30 Cdo 862/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 862/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 165/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2016, č. j. 57 Co 319/2016 - 63, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 29 C 165/2015 - 46, uložil žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 195 253 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 4 747 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 57 233 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť v trestním řízení, na jehož konci byla žalobkyně pravomocně odsouzena, nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších.
K odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok I co do částky 32 870 Kč potvrdil (výrok I), zbývající část výroku I a III změnil tak, že žalobu co do částky ve výši 162 393 Kč zamítl a uložil žalované uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 18 694,50 Kč (výrok II). Žádnému z účastníků řízení pak nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala dovolání žalobkyně, která navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. Přípustnost dovolání žalobkyně shledává ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil nesprávně . Dovolání považuje žalobkyně za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V následujícím textu žalobkyně rekapituluje argumentaci odvolacího soudu, kterou nepovažuje za správnou, a připomíná, že nárok na rozhodnutí v přiměřené lhůtě v trestním řízení má jak obžalovaný, jenž je zproštěn obžaloby, tak i ten, který je následně shledám vinným. Dále poukazuje na to, že jí byl v trestním řízení uložen trest a případné snížení odškodnění z důvodu jejího odsouzení v trestní věci by se pak jednalo o duplicitní trest za týž věc.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu § 241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
Podané dovolání pouze konstatuje, že odvolací soud v určitém právním posouzení podle žalobkyně pochybil, avšak nespecifikuje žádnou právní otázku, ve které se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, nepřekládá otázku hmotného či procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena či by měla být vyřešena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu