30 Cdo 909/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 909/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně O. V., zastoupené advokátkou, proti žalované M. P., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 17/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 1 Co 188/2005-63, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 1 Co 188/2005-63, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2005, č.j. 24 C 17/2005-35, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byly uloženy povinnosti zdržet se tvrzení o žalobkyni, že S Váma mám špatné zkušenosti, Vy jste mě již jednou doběhla , odvolat toto tvrzení o žalobkyni, současně se jí omluvit dopisem, jehož znění je uvedeno v napadeném rozsudku, a zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 30.000,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud žalobu posoudil podle ustanovení § 11 a 13 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Odkázal též na analogické užití ustanovení § 420 odst. 2 téhož zákona

při vymezení subjektu odpovědného za tvrzený zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice učinil správná skutková zjištění, ale nevyvodil z nich zcela přiléhavé právní závěry. Uvedl, že není pochybnosti o tom, že při vyřizování žádosti žalobkyně použila Obec Z. žalovanou jako svou zaměstnankyni při plnění svých úkolů, konkrétně při předložení dokladu, který obec archivovala. Konstatoval, že byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben tím, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou či fyzickou osobu (analogie ustanovení § 420 odst. 2 o.z.). Zaměstnanec odpovídá proto nikoliv postižené fyzické osobě, nýbrž jen

ve vnitřním vztahu té právnické či fyzické osobě, které jej při své činnosti použily. Pouze v případě, kdy by zaměstnanec vykročil z rámce činnosti právnické či fyzické osoby v důsledku excesu, bude odpovídat postižené fyzické osobě pouze sám. Pokud žalovaná pronesla předmětné výroky v této souvislosti, nešlo o vykročení z rámce činnosti právnické osoby obce Z. I kdyby výše uvedené výroky představovaly neoprávněný zásah

do osobnostních práv žalobkyně, žalovaná sama by odpovědnost za ně ve vztahu k žalobkyni nenesla. Žalovaná tedy není pasivně legitimována a už z tohoto důvodu nemohla být žaloba proti ní úspěšná.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 8. prosince 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6. února 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s tím, že odvolací soud učinil své závěry

na základě nesprávného právního názoru (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) Dovozuje, že nelze mít zato, že soudy učinily správná skutková zjištění a z nich vyvodily věcně správné rozhodnutí, pokud dospěly k závěru, že výroky žalované neměly pro žalobkyni žádné následky v zaměstnání ani ve vztazích se spoluobčany. Žalobkyně naopak uvádí, že slovní útok žalované měl na její osobu mimo jiné i psychický dopad, když musela navštívit praktického i odborného lékaře. Navíc žádným důkazem nebylo prokázáno, že výroky žalovaná neprezentovala i před jinými spoluobčany. Dovolatelka rozebírá i význam jednotlivých výroků žalované, jimiž měla být dotčena.

Navrhla proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Přípustnost dovolání v této věci není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož tomu tak je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Současně je mimo jiné nezbytné, aby řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení

a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že

v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným odvolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 a § 13 o.z., nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice. Přitom základ rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v názoru, že žalovaná není v tomto sporu pasivně legitimována. Tento závěr však dovolání nikterak nezpochybňuje a ani jinak nenapadá. Nadto výtky obsažené v tomto dovolání, zabývající se ve značné míře skutkovými okolnostmi případu, ve skutečnosti směřují k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není uplatnitelný.

Za tohoto stavu při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním není možno napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu