30 Cdo 898/2002
Datum rozhodnutí: 05.06.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 898/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. P. proti žalované Č. n. t. s., s. r. o., o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. 31 C 17/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 25. ledna 1999, č. j. 3 Co 31/98 - 23, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované zaplatit její zástupkyni advokátce, částku 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 25. ledna 1999, č. j. 3 Co 31/98 23, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, č. j. 31 C 17/97 - 10, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 2,000.000,- Kč jako zadostiučinění za podvod, resp. za porušení autorského práva, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce se jako autor scénáře s názvem "Delikventka" domáhá ochrany svých autorských práv s tím, že byla porušena žalovanou tím, že dílo, které žalobce žalované svěřil k seznámení se s ním a poté k posouzení, zda bude žalovanou realizováno, mu bylo vráceno až po urgencích. Ještě však před tím, než se tak dne 2. května 1996 stalo, bylo mu již dříve sděleno, že mu dílo bylo vráceno v říjnu roku 1995. Žalobce si (proto) není jist, zda mu nebyla vrácena jiná fotokopie díla, než kterou žalované zaslal, a nemůže vyloučit, že jeho dílo bylo třeba ofotografováno. Dílo se tak mohlo dostat do dispozice třetích osob a mohlo být užito bez jeho svolení. Domáhal se proto zadostiučinění s odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. - autorského zákona, jako kompenzace vzniklé újmy. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by ze strany žalované byla jakkoliv porušena, případně ohrožena práva žalobce jako autora slovesného díla. Žalobce žádný konkrétní zásah ze strany žalované nejen neprokázal, ale ani netvrdil. Vyjádřil pouze svoji obavu ze zneužití díla, avšak tato obava nebyla podložena ničím, co by svědčilo o její objektivnosti a důvodnosti. To, že mu dílo ve formě fotokopie nebylo vráceno včas, resp. při vrácení díla došlo k určitým nejasnostem, odvolací soud nekvalifikoval jako zásah do autorského práva, který by odůvodňoval přiznání peněžitého zadostiučinění podle zmíněného ustanovení § 32 odst. 1 autorského zákona.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. března 1999.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 24. března 1999 dovolání, doplněné a opravené podáním jeho zástupce ze dne 18. října 1999. V tomto případě takto dovolatel vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že mu v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla odebrána možnost uplatnit právo s tím, že byla velmi omezena jeho práva jednat před soudem. Soud prvního stupně dovolateli neumožnil klást, resp. umožnil mu klást otázky jen v omezené míře, přičemž odpovědi druhé strany zaprotokoloval zkresleně, resp. vůbec ne. Odvolací soud tyto námitky obsažené v odvolání neakceptoval, kdy se v podstatě námitkami žalobce nezabýval a nevypořádal se s nimi. Tím odvolací soud fakticky žalobci odňal možnost jednat před soudem. Nadto byla věc nesprávně právně posouzena ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolatel proto navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná v písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovila přesvědčení, že v průběhu řízení žalobci nebyla odňata (případným) nesprávným postupem možnost jednat před soudem. Dovolatel přitom námitky vznáší jen ve zcela obecné rovině a nikterak je nekonkretizuje. Nejsou proto splněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla, aby podané dovolání žalobce bylo odmítnuto.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Tento procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Toto dovolání pak nebylo shledáno přípustným.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, nepřichází již z tohoto důvodu v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Dána však není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však není splněn již základní předpoklad obsažený v uvedeném ustanovení představovaný požadavkem návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání. Nelze tudíž dovodit, že by ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze byl případně naplněn zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel - jak již bylo uvedeno - v dovolání namítá, že mu v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla odebrána možnost uplatnit právo s tím, že byla velmi omezena jeho práva jednat před soudem. Soud prvního stupně dovolateli neumožnil klást, resp. umožnil mu klást otázky jen v omezené míře, přičemž odpovědi druhé strany zaprotokoloval zkresleně, resp. vůbec ne. Má proto zato, že mu tak byla odňata možnost jednat před soudem. V tomto případě tedy jde o výtku, kterou je třeba podřadit pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Podle zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zde odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O takovou vadu přitom jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a jestliže současně šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupů soudu určených zákonem. Obsah spisu týkajícího se projednávané věci však nenaznačuje, že by k naplnění předpokladů zmíněného ustanovení skutečně postupem soudů došlo.

Pokud dovolatel namítá údajné nesrovnalosti obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně, není ze spisu patrno, že by bývaly činěny návrhy ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Není pak též zřejmo, že by obsah protokolů případně odporoval úpravě obsažené v ustanovení § 21 Jednacího řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, resp. § 21 odst. 1 a 2 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. Nelze tedy mít zato, že dovolateli byla případným nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Ze spisu se pak nepodává ani to, že by řízení bylo eventuálně postiženo některou z dalších vad, na něž poukazuje ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř., ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., takže se nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejím právním zastoupením (jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s § 9 odst. 4 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy sazba mimosmluvní odměny činí 1.500,- Kč a jedna paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu