30 Cdo 913/2005
Datum rozhodnutí: 31.01.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 913/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 32.750,- Kč s příslušenstvím, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 96/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 64 Co 273/2004-73,

t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 14. května 2001 se žalobkyně domáhala proti žalovanému úhrady jedné poloviny nákladů vynaložených v období od 17. února 1998 do 31. prosince 1998 na výbavičku nezletilé T., narozené dne 17. února 1998. Návrh tehdy odůvodnila především tím, že otec nezletilé zatím nebyl pravomocně určen, avšak důkazy prováděné v řízení o určení otcovství jeho otcovství dokládají.

Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 14 C 96/2001-51, Obvodní soud

pro Prahu 6 žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 32.750,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel zejména z ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož, kdo za jiného splnil vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění.

O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

4. listopadu 2004, č.j. 64 Co 273/2004-73, kterým podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu, že žalobkyně uplatnila

v řízení nárok na částečnou úhradu nákladů, které vynaložila na pořízení výbavičky pro nezletilou dceru T., k níž bylo pravomocně určeno otcovství žalovaného. Protože tuto žalobu podala po narození nezletilé, nejde o nárok neprovdané matky vycházející z ustanovení § 95 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož se může těhotná žena domáhat mimo jiné k zajištění výživy dítěte poskytnutí potřebné částky předem proti tomu, jehož otcovství je pravděpodobné (k uplatnění nároku je tak aktivně legitimována matka dítěte před slehnutím). Nejde pak ani o nárok neprovdané matky podle § 95 odst. 1 zákona o rodině, když uplatněný nárok není možno zařadit do žádné ze skupin nároků uvedených v tomto ustanovení, neboť náklady na pořízení výbavičky představují nárok dítěte týkající se jeho výživy. Odvolací soud dále uvedl, že pokud soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyně podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, pak ke zvýšeným nákladům spojeným s pořízením výbavičky je třeba přihlédnout při stanovení výživného pro nezletilé dítě podle hledisek obsažených v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (jak se v této věci již stalo ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 vedené pod sp.zn. 5 C 371/98 v řízení o určení otcovství).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 30. prosince 2004, přičemž téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.

Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dne 25. února 2005 (t.j. ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."), včasné dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Žádá, aby tento rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka poukazuje na to, že v souzené věci jde o případ, kdy žalovaný

v rozporu s dobrými mravy ponechal výživu nezletilého dítěte výlučně na žalobkyni a o osud dítěte se nezajímal. Přitom, pokud bylo výživné pro toto dítě stanoveno, nebyla (současně) řešena otázka zmíněných věcných nákladů. Proto nepochybil soud prvního stupně, pokud věc po právní stránce kvalifikoval podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, když podle tohoto ustanovení ten, kdo zcela nebo zčásti splnil

za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění. Dovolatelka prokázala, že náklady spojené s narozením dítěte byly vysoké při zajištění věcí, které jsou nezbytné pro existenci novorozence. Předložila též doklady, z nichž vyplývá, že tyto věci byly zakoupeny a opatřeny ve prospěch nezletilé dcery. K těmto zvýšeným nákladům však v řízení o určení otcovství nebylo přihlédnuto a bylo stanoveno (pouze) prosté výživné. Dovolatelka se domnívá, že s ohledem na popsané okolnosti může jít i o případ plnění za jiného ve smyslu obecných právní předpisů - (podle dovolatelky) ve formě náhrady škody a bezdůvodného obohacení.

K uvedenému dovolání se písemně vyjádřil žalovaný, když se ztotožnil

s napadeným rozsudkem. Současně však odkázal na skutečnost, že dovolání v této věci není přípustné. Navrhl proto jeho zamítnutí, resp. odmítnutí.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. však podle výše uvedených ustanovení není až na výslovně uvedené výjimky dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině.

V souzeném případě jak z vlastní žaloby, tak z průběhu celého řízení, stejně tak i z podaného dovolání vyplývá, že uplatněný nárok je spojen s nárokem nezletilé dcery účastníků z titulu výživného. Jde proto bezpochyby o nárok, jehož základní podstata tkví v úpravě, již podává zákon o rodině. Na této skutečnosti nemění nic v dovolání uvedené nepřípadné úvahy o eventuálním nároku na náhradu škody, resp. nároku

z titulu bezdůvodného obohacení. Protože současně v dané věci nejde o případnou alternativu výjimek uvedených v ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., není v této věci dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání

(§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 150 o.s.ř., když dovolací soud při tomto rozhodnutí přihlédl k okolnostem daného případu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu