30 Cdo 942/2003
Datum rozhodnutí: 22.03.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 942/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. H. proti žalované komanditní společnosti U. a V., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod

sp. zn. 34 C 1/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 229/2002-146, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 22. dubna 2002,

č.j. 34 C 1/2000-126, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do částky 450.000,- Kč žalobu zamítl. Na závěr rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 229/2002-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. ledna 2003, když zástupci žalované bylo toto rozhodnutí doručeno dne 14. ledna 2003.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná společnost dovolání

ze dne 13. března 2003. V dovolání výslovně uvádí, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.)

a přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má zato, že

v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především se domnívá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil přiměřenou míru a způsob satisfakce, když v řízení nebylo prokázáno, že k porušení práva na ochranu osobnosti skutečně došlo. V této souvislosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podklad pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadný, když v hodnocení poznatků, které vyšly za řízení najevo, je dle názoru dovolatelky z hlediska závažnosti, důležitosti a pravdivosti logický rozpor. Dovolatelka na závěr navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K uvedenému dovolání nebylo podáno vyjádření.

Je nutno předeslat, že dovolací soud byl v průběhu dovolacího řízení upozorněn na skutečnost, že na majetek žalované komanditní společnosti byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. června 2003 č.j. 45 K 20/2002-28 prohlášen konkurs. Tento výrok uvedeného rozhodnutí však byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2003 pod č.j. 1 Ko 341/2003-165 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Účinky prohlášení konkursu [zde zejména ve vztahu

k ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] tak pominuly, přičemž tato skutečnost do současné doby nedoznala případné změny.

Jak vyplývá z obsahu spisu a z dovolání žalované, není v označení věci dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Takto by přípustnost dovolání v této věci mohla být založena pouze již jen ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, avšak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci k naplnění předpokladů tohoto ustanovení došlo. Soudy obou stupňů totiž na daný případ přiléhavě aplikovaly odpovídající zákonná ustanovení a ta také shodně s ustálenou judikaturou vyložily. I když dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jsou její výtky fakticky zaměřeny vůči konkrétním skutkovým závěrům učiněným soudem. Dovolací soud je tedy nucen v tomto případě uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Není tak naplněn ani možný případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.

Protože v posuzované věci nejsou naplněny ani eventuální předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5

ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 234b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu