30 Cdo 838/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 5 odst. 1 písm. f) předpisu č. 265/1992Sb., § 44 odst. 7 písm. f) předpisu č. 120/2001Sb.




30 Cdo 838/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. S. a b) V. S., zastoupeného opatrovnicí H. P., obou právně zastoupených advokátem, proti označenému žalovanému : Katastrální úřad pro K. kraj, jako právnímu nástupci Katastrálního úřadu v H., za účasti 1) V. S. a 2) M. S., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu

v Hradci Králové pod sp. zn. 30 C 5/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 11 Cmo 120/2005 - 37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 2. 2. 2004, domáhali, aby soud rozhodl, že se povoluje vklad vlastnického práva v jejich prospěch každému ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/2 k pozemku označenému jako pozemková parcela č. 1483/1, ostatní plocha, nacházejícímu se v obci a katastrálním území T., zapsanému u Katastrálního úřadu v H., a že tímto rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu v H. ze dne 4. 12. 2003, č. j. V-6211/2002-602/7 . Žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř. odůvodnili zejména tím, že uvedeným rozhodnutím správního orgánu, jímž byl zamítnut návrh

na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne

24. 9. 2002, kterou jim účastníci řízení ad 1) a 2) darovali do podílového spoluvlastnictví označenou nemovitost, byli dotčeni na svých právech, neboť

v okamžiku podání návrhu na vklad byla sice vedena exekuce na majetek prvního účastníka, avšak exekuční řízení bylo z důvodu uhrazení dluhu povinným skončeno usnesením soudu ze dne 24. 3. 2003, takže počínaje dnem 25. 3. 2003 Katastrálnímu úřadu v H. nic nebránilo, aby vklad vlastnického práva žalobců

k předmětnému pozemku povolil, když darovací smlouva ze dne 24. 9. 2002 je platným právním úkonem.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 30 C 5/2004 - 17, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne

2. 12. 2002 byl ke Katastrálnímu úřadu v H. podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalobců k označenému pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 24. 9. 2002, uzavřené mezi účastníky řízení ad 1) a 2) jako dárci a žalobci jako obdarovanými. Tento návrh byl rozhodnutím uvedeného orgánu

ze dne 4. 12. 2003, č. j. V-6211/2002-602/7, zamítnut s odůvodněním, že první účastník nebyl ke dni podání návrhu oprávněn nakládat s předmětnou nemovitostí a nebyla tak splněna podmínka pro povolení vkladu podle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán totiž zjistil, že první účastník nebyl na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2001, č. j. Nc 8325/2001 - 5, o nařízení exekuce, které mu bylo doručeno dne 14. 10. 2002, oprávněn nakládat

se svým majetkem včetně nemovitostí a majetkem patřícím do společného jmění manželů, a to až do 24. 3. 2003, kdy podle vyrozumění pověřeného soudního exekutora bylo exekuční řízení ukončeno z důvodu uhrazení dlužné částky. Katastrální úřad

při svém rozhodnutí vyšel z ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu,

a dovodil, že od 14. 10. 2002 do 24. 3. 2003 nesměl první účastník jako dárce

na základě rozhodnutí soudu nakládat se svým majetkem, a ke dni podání návrhu

na vklad (ust. § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) tudíž nebyla splněna podmínka

pro povolení vkladu vlastnického práva uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl

k závěru, že správní orgán rozhodl v souladu se zákonem, neboť podmínka pro povolení vkladu vlastnického práva uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb. nebyla ke dni podání návrhu na vklad, tj. ke dni 2. 12. 2002, splněna. Žalobu proto podle ust. § 250i o. s. ř. zamítl a to i v části směřující proti správnímu orgánu, který

ve smyslu ust. § 250a o. s. ř. není účastníkem řízení podle části páté o. s. ř.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j.

11 Cmo 120/2005 - 37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění krajského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že rozhodnutí katastrálního úřadu je správné.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správnost rozhodnutí katastrálního úřadu může být v soudním řízení posuzována pouze z hledisek, kterými se řídí tento úřad

při rozhodování o návrhu na povolení vkladu. Ten v tomto řízení zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, z hledisek taxativně vyjmenovaných v ust. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. pod písmeny a) až g). Není-li některá z těchto podmínek pro povolení vkladu splněna, katastrální úřad návrh zamítne (§ 5 odst. 2 věta za středníkem tohoto zákona). Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že první účastník jako dárce podle uzavřené darovací smlouvy ze dne 24. 9. 2002 dispoziční oprávnění s nemovitostí ztratil dne 14. 10. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, a tento stav trval i v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva, tj. dne 2. 12. 2002, nebyl k tomuto dni oprávněn disponovat

s předmětným pozemkem. Skutečnost, že dispoziční právo k nemovitosti opět nabyl

k 24. 3. 2003, na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Ke konvalidaci právního úkonu, jak žalobci namítali v odvolacím řízení, dojít nemohlo, neboť rozhodné skutečnosti je třeba zkoumat ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikají ve smyslu ust. § 2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb.

na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh byl doručen příslušnému orgánu republiky. Správný je i výrok rozsudku soudu prvního stupně

o zamítnutí žaloby proti katastrálnímu úřadu, neboť ten není účastníkem řízení (§ 250a o. s. ř.) a soud neukončil s tímto subjektem řízení (§ 94 odst. 4 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť problematika neplatnosti právního úkonu učiněného povinným během trvání exekuce podle ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, včetně posouzení otázky, jaké právní účinky má skončení exekuce v důsledku úhrady dlužné částky povinným , dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Zásadní po právní stránce je rovněž i otázka, zda v případě ukončení exekuce

v důsledku uhrazení dluhu i nákladů exekuce povinným, je možné považovat za správný závěr odvolacího soudu, že ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva

u příslušného katastrálního úřadu nebyl povinný oprávněn disponovat s předmětnou nemovitostí . Žalobci jsou přesvědčeni, že okamžikem zastavení exekučního řízení dne 24. 3. 2003 došlo ke konvalidaci původně - pro rozpor s ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. - neplatné darovací smlouvy a že tedy je nutno tuto smlouvu ke dni podání návrhu na vklad, tj. ke dni 2. 12. 2002, považovat za platnou od samého počátku.

Z tohoto důvodu měl katastrální úřad povolit vklad vlastnického práva podle této darovací smlouvy ve prospěch žalobců. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Další účastníci řízení se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili

s námitkami žalobců uvedenými v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (které podle svého obsahu nesměřuje proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby proti katastrálnímu úřadu) bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl

po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobci dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen,

a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ust. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon ), katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda

a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný,

d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) právnímu úkonu účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Není-li některá z těchto podmínek pro povolení vkladu splněna, katastrální úřad návrh zamítne (odst. 2 věta za středníkem tohoto ustanovení).

Podle § 2 odst. 3 cit. zákona právní účinky vkladu vznikají ke dni, kdy návrh

na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Podle § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, po doručení usnesení

o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí

a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Otázka, zda je neplatný právní úkon učiněný povinným během trvání exekuce

ve smyslu ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ani otázka, jaké právní účinky má ukončení exekuce (v důsledku uhrazení dluhu a nákladů exekuce povinným) na rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podaného v době, kdy povinný nebyl oprávněn nakládat s nemovitostí, která je předmětem převodu podle uzavřené smlouvy, ani další dovolací námitky žalobců nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že darovací smlouva mezi účastníky řízení ad 1) a 2) jako dárci a žalobci jako obdarovanými byla uzavřena dne 24. 9. 2002 a dne 14. 10. 2002 bylo prvnímu účastníkovi doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce, je zřejmé, že v době uzavření darovací smlouvy nebyl první účastník omezen ve smluvní volnosti týkající se předmětné nemovitosti, která je předmětem darovací smlouvy, ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona. Protože však toto oprávnění ztratil po doručení usnesení o nařízení exekuce, tj. od

14. 10. 2002, a protože v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva dne 2. 12. 2002 nesměl ve smyslu ust. § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, nebyla v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí splněna podmínka uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zkoumá-li katastrální úřad splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 1 tohoto zákona ke dni podání návrhu na vklad a nebyly-li tyto podmínky k tomuto datu splněny, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí Katastrálního úřadu v H. ze dne 4. 12. 2003, č. j. V-6211/2002-602/7 , je správné (§ 250i o. s. ř.), na čemž nemůže ničeho změnit ani okolnost, že první účastník jako dárce svůj dluh zaplatil a že exekuční řízení bylo dne 24. 3. 2003 zastaveno.

K námitkám v dovolání je třeba uvést, že platné právo neumožňuje zpětné zhojení (konvalidaci) vad právních úkonů absolutně neplatných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 2/2000 pod č. 17). V daném případě však nešlo o to, že by darovací smlouva ze dne 24. 9. 2002 byla neplatná podle ust. § 44 odst. 7 věta druhá exekučního řádu, neboť byla uzavřena před tím, než prvnímu účastníkovi jako dárci bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, nýbrž o to, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl podán po doručení usnesení o nařízení exekuce v době, kdy první účastník (povinný) nesměl nakládat s předmětnou nemovitostí, a nebyla tak splněna podmínka uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž žaloba byla podle § 250i o. s. ř. zamítnuta, je správné. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 2 o. s. ř., není dovolání žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu