30 Cdo 937/2007
Datum rozhodnutí: 19.06.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 ve spojení předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 ve spojení písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 879c odst. 5 ve spojení písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 937/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. k. d. P., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o 2,477.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 308/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2006, č. j. 18 Co 589/2006 142, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 31. března 2006, č.j. 12 C 308/2005-82, ve znění opravného usnesení ze dne 20. července 2006, č.j. 12 C 308/2005-118, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 2,477.840,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % od 15. 7. 2005 do zaplacení. Výrokem II. zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila úrok z prodlení ve výši 1,5 % z částky 2,477.840,- Kč od 7.7.2005 do 14.7.2005. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění že žalobce měl zřízeno hospodářskou smlouvou podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 246/1 - zastavěná plocha, č. 246/2 - zastavěná plocha (dvůr) a č. 246/3 - zastavěná plocha (dvůr), v katastrálním území P. Na pozemkové parcele č. 246/1 se nachází dům - občanská vybavenost, který je ve vlastnictví žalobce. Na základě geometrického plánu č. 3514-16/96 a 4039-4/98 bylo nutno rozdělit pozemky, které poté byly zapsány pod č. 246/1, 246/2, 246/3 a 246/5, přičemž bylo konstatováno, že pozemek parc. č. 246/5 navazuje na pozemek pod budovou, a s provozem vlastní budovy souvisí. Dále soud konstatoval, že podle ustanovení § 879c občanského zákoníku (platného do 30. 6. 2001) měl žalobce právo požádat ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000 o změnu práva trvalého užívání k těmto pozemkům na vlastnictví, což splnil podáním ze dne 10. 7. 2000 adresovaným tehdejšímu Okresnímu úřadu Plzeň-sever ve smyslu zákona č. 103/2000 Sb. Po zrušení § 879c občanského zákoníku s účinností od 30. 6 2001 (části druhou, článkem II. zákona č. 229/2001 Sb.), uzavřel žalobce s žalovanou dne 16. 10. 2003 kupní smlouvu na předmětné pozemky. Následně byl publikován nález Ústavního soudu ČR pod č. 278/2004 Sb. s tím, že část druhá článek II. zákona č. 229/2001 Sb. byla dnem 31. 12. 2004 zrušena. Soud prvního stupně konstatoval, že tímto nálezem se obnovil stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o.z., v důsledku čehož veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatné. Vzhledem k tomu, že žalobce splnil všechny podmínky stanovené pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické v souladu s § 879c o.z., stal se tak vlastníkem uvedených pozemků a kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je neplatná (§ 39 o.z.). Žalovaná je povinna vrátit, co podle této kupní smlouvy získala (§ 457 o.z.), naopak žalobce není povinen vydat pozemky, neboť vlastnické právo k nim na něj přešlo splněním zákonem stanovených předpokladů.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č.j. 18 Co 589/2006-142, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil v části výroku o příslušenství pohledávky tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1,5 % úroku z prodlení z částky 2,477.840,- Kč od 15. 7. 2005 do 1. 11. 2005, jinak jej podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce měl v trvalém užívání předmětné pozemky, u nichž v souladu s podmínkami § 879c o.z. požádal o jejich převod do vlastnictví. Po zrušení tohoto ustanovení části druhou článek II. zákona 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu pozemků za kupní cenu 2.477.840,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 na ustanovení § 879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud uzavřel, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné rehabilitaci dříve zrušeného ustanovení § 879c o.z., a to bez ohledu na fakt, že Ústavní soud ČR nemá povahu tzv. pozitivního zákonodárce. Z ústavního nálezu dále vyplynulo, že zákon č. 229/2001 Sb. řešil komplexně bezplatný převod pozemků tak, že jedné skupině vybraných subjektů bezúplatné získání pozemků umožnil, jiným skupinám toto získání podstatně ztížil, konkrétně subjektům nacházejícím se v legitimním očekávání podle § 879c o.z. Touto nerovností došlo k porušení článku 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy žalobce uzavřel dne 16. 10. 2003 kupní smlouvu ohledně pozemků, které, jak vyplynulo ze shora citovaného ústavního nálezu, již byly v jeho vlastnictví, pak kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná podle § 39 o.z., když svým obsahem a účelem odporuje článku 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalované dne 5. ledna 2007 a právní moci nabyl dne 22. ledna 2007.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 7. února 2007 včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a proto je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a že počívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla vyřešena považuje otázku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy v návaznosti na příp. oživení ustanovení § 879c o.z. Je přesvědčená, že ustanovení § 879c o.z. není ani na základě nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., v současné době součástí právního řádu České republiky. Pokud by tomu tak nebylo v důsledku cit. nálezu ÚS, pak se domnívá, že jej nelze aplikovat s ohledem na existenci jiných právních předpisů, které jeho aplikaci vylučují a jichž se citovaný nález nedotkl. Pro případ vyvrácení předchozích tvrzení dovolacím soudem uvádí, že vyhovění žalobnímu návrhu žalobce brání platnost právního úkonu, na jehož základě byla předmětná částka žalované žalobcem uhrazena, v důsledku čehož nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Dále dovolatelka poukazuje na § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Z těchto důvodů žalovaná dovozuje, že před vydáním citovaného nálezu se právo trvalého užívání, které žalobce měl k předmětným pozemkům, transformovalo na výpůjčku, což znamená, že pokud by pozemky nekoupil, nemohl by je nabýt bezplatně, neboť ani po případném oživení § 879c o.z. nesplňoval podmínku trvalého užívání pozemků, a to se tudíž nemohlo transformovat ve vlastnictví. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je proto platným právním úkonem a žalované tak přijetím kupní ceny nevzniklo bezdůvodné obohacení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil podáním ze dne 19. února 2007 žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, zejména upozorňuje, že žalovaná nijak nečiní sporným žalobcem vylíčené skutkové okolnosti ani předložené důkazy a činí je v tomto nespornými. Přesto žalobce poukazuje na jiné nálezy Ústavního soudu ČR, zejména část nálezu ze dne 31. 10. 2001, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 424/2002 Sb. a ze dne 18. 8. 2004, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 512/2004, u něhož je uplatněn princip cessante ratione legis, cessat lex ipsa, podle něhož musí nutně zaniknout (po oživení § 879c o.z.) jiná úprava dotýkající se trvalého užívání, tj. právě §§ 60a, 60c, podle nichž se kupní smlouva uzavírala.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř,). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadený rozsudek totiž není rozhodnutím měnícím, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl odvolacím soudem později zrušen.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.

Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, kde byl mimo jiné přijat závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o.z . Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007 se závěrem, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (§ 457 o.z.).

Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny kromě citovaného nálezu a rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, 22 Cdo 2316/2006, 22 Cdo 2506/2006, 22 Cdo 2490/2006, 28 Cdo 4270/2007, 28 Cdo 2797/2007, 30 Cdo 3236/2007.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam a proto dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona odmítl.

Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243 odst. 1 věta první).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2008

JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.

předseda senátu