30 Cdo 873/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: § 5 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 873/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce JUDr. R. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 411.939.451,44 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 30/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č.j. 30 Co 365/2014-425, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 411.939.451,44 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku zahájení trestního řízení, zajištění žalobcova majetku ve dnech 21. a 23. září 2004, dne 2. listopadu 2004 a jeho vzetí do vazby, když v listopadu 2004 bylo zrušeno zajištění majetku, žalobce z vazby propuštěn na svobodu a trestní stíhání žalobce zastaveno. Škoda měla vzniknout tím, že žalobce uzavřel prostřednictvím svého zmocněnce, JUDr. Tomáše Rybáře, dne 20. srpna 2004 se společností THE MARKETPLACE LTD. smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, v níž se žalobce v postavení prodávajícího zavázal, že nejpozději do 20. října 2004 dodá kupujícímu cenné papíry a pro případ porušení smluvní povinnosti prodávajícího sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 300.000.000,- Kč. V důsledku vazby a zajištění majetku nemohl žalobce povinnost vyplývající ze smlouvy splnit a následně žalobci vznikla na základě nálezu rozhodčího soudu ze dne 22. července 2011 povinnost druhé smluvní straně uhradit smluvní pokutu s příslušenstvím. Celkovou škodu pak žalobce vyčíslil částkou 411.939.451,44 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č.j. 10 C 30/2013-387, žalobu zamítl, když přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č.j. 30 Co 365/2014-425, rozsudek soudu prvního soudu potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k promlčení žalobcova nároku. Vyšel pak z toho, že jsou naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí a vznik škody, ale neexistuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou majetkovou újmou. Zpochybnil zejména tvrzení žalobce o tom, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zajištění majetku a jeho vzetí do vazby, svému závazku by dostál a nevznikla by mu povinnost k úhradě sjednané smluvní pokuty, když smlouva byla uzavřena dne 20. srpna 2004, žalobce měl své závazky splnit nejpozději do 20. října 2004, ale až do 21. září 2004, kdy došlo k zajištění jeho majetku, neučinil žádný úkon, který by ke splnění závazku směřoval. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemůže být ani újma žalobce, která mu vznikla úhradou z úroků z prodlení z částky 300.000.000,- Kč, protože uvedené plnění byl žalobce povinen uhradit v důsledku toho, že porušil svou povinnost uhradit smluvní pokutu řádně a včas, nikoli v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. ledna 2015 dovolání. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně právně posoudil absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobce v důsledku zaplacení smluvní pokuty. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 749/2009, v prvé řadě dovozuje, že vyhodnocení otázky, zda mezi konkrétním porušením právní povinnosti a vznikem škody existovala příčinná souvislost, je věcí právního posouzení. Poté obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a škodou, která mu vznikla a dovozuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a konkrétně se dovolává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 1554/2009. Z nich také dovozuje přípustnost dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobě a žalované uloží zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby napadený rozsudek, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že mezi jeho vzetím do vazby a zajištěním majetku a škodou vzniklou v důsledku nemožnosti splnění závazku vyplývajícího ze smlouvy a následné povinnosti zaplatit smluvní pokutu s příslušenstvím, není dána příčinná souvislost.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Podle ustanovení § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního, nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle této úpravy stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a které předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Příčinná souvislost, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku, je tak nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Při posuzování příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou dosavadní judikatura dospěla k obecnému závěru, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci došel odvolací soud k závěru, že příčina žalobcovy ze smlouvy vyplývající povinnosti zaplatit smluvní pokutu s příslušenstvím netkví v žalobcově trestním stíhání, zajištění jeho majetku a vzetí do vazby, nýbrž v okolnosti, že nesplnil svůj závazek vyplývající ze smlouvy, přičemž se mu nepodařilo prokázat, že v případě, že by k vydání nezákonných rozhodnutí nedošlo, by tento závazek splnil. Uvedený závěr evidentně není v rozporu s žalobcem uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, jehož obsah je rozveden na konci předchozího odstavce. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, uveřejněný pod číslem 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak v uvedeném rozsudku vyšel dovolací soud z toho, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že propuštění dovolatele ze služebního poměru bylo výlučnou příčinou, která bez ohledu na původní okolnosti (evidenci dovolatele v materiálech Státní bezpečnosti) ­ samotně způsobila následek; jde tak o situaci odlišnou od posuzovaného případu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu