30 Cdo 83/2011
Datum rozhodnutí: 27.09.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 13 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 2 obč. zák., § 13 odst. 3 obč. zák., § 444 odst. 3 obč. zák., § 372 předpisu č. 262/2006Sb.




30 Cdo 83/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. L. G. , b) Ing. A. G. , zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované OKD, a.s. , se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 10,000.000,- Kč , ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 67/2006, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále ve výroku III. a IV. o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, v rozsahu v němž byla žaloba žalobce b) zamítnuta, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 5,000.000,- Kč a současně rozhodl o nákladech řízení.
Žalobci se domáhali ochrany osobnosti s tím, že dne 3. 3. 2005 byl usmrcen J. G. - syn žalobců, když byl při rovnání sekce v dole zasažen stěnovým hřeblovým dopravníkem, který ho následně usmrtil. Příčinou události byla destrukce zajišťovacího segmentu čepu dopravníku. Žalovaná v té době neměla pro dobývání porubu č. 1397222 technologicky upraven odlišný způsob a postup přímosti vedení porubní fronty při jejím vyuhlování pluhovou soupravou KHS 2, neboť ten byl dán použitím její technologie, avšak tato skutečnost s poruchou dopravníku nesouvisela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že by se žalovaná dopustila nedovoleného jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí jejich syna.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně vůči žalobkyni a) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odst. I výroku) a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. vůči žalobci b), byť z jiných důvodů , potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud, poté co sám doplnil dokazování, označil za hlavní příčinu vyjetí vrchní větvě hřeblového dopravníku destrukci zajišťovacího segmentu čepu spoje 96. a 97. žlabu dopravníku, přičemž nešlo označit, co bylo přesnou příčinou destrukce zmíněného čepu, neboť závlečka nebyla nalezena. K čepu není běžný přístup, proto záznamy o kontrolách shledal odvolací soud pouze jako formální. Odvolací soud tak shledal, že žalovaná porušila svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť si byla vědoma, že spojovací segmenty nelze při provozu v dole řádným způsobem zkontrolovat, přesto tuto skutečnost zakrývala formálními prohlášeními v záznamech o údržbě a byť ve stanovených lhůtách podrobila zařízení komplexní údržbě včetně rozebírání dílů dopravníku nezkoumala dostatečným způsobem opotřebení spojovacích segmentů, tedy čepů a závleček a bez takového zkoumání je opět použila při smontování zařízení. Na tomto základě pak odvolací soud dovodil, že žalovaná nedostála bezezbytku svým právním povinnostem předcházet vzniku škod, a zasáhla tak do osobnostních práv žalobců.
Odvolací soud sice dále podotkl, že rodiče zemřelého mají nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení § 200, zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce a ustanovení § 444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ale současně nemohl vyloučit poskytnutí další náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud nicméně zdůraznil, že se jedná o mimořádný institut, který lze poskytnout pouze v případech, kdy jiné druhy zadostiučinění vzhledem k okolnostem případu nepostačují k vyvážení důsledků způsobení nemajetkové újmy. Žalobkyně a) tvrdila velmi intenzivní styky se synem až do jeho smrti, smrt syna nesla velmi těžce a léčí se u psychiatra. Neboť tyto důsledky nelze považovat za běžné a obvyklé, odvolací soud zrušil rozhodnutí krajského soudu ohledně nároků žalobkyně a) za účelem provedení dokazování. Žalobce b) se snažil rovněž tvrdit mimořádné vztahy se synem J., ale odvolací soud konstatoval, že z tvrzení poskytnutých žalobcem b) po výzvě odvolacího soudu podle ustanovení § 118 odst. 1, 3 o.s.ř., žádné nadstandardní vztahy nad běžnou úroveň vztahů otce a syna nevyplývají, a proto nebylo třeba a ani nebylo možné provádět další dokazování.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání (dále jen dovolatel ) k Nejvyššímu soudu. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s dosavadní soudní praxí, a to konkrétně s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, a rozhodnutími NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a také a contrario s rozsudkem NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2304/99. Zdůrazňuje, že nepřiznání žádné náhrady žalobci je v rozporu s dosavadní soudní praxí a zároveň, že Obvodní báňský úřad označuje nehodu jako mimořádnou událost . S ohledem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, kde se uvádí, že smrt je zásah mimořádně významný, velice hluboký a nereparovatelný - jeví se zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobci jako mimořádně tvrdé, neodůvodněné a rovněž i v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Smrt syna v dovolateli vyvolala tíseň, má potřebu se se synem objímat a mluvit k němu a to, že dovolatel poté odešel pracovat do zahraničí, bylo logickým vyústěním situace, kdy se snažil utéct od problémů a pocitu prázdnoty. Dovolateli se nedostalo žádné saturace, jak morální či finanční, ačkoli odpovědnost vznikla na objektivním základě.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že daný vztah je třeba řešit podle speciálních ustanovení zákoníku práce s tím, že občanský zákoník nelze na danou věc použít ani subsidiárně, neboť právní úprava účinná do roku 31. 12. 2006 vycházela ze zásady úplné samostatnosti pracovního práva a obsahovala samostatné právní instituty, které na pracovněprávní vztahy zcela vylučovaly aplikaci občanského zákoníku. V ustanovení § 200 odst. 1 tehdy platného zákoníku práce byl vymezen okruh osob, kterým v případě smrti zaměstnance v důsledku pracovního úrazu náleží tzv. jednostranné odškodnění a jejich výši, přičemž podle žalované toto odškodnění nepochybně zahrnuje také peněžitou náhradu nemajetkové újmy upravenou v § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a § 444 odst. 3 obč. zák. Žalovaná tak zastává názor, že v posuzované věci vznikl mezi žalovanou a žalobci tzv. odvozený pracovněprávní vztah, jehož veškeré znaky byly v době jeho vzniku upraveny v § 200 odst. 1 zák. práce, na který s ohledem na komplexní právní úpravu pracovního práva (ve znění účinném do 31. 12. 2006) nelze ustanovení občanského zákoníku (včetně ochrany osobnosti) použít ani subsidiárně. V případě, že by se občanský zákoník skutečně na danou věc aplikoval, má žalovaná za to, že se musí použít princip stejný jako ve vztahu k § 444 odst. 3 obč. zák., tedy pouze v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, či při mimořádných okolnostech, za nich k porušení práva došlo. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolaní jako nepřípustné.
K vyjádření žalované podal dovolatel repliku, ve které zdůrazňuje, že v daném případě nemohl vzniknout žádný tzv. odvozený pracovněprávní vztah, neboť pokud by existoval, tak by musely nároky dovolatele být posuzovány podle zákoníku práce. Nárok odvolatele je ale nárok ryze občanskoprávním a nevyplývá z žádného pracovněprávního vztahu. Aplikace zákoníku práce jako speciální normy je možná pouze a výlučně jen tehdy, pokud se jedná ryze o pracovněprávní vztah. Dovolatel má naopak za to, že občanskoprávní ochranu lze uplatňovat nezávisle a vedle výše uvedené pracovněprávní ochrany. Dále dovolatel konstatuje, že relutární satisfakce za neoprávněný zásah do osobnostních práv musí odpovídat principu proporcionality, přičemž dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 a na nález Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dotčený rozsudek byl vyhlášen dne 23. 6. 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V přezkoumávané věci soud prvního stupně nedovodil protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce, zatímco odvolací soud takový zásah shledal a žalobu ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou zamítl z (jiného) důvodu, a sice že žalobce b) netvrdil, a proto ani neprokázal mimořádnou újmu do svých osobnostních práv. Obsahově tak práva a povinnosti mezi žalobcem b) a žalovanou posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Dovolání je tak přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je rovněž i důvodné.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení § 13 odst. 3 občanského zákoníku, výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Odpovědnost za zásah do ochrany osobnosti je založena na přísně objektivní odpovědnosti, tj. vzniká bez zřetele na (případné) zavinění původce neoprávněného zásahu, což znamená, že na straně původce neoprávněného zásahu se nevyžaduje ani existence úmyslu (ať přímého či nepřímého), ani nedbalosti (ať vědomé či nevědomé), jelikož nemajetková újma má závažné důsledky pro dotčenou osobu bez ohledu na to, zda původce neoprávněného zásahu jednal zaviněně či nikoli. Hmotněprávní podmínky pro vznik občanskoprávních sankcí jsou současně existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající v porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby, neoprávněnost (nezákonnost) tohoto zásahu a existence vzájemné příčinné souvislosti.
Podle ustanovení § 444 odst. 3 platí, že za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč,

přičemž se v ustanovení § 444 odst. 3 jedná o náhradu immateriální újmy pozůstalých, která jim vznikla v souvislosti s usmrcením fyzické osoby.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou vztahu případného nároku z titulu náhrady škody na zdraví k nárokům z ochrany osobnosti, kdy tyto nároky mají plynout ze stejného skutkového stavu. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil schválením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 201, číslo 56, tak že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti ovšem nelze s úspěchem činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. V přezkoumávané věci však z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by se žalobci na základě téhož skutku domáhali přiznání peněžité satisfakce podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., případně podle ustanovení § 372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
Protože takový souběh zjištěn nebyl, zabýval se dovolací soud správností úvah odvolacího soudu o vymezení podmínek, za nichž lze přiznat relutární náhradu v rozsahu vyšším, než jaký je stanoven v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení § 13 obč. zák. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 vyslovil závěr, že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy dovolatel v daném případě splnit, kromě zákonem stanovených kumulativních podmínek uvedených v ustanovení § 13 obč. zák. - tj. podmínky, že morální zadostiučinění (omluva) se jeví nepostačující či neúčinné a že zde neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře, také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé nemajetkové újmě.
Dovolatel se v posuzovaném případě domáhal finančního zadostiučinění překračujího částky stanovené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Se zřetelem na jedinečné okolnosti případu je zřejmé (kdy žalovaná jednala nejprve pouze s družkou zesnulého a kdy žalovaná jednala dost liknavě a sešla se se žalobci až deset měsíců po nehodě atd.), že morální zadostiučinění ze strany žalované by bylo vítaným krokem, které by mohlo poměrně snížit utrpení obou rodičů. Jelikož se ale dovolatel nedožadoval morální satisfakce, nebylo by ani možné mu ji soudně přiznat, zvláště pak, když by omluva byla v daném případě nepřiléhavá a nepostačující, neboť samotná omluva by nemohla poskytnout účinnou a přijatelnou satisfakci vzhledem k povaze a intenzitě zásahu.
Z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, a sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti.
Smrtí syna žalobců došlo ke zpřetrhání výše uvedených vazeb ve vztahu k rodičům; v době úmrtí bylo oběti pouze dvacet tři let, a ačkoli již nežil ve společné domácnosti s rodiči, ale s družkou, tak byl s rodiči v kontaktu a je pravděpodobné, že by se i nadále jejich vztah dále rozvíjel. Tím, že byl tento vztah náhle ukončen, bylo i nereparovatelně poznamenáno jejich právo na rodinný život, čímž byla dovolateli způsobena újma, jež snižuje jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Nicméně dovolatel by mohl mít nárok na přiměřené finanční zadostiučinění v případě, že by byla dovozena mimořádnost újmy nebo by mimořádnost vyplývala z okolností případu. Takovou podmínku mimořádnosti však odvolací soud neshledal.
Za nesprávné Nejvyšší soud považuje, že odvolací soud i soud prvního stupně zcela potlačily význam satisfakční funkce, která je společná a primární, jak pro ustanovení § 13 obč. zák, tak pro ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2094/2007). Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009)
Satisfakční funkce je Nejvyšším soudem opakovaně zdůrazňována a je třeba dát dovolateli za pravdu v tom, že se mu nedostalo žádného zadostiučinění, ať již morálního nebo finančního tak, aby to vedlo k efektivnímu zmírnění nepříznivých následků. Přičemž platí, že pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.). Ačkoli odvolací soud zmiňuje, že peněžní satisfakci lze poskytnout v případech, kdy jiné druhy zadostiučinění vzhledem k okolnostem případu nepostačují k vyvážení důsledků způsobené nemajetkové újmy , tak nezmiňuje žádné okolnosti nebo jiné satisfakční prostředky, které by konkrétně vedly ke zmírnění následků nemajetkové újmy a pro které už nelze další peněžité zadostiučinění poskytnout.
Jak judikoval Nejvyšší soud, tak k možným účinkům [satisfakčních prostředků] je třeba přistupovat uvážlivě a diferenciovaně a teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určité fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) působit, resp. spolupůsobit na zmírnění následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4312/2011 ze dne 26. 4. 2012). V daném případě nedošlo k žádnému zmírnění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv dovolatele nebylo mu poskytnuto ani standardní zákonné jednorázové odškodnění v případě úmrtí podle ustanovení § 444 odst. 3, ani zákonné odškodnění podle zákoníku práce (zvýšené na částku 80. 000 Kč uvedenou v kolektivní smlouvě zaměstnavatele uzavírané na rok 2005, pod bodem 5.1.), ani se žalovaná za neoprávněný zásah neomluvila. Postoj původce zásahu i po tragické události je třeba hodnotit jako jednu z okolností, která má svůj význam pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011). Na absenci jakékoliv formy zmírnění nemá vliv ani skutečnost, že žalobce o nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., jako oprávněná osoba, nepožádal.
Při pojmenování a posouzení jednotlivých hledisek významných pro rozhodnutí o požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., je nutno poukázat na skutečnost, že tyto jednotlivé aspekty je třeba vážit v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. V této souvislosti si posouzení odvolacího soudu vyžadovala samotná událost, která vedla k úmrtí syna dovolatele, a kdy žádná obdobná událost nebyla žalovanou zaznamenána. Ačkoli zaměstnání horníka v dole je všeobecně pokládáno za vysoce rizikové, tak samotný způsob usmrcení syna žalobců je možno považovat za výrazně traumatizující pro pozůstalé, když, jak vyplývá z usnesení Policie ČR ze dne 12. července 2005, bylo bezprostřední příčinou smrti udušení při znemožnění dýchacích pohybů, kdy proti trupu a hlavě působilo tupé násilí velké intenzity, čímž došlo ke stlačení trupu mezi pevnými předměty, a z toho důvodu k znemožnění tzv. dýchacích pohybů stěny hrudní a břišní, což vedlo k udušení. Takový způsob smrti nelze považovat za běžný a takové trauma mělo být odvolacím soudem zohledněno.
Lze tedy shrnout, že soud měl zhodnotit nejen tvrzené mimořádné vztahy mezi synem a otcem, ale měl vyjít i z jednotlivých okolností konkrétního případu a zhodnotit i další mimořádné okolnosti v rámci celého případu při posouzení míry dotčení osobnostních práv dovolatele, především pak zda je naplněn cíl zákona ohledně účinné a funkční satisfakce, a také způsob úmrtí oběti.
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů náležitě a komplexně nezhodnotily všechny rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., tak jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, a proto nelze v dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně považovat za správné. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu