30 Cdo 859/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: čl. 26 předpisu č. 98/1984Sb., čl. 27 předpisu č. 98/1984Sb., čl. 27 odst. 1 předpisu č. 98/1984Sb., § 104 odst. 1 o. s. ř., § 123 odst. 2 předpisu č. 91/2012Sb., § 2 předpisu č. 97/1963Sb., čl. 1 odst. 3 písm. b) předpisu č. 2201/2003Sb., čl. 39 odst. 1 předpisu č. 43/2000Sb., § 2 písm. e) předpisu č. 4/1962Sb., § 6 odst. 1 předpisu č. 23/1991Sb., čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 95 odst. 1 předpisu č. 1/1993Sb., § 24 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb., § 39 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb., § 32 odst. 2 předpisu č. 97/1963Sb., čl. 95 odst. 1 předpisu č. 1/1993Sb., čl. 10 předpisu č. 1/1993Sb.



30 Cdo 859/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci návrhu Ing. H. V. H. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Paprskova 1340/10, na nezrušitelné osvojení nezletilé H. T. T. , dcery matky H. T. N. T. , a otce Mgr. M. Š., vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 11 Nc 601/2013, o dovolání navrhovatele a otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2013, č.j. 32 Co 331/2013-43, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Praha západ (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 20. 3. 2013, č.j. 11 Nc 601/2013-21, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně , vzhledem k tomu, že navrhovatel i matka nezletilé jsou občany Vietnamské socialistické republiky, zkoumal, zda je dána jeho pravomoc. Vycházel přitom z ustanovení čl. 26 a 27 smlouvy uzavřené mezi bývalou ČSSR a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních č. 98/1984 Sb. (dále jen smlouva o právní pomoci ), kdy podle čl. 27 odst. 1 citované smlouvy je k řízení o osvojení příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení. Jelikož je navrhovatel vietnamským státním občanem, není dána pravomoc českých soudů rozhodnout ve věci nezrušitelného osvojení nezletilé, a proto soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 30. srpna 2013, č.j. 32 Co 331/2013-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 1. 2013 podal navrhovatel u soudu prvního stupně návrh na nezrušitelné osvojení nezletilé H. T. T. Návrh odůvodnil tím, že je manželem matky nezletilé, na jejíž výchově se od počátku podílel. Otec nezletilé s jejím osvojením výslovně souhlasil. Dále zjistil, že nezletilá je státním občanem České republiky, navrhovatel a matka jsou občany Vietnamské socialistické republiky (dále též Vietnam ). Těmto zjištěním odpovídá závěr odvolacího soudu, že pro posouzení pravomoci soudu se přednostně před zákonem užije ustanovení čl. 26 a 27 smlouvy o právní pomoci, podle níž má pravomoc soud státu, jehož je osvojitel občanem, tedy Vietnamské socialistické republiky.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání navrhovatel (osvojitel) a otec nezletilé (dále jen dovolatelé ). Naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřují dovolatelé v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, totiž sporu o pravomoc mezi českými a vietnamskými soudy a tedy o (ne)dostatek podmínek řízení ve věci, v níž jde o: (1) návrh na nezrušitelné osvojení nezletilé, která se narodila v České republice, je občankou ČR, celý život žije v ČR a jejíž otec je občanem ČR a žije v ČR, (2) návrh podaný navrhovatelem, který je občanem Vietnamské socialistické republiky a který trvale déle než 20 let žije v České republice, (3) spor o to, zda se (přednostně) uplatní právní úprava podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nebo právní úprava podle čl. 26, 27 Smlouvy mezi bývalou ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, která je obsahem vyhlášky č. 98/1984 Sb., (4) zda tato vyhláška může otázku zákonného soudce upravit jinak, nežli zákon, (5) zda tato vyhláška (tato její část) nepozbyla účinnosti dnem 31. 12. 1991. Dovolatelé přitom mají za to, že jde o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; a pokud snad byly řešeny v minulosti, domáhají se, aby byly vyřešeny jinak, tj. ve prospěch závěru o pravomoci českého soudu a o splnění podmínek řízení, je-li rozhodováno o nezrušitelném osvojení nezletilého občana České republiky, narozeného a po celou dobu žijícího v České republice.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, posuzoval nejprve přípustnost dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.)
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé vymezují právní otázku tak, že pravomoc soudu je třeba přednostně určit podle pravidel zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS 1963 ), i když čl. 26 a 27 Smlouvy mezi bývalou ČSSR a Vietnamskou socialistickou republikou (dále jen smlouva o právní pomoci ) stanoví jinak. Poukazují přitom na skutečnost, že cizí prvek v řízení představuje výlučně vietnamská státní příslušnost osvojitele, zatímco ostatní ukazatele mají silnou vazbu k ČR. Přednost ZMPS 1963 dovozují dovolatelé z právního pořádku ČR, kdy smlouva o právní pomoci byla vyhlášena vyhláškou č. 98/1984 Sb., jejíž soulad se zákonem (ZMPS 1963) je proto dle dovolatelů soud oprávněn posuzovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. K tomu připojují závěr, že vyhláška (rozuměno zde smlouva o právní pomoci) měla pozbýt účinnosti dnem 31. 12. 1991. Z pohledu dovolacího soudu jde o otázku, která byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena. Dovolání je proto přípustné, není však opodstatněné.
Odvolací soud předně správně posuzoval pravomoc soudu, neboť ve věci je dán mezinárodní prvek. O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009).
Postup soudů v řízení s mezinárodním prvkem upravuje zákon č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS). Podle ustanovení § 123 odst. 2 ZMPS pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon. Z uvedeného plyne, že jiné procesní otázky než v tomto ustanovení výslovně uvedené se s účinností od 1. 1. 2014 posuzují podle ZMPS, i když řízení s cizím prvkem bylo zahájeno před tímto datem (srov. též Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém, Komentář., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 711).
Posouzení přednosti pramenů mezinárodního práva soukromého obsahující jurisdikční pravidla je conditio sine qua non , bez něhož nelze určit pravomoc soudu. Proto i posouzení této otázky spadá pod vymezení pojmu pravomoc soudu a s odkazem na ustanovení § 123 ZMPS se tak použijí pravidla obsažená v ZMPS 1963. Podle ustanovení § 2 ZMPS 1963 se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána. Takovou smlouvou je právě Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ze dne 27. 4. 1984, č. 98/1984 Sb. (zde označovaná jako smlouva o právní pomoci) podle jejíhož článku 27 odst. 1 je k řízení o osvojení a jeho zrušení příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení. Citovaná dvoustranná smlouva vážící Českou republiku a Vietnam, by měla aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014), jestliže by unijní právo upravovalo stejný předmět řízení, což v dané věci nepřichází v úvahu (srov. čl. 1, odst. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000). Citovaná dvoustranná smlouva o právní pomoci se přednostně užije i před mnohostrannou smlouvou upravující osvojení, neboť podle čl. 39 odst. 1 Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (dále jen Úmluva o osvojení , sdělení č. 43/2000 Sb. m. s. ministerstva zahraničních věcí), Úmluva o osvojení neovlivňuje jiné mezinárodní smlouvy, jejichž stranami jsou smluvní státy a které obsahují ustanovení o věcech upravených Úmluvou, pokud členské státy neučiní opačné prohlášení ohledně takové smlouvy. Oba v úvahu přicházející státy přitom Úmluvu o osvojení ratifikovaly (Česká republika tak učinila 1. 6. 2000 a Vietnam dne 1. 2. 2012).
Dovolatelé zaměňují (mezinárodní) smlouvu o právní pomoci, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy ČR) s podzákonným předpisem vyhláškou (čl. 95 odst. 1 věta za středníkem Ústavy ČR) dovozujíc z toho pro sebe příznivé závěry. Přehlížejí totiž záměrně, že smlouva o právní pomoci byla vyhlášena (uveřejněna) ve Sbírce zákonů na základě § 2 písm. e) zákonného opatření č. 4/1962 Sb. a má povahu mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Výrazem Parlament jsou v čl. 10 Ústavy myšleny všechny zákonodárné orgány, které daly souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv, jež jsou i pro Českou republiku závazné opačný výklad by ostatně vedl k absurdním důsledkům, protože režimu čl. 10 Ústavy by při něm nepodléhaly např. i některé nejvýznamnější smlouvy o lidských právech (srov. Vladimír Sládeček, Vladimír Mikule, Jindřiška Syllová Ústava České republiky, 1. vydání. Praha: 2007, s. 81). Z výše uvedeného plyne, že se dovolatelům závěr odvolacího soudu o přednostní aplikaci dvoustranné smlouvy o právní pomoci před zákonem zpochybnit nepodařilo.
Dovolatelé dále namítali, že (přinejmenším) ustanovení čl. 26 a čl. 27 smlouvy o právní pomoci pozbyla účinnosti uplynutím dne 31. 12. 1991 (a to na základě derogačního ustanovení § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., podle kterého zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. 12. 1991), případně, i kdyby tomu tak nebylo, pak že je nutno při jejich aplikaci postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a posoudit jejich (ne)soulad se zákonem, a sice 1) s článkem 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyžadujícím, aby příslušnost soudu a soudce stanovil zákon, a za 2) s § 24 odst. 1, § 39 odst. 1, § 32 odst. 2 písm. b) ZMPS 1963.
Tuto obavu a přesvědčení dovolatelů Nejvyšší soud nesdílí, neboť aplikací čl. 27 smlouvy o právní pomoci nedochází k denegatio justitiae , ani nejsou tvrzeny důvody, pro které by snad taková obava mohla vzniknout (nemožnost osvojení ve Vietnamu podle vietnamského práva, nemožnost vstupu na území Vietnamu např. z azylových důvodů apod.). Jediným důvodem dovolatelů je získání pro ně (a pro dítě) výhodnějšího fóra, přičemž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se podává, že k zásahu do rodinného života nezletilé zastavením řízení o osvojení dojít nemůže. Jak se totiž podává z obsahu spisu, osvojitel uzavřel s matkou osvojence manželství dne 25. 3. 1995 v městě D. N., Vietnamská socialistická republika, a v knize narození Úřadu městské části Praha 4, sv. III/23, ročník 1996, str. 289, poř. č. 353 byl evidován jako otec, dokud pravomocně ke dni 2. 9. 1999 nedošlo k určení otce-českého občana. Matka a osvojitel jsou manželé a osvojitel se od počátku na její výchově podílí a otec se s nezletilou nestýkal.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu