řízení nelze uvažovat o tom, že by se každý z věřitelů účastnil řízení po stejnou dobu, a že by tudíž pociťovali všichni účastníci řízení újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení ve stejné míře. Pro konkursního věřitele je tudíž z hlediska přiměřenosti délky konkursního řízení skutečně podstatné jen to, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Druhá otázka, týkající se vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť tuto námitku žalobci v odvolacím řízení již neuplatňovali, jak vyplývá z doplnění odvolání žalobců na č. l. 70, a proto se jí ani odvolací soud nezabýval. Vzhledem k výše dosaženému závěru je nadto tato otázka bez významu pro rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, je dovolání žalobců důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 234b odst. 3 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. srpna 2013

JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu