30 Cdo 863/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 863/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Mgr. V. Z. , zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 130/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 53 Co 255/2014-127, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 22 C 130/2012-94, ve výrocích o věci samé (vyhovujícím výroku I co do částky 230.000,- Kč s příslušenstvím a zamítavém výroku II co do částky 100.088,- Kč s příslušenstvím), výrok III o nákladech řízení změnil jen co do stanovení jejich výše, jinak jej potvrdil a současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 330.088,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 399/93 (dále i jen namítané řízení ), jehož je účastníkem, s tím, že namítané řízení bylo zahájeno již v roce 1992 žalobou podanou jejím právním předchůdcem JUDr. O. Z. a dosud není skončeno. Uvedeného odškodnění se žalobkyně na žalované podanou žalobou domáhala poté, co jí žalovaná z tohoto titulu uhradila částku 148.000,- Kč. Celková výše žalobkyni příslušejícího odškodnění tak byla soudy určena částkou 378.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dovolání žalobkyně (dále jen dovolatelka ), směřující podle jeho obsahu jen proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, odmítl dílem pro jeho nepřípustnost a dílem pro vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) , jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.)

Dovolatelka v dovolání (na závěr bodu I a v úvodu bodu II) ohlašuje přípustnost dovolání pro řešení otázky procesního práva, při kterém se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ani takto ohlášenou (procesní) otázku, na jejímž řešení má napadené rozhodnutí záviset, ani ustálenou či naopak rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k ní však dovolatelka v dalším textu dovolání nijak blíže nekonkretizuje. Tato část dovolání proto trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pokračovat.
V bodu III dovolání namítá dovolatelka nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle nějž je základní částku odškodnění nemajetkové újmy namístě snížit o 15 % z důvodu, že se dovolatelka procesně účastnila jen části řízení. Tamtéž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká mechanické pojetí kritéria významu řízení pro její osobu, s tím, že odvolací soud v této souvislosti nezohlednil především její vysoký věk a stále se zhoršující zdravotní stav, k němuž mělo přes 20 let trvající namítané řízení značně přispět.
Ve vztahu k řešení těchto otázek však dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Nelze proto uzavřít jinak, než že i v této části trpí dovolání vadou ( nevymezení přípustnosti dovolání) bránící jeho projednání [§ 43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí (viz § 243b o. s. ř.)]. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, neposta č uje (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) .
Konečně v (poslední) namítané otázce snížení základní částky odškodnění o (dalších) 15 % z důvodu sdílení újmy (žalobkyně a jejího syna jako dědiců a procesních nástupců zemřelého manžela, resp. otce JUDr. O. Z.) se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu [viz bod V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012]. Z uvedeného důvodu nemůže zpochybnění jejího řešení, založené dovolatelkou na prezentování své nejistoty z nepřiměřeně dlouhého řízení jako nejistoty ryze individuální (a tedy se synem nesdílené), založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovodil-li odvolací soud v posuzované věci ve shodě se soudem prvního stupně sdílení újmy v uvedeném rozsahu mezi matkou a synem, tj. nejbližšími rodinnými příslušníky účastnícími se řízení z titulu právního nástupnictví po jejich zemřelém manželu a otci, je toto řešení oproti mínění dovolatelky v souladu se shora citovanou (jakož i další) judikaturou Nejvyššího soudu a nelze mu tak ničeho vytknout. Správnost uvedeného závěru je dána již samotnou těsnou rodinnou (příbuzenskou) vazbou žalobkyně a dalšího procesního nástupce JUDr. Z. (matka syn), jakož i restituční povahou namítaného řízení. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo rozsudek ze dne 29. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011) vyplývá, že restituční řízení, mající za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd z doby nesvobody, nelze stavět naroveň běžným majetkoprávním sporům právě z důvodu přítomnosti určitého nehmotného prvku, přítomného spolu s aspektem hmotným (majetkovým). Tento nehmotný prvek je představován zvýšenou mírou zvláštního osobního významu těchto řízení pro oprávněné osoby (jejich rodinné příslušníky), daného očekáváním nejen hmotné, ale do jisté míry i osobní (rodinné) satisfakce (navrácením neprávem odňatého majetku). Již jen tento imateriální aspekt řízení je osobami majícími k sobě tak blízké rodinné vazby jako žalobkyně a její syn (pro které se ostatně řízení jako procesní nástupci svého zemřelého manžela a otce účastní) nepochybně sdílen a představuje tak společný zájem na jeho výsledku. Takový společný zájem pak činí závěr o určitém rozsahu sdílení nepřiměřenou délkou řízení působené újmy zcela přiléhavým.
Poukaz dovolatelky na diametrální odlišnost postupu soudu prvního stupně v otázce modifikace základního odškodnění z důvodu sdílení újmy ve věci posuzované a ve věci žalobce Ing. C. (spolužalobce v namítaném řízení), vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 22 C 179/2010, je z pohledu dovolacího přezkumu zcela bezpředmětný jednak není vůbec zřejmé, zda a příp. co v tomto směru dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí soudu odvolacího, jednak k takto (snad) namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné (což v dané věci není).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu