30 Cdo 865/2007
Datum rozhodnutí: 09.09.2008
Dotčené předpisy: § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 865/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. D., a b) J. D., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2005, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2006, č.j. 1 Co 15/2006-84, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2006, č.j. 1 Co 15/2006-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2005, č.j. 23 C 9/2005-57, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný byl povinen zaslat žalobci a) omluvný dopis a aby byl dále povinen text omluvného dopisu přečíst na zasedání zastupitelstva (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen odeslat v zákonné lhůtě k rukám žalobkyně b) doporučený dopis ve znění: Vážená paní D., omlouvám se Vám za své výroky dotýkající se Vašeho působení jako ředitelky školky, v nichž jsem se vyslovil, že postrádáte cit pro práci s dětmi a že byste neměla vůbec pracovat ve školství. Jsem si vědom, že tyto výroky jsou způsobilé Vás neprávem poškodit v očích veřejnosti a v zaměstnání. J. H., U. (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost text omluvného dopisu adresovaného žalobkyni b) přečíst na zasedání zastupitelstva, které se bude konat jako první ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci (výrok III.). Současně žalovaného zavázal nahradit žalobkyni b) náklady řízení ve výši 7.575,- Kč (výrok IV.) a zaplatit státu na nákladech řízení částku 1.390,50,- Kč (výrok VI.). Žalobce a) zavázal nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4.539,- Kč (výrok V.) a státu zaplatit náklady řízení ve výši 1.390,50,- Kč (výrok VII.).

Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že na 11. zasedání zastupitelstva O. U., konaného dne 10.6.2004, žalovaný jako místostarosta a velitel sboru dobrovolných hasičů v rámci diskuse informoval o tom, jak byl verbálně napaden žalobcem a), že se na úkor občanů obohacuje, když zval s dalšími členy dobrovolných hasičů na hodovou zábavu, přičemž bylo zvykem poskytnout jako poděkování za pozvání finanční příspěvek. V této souvislosti žalovaný uvedl, že je ve funkci velitele hasičů od roku 1996, tedy v době, kdy žalobce a) se tak akorát staral o převod majetku z obchodního zemědělského družstva do A. M. Při té příležitosti se dále vyjádřil ve vztahu k manželce žalobce a) žalobkyni b), ředitelce mateřské školky, že by ve školství vůbec neměla pracovat, jelikož postrádá cit pro práci s dětmi, což opírá o vlastní zkušenosti a vyprávění rodičů, kteří se bojí cokoliv oznámit. Těmito výroky žalovaný překročil podle žalobců rámec přípustné kritiky, v čemž spatřují neoprávněný zásah do svých osobnostních práv.

Ohledně tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce a) soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby bylo možné výrok, jenž učinil žalobce a) předmětem tohoto řízení, považovat za difamující, jednalo se ze strany žalovaného

o svépomocnou snahu reparovat následky předcházejícího zásahu žalobce a) dotýkajícího se osobnostních práv žalovaného. Za této situace nebylo možné považovat výrok žalovaného za neoprávněný zásah.

Ve vztahu k žalobkyni b) soud prvního stupně kromě výše uvedeného dále zjistil z výpovědi svědka P. Š., že jeho děti navštěvovaly mateřskou školku v U. a že nikdy nezaznamenal necitlivý přístup či postoj k dětem ze strany žalobkyně b). Z výpovědi svědka Z. T., starosty O. U. zjistil, že nikdy žádný z občanů se neobrátil se stížností na chování personálu v mateřské školce. Z výpovědi svědka C. Ch. zjistil, že vždy byl s péčí o své děti ve školce spokojen. Z výpovědi svědka J. F. zjistil, že ve vztahu k žalobkyni b) občané obce nesouhlasili se sporným diskusním příspěvkem žalovaného. Z výpovědi svědkyně M. O., učitelky mateřské školky zjistil, že za 8 let, kdy

ve školce pracuje, nikdy neslyšela rodiče, že by si stěžovali na práci žalobkyně. Z výpovědi svědkyně I. S., školnice mateřské školky, zjistil, že rodiče jsou s prací ve školce spokojeni. Z výpovědi svědka J. S., člena rady zastupitelstva, zjistil, že on sám se doslechl z druhé ruky, že žalobkyně b) nemá ke všem dětem stejný vztah, nikdy se však taková stížnost oficiálně neřešila. Svědek má výhrady k zájmové činnosti mateřské školky a ke spolupráci radnice s žalobkyní b) jako ředitelkou mateřské školky. Z výpovědi svědkyně P. H., manželky žalovaného, zjistil, že její syn poté, co začal chodit do mateřské školky, se začal počůrávat. Bylo to v době, kdy měla směnu žalobkyně b), která tuto skutečnost řešila před dalšími dětmi a rodiči. Z výpovědi svědkyně M. C. zjistil, že v době, kdy její vnuk, kterému je 17 let, navštěvoval mateřskou školu, měl problémy s výslovností, brzy se začal počůrávat. Tehdy žalobkyně celou věc řešila před dalšími dětmi a rodiči, aniž by bylo přijato ze strany mateřské školky nějaké opatření.

Soud prvního stupně učinil ve vztahu k žalobkyni b) následující závěr

o skutkovém stavu věci: Žalobkyně b) pracovala v mateřské školce jako pedagogický pracovník 25 let. Rodiče si na její práci a chování k dětem nestěžovali. Syn žalovaného se v mateřské školce počůrával, přičemž žalobkyně b) řešila celou věc před dalšími dětmi a rodiči.

Soud prvního stupně dovodil, že diskusní příspěvek týkající se žalobkyně b)

je neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv, byť výroky žalovaného

na adresu žalobkyně byly uvozeny jako jeho osobní názor. Jedná se o úsudek, který není podložen žádnými pravdivými konkrétními tvrzeními. Soud prvního stupně rovněž nezjistil, že by rodiče s prací žalobkyně b) nesouhlasili a že by se tuto skutečnost báli oznámit. Za této situace je pak výrok žalovaného, že ve školství vůbec neměla pracovat, jelikož postrádá cit pro práci s dětmi, nutno uznat jako způsobilý vážně

se dotknout osobní a profesní cti žalobkyně b). Přitom je nerozhodné, co žalovaný těmito slovy mínil, nýbrž je podstatné, jak jsou uvedená slova objektivně obecně vnímána. Výrazy, že by žalobkyně b) vůbec neměla ve školství pracovat, je možné chápat tak, že na její straně dochází k zásadním profesním selháním jako pedagogického pracovníka. Ve spojení s výrazy, že rodiče se bojí cokoliv oznámit, se pak jedná

o výroky, které jsou objektivně způsobilé dotknout se výrazně cti fyzické osoby. Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyně b) v celém rozsahu vyhověl (§ 11 a § 13 obč. zák.).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem v napadených vyhovujících výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu žalobkyně b) zamítl (výrok I.). Současně zavázal žalobkyni b) nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.078,- Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 7.665,- Kč (výrok II.) a zaplatit státu náklady řízení ve výši 1.390,50,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně učiněné ze Zápisu

z 11. zasedání zastupitelstva O. U. konaného dne 10.6.2004, z výpovědi svědkyně I. S., svědkyně P. H., manželky žalovaného a svědkyně M. C. Dále dokazování doplnil zjištěním ze Zápisu z 12. zasedání zastupitelstva O. U. konaného dne 14.9.2004 s tím, že práci žalobkyně b) jako ředitelky mateřské školky kritizoval i F. C., který uvedl, že žalobkyně b) byla svědkem poškozování majetku na dětském hřišti a nikterak nezakročila, protože prý není její povinností hlídat dětské hřiště a není to její majetek, ale majetek obce. Dále uvedl, že maminky nejsou spokojené s prací ředitelky a nechtějí být jmenované.

Odvolací soud dovodil, že z těchto důkazů vyplývá, že šlo o věcnou kritiku,

že žalovaný měl pravdivé výchozí podklady pro svůj úsudek, že žalobkyně b) nemá cit pro práci s dětmi. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval kritiku žalovaného jako dostatečně konkrétní, když právě poukazuje na problém s počůráváním a nedostatečný cit pro práci s dětmi v této souvislosti. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že jde

o kritiku odpovídající i co do obsahu, formy i místa, která nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle. Proto uzavřel že šlo v tomto případě o právem přípustnou (oprávněnou) kritiku žalobkyně b).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že motivem kritiky nebyla sama žalobkyně b), ale skutečnost, kdy

si výroky vůči ní žalovaný vyřizoval účty s jejím manželem ve zcela jiné záležitosti. Nelze se opírat o svědectví manželky žalovaného, která má osobní zájem na věci. Navíc žalovaný ani jeho manželka, ať už z pozice rodičů, tak v případě žalovaného z pozice představitele obce, mající přímý vliv na personální obsazení ředitelky mateřské školky, neučinili do doby projednávání předmětné žaloby žádný krok, kterým by si stěžovali,

či jinak se snažili ovlivnit personální obsazení mateřské školky. Naopak z rozsáhlého dokazování vyplynulo, že se představitelé obce nikdy osobně nepřišli do školky přesvědčit o práci žalobkyně b). Z podrobných svědeckých výpovědí bylo prokázáno,

že se žalobkyně b) stala terčem podobných účelových útoků zejména proto, že její manžel byl kritikem práce obecních orgánů, včetně žalovaného. Pokud se závěr odvolacího soudu opírá o taková tvrzení, že maminky nejsou spokojené, ale nechtějí být jmenované a že syn žalovaného se před dvěma lety ve školce počůrával,

a žalobkyně b) se tehdy chovala dle subjektivního tvrzení žalovaného nevhodně, bez dalších důkazů, kromě výpovědi osoby blízké, je to velmi chabý důkaz. Další svědkyně hovoří o zážitcích několik let starých. Přesto byla žalobkyně b) opakovaně potvrzena do funkce, nikdy s ní nebylo nic řešeno, inspekce probíhaly v pořádku

atd. Žalovaný jako představitel obce měl projevit více odpovědnosti. V případě, že měl jako rodič výhrady vůči žalobkyni b) měl to řešit v aktuální době, kdy jeho syn navštěvoval školku, tedy v roce 2003. Z uvedených důvodů dovolatelka považuje kritiku pronesenou žalovaným za nepřiměřenou, bez věcného podkladu. Žalobkyně b) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně b) odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl

k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) Z obsahu samotného dovolání

(z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek

je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,

že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jelikož vady uvedené v ustanovení

§ 242 odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají, předmětem přezkumu je tak pouze uvedený dovolací důvod, dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil

po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není přitom významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru odvolací soud dospěl sám nebo zda převzal skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně srovnej

JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád Komentář II. díl, 7. vydání, Praha, C.H. BECK, 2006, str.1268).

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel svůj závěr o skutkovém stavu věci o výpovědi svědkyň I. S., P. H., manželky žalovaného a M. C., které uvedly, že se děti v mateřské školce počůrávaly s tím, že svědkyně P. H. a svědkyně M. C. si stěžovaly, že žalobkyně b) tuto skutečnost řešila před dalšími dětmi a rodiči. Lze souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud nevzal v úvahu, že svědkyně hovořily o poznatcích několik let starých, jež nebylo možné považovat za aktuální. Odvolací soud ale především zcela pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány v rozsáhlém dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Z nich vyplynulo,

že za dobu 25 let, kdy žalobkyně b) pracovala v mateřské školce, si rodiče na její práci

a chování k dětem nestěžovali a ani ze strany představitelů obce nebyly řešeny nějaké stížnosti na práci žalobkyně b), které by měly vůči ní za následek nějaký postih nebo personální opatření. Kritika F. C., jak ji zjistil odvolací soud ze Zápisu z 12. zasedání zastupitelstva O. U. konaného dne 14.9.2004, zůstala ojedinělá, byla pronesena až tři měsíce po kritice žalovaného a neměla žádný reálný dopad pro výkon funkce ředitelky mateřské školky vykonávanou žalobkyní b). Z hlediska sledovaného cíle kritiky nelze pominout ani souvislost, že žalovaný pronesl sporný výrok na adresu žalobkyně b) především jako reakci na verbální útok jejího manžela.

Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu věci,

na kterém založil své rozhodnutí je neúplný, protože pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Z toho vyplývá i nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, když dovodil, že šlo v posuzovaném případě o právem přípustnou (oprávněnou) kritiku žalobkyně b), že žalovaný měl pravdivé výchozí podklady pro svůj hodnotící soud, že by žalobkyně b) ve školství vůbec neměla pracovat, jelikož postrádá cit pro práci s dětmi, a že jde o kritiku odpovídající i co do obsahu, formy i místa, která nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. září 2008

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu