30 Cdo 812/2007
Datum rozhodnutí: 05.11.2008
Dotčené předpisy: § 42 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 812/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně České republiky F. ú. ve Ž., proti žalované M. D., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání BSM, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 23/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006, č.j. 15 Co 99/2005-149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006, č.j. 15 Co 99/2005-149, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. prosince 2004, č.j.

10 C 23/2000-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. března 2002, č.j.

10 C 23/2000-26, zamítl návrh na předběžné opatření, kterým by se žalované zakazovalo nakládat s nemovitostmi ve výroku blíže označenými (výrok I.), rozhodl, že je vůči žalobkyni právně neúčinná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 15.6.1997, kterou uzavřeli M. D. a J. D. (výrok II.), žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalované uložil zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.500,- Kč (výrok IV.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 15 Co 348/2000-50, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II., III. a IV. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil doplnění dokazování ohledně existence a hodnoty jiného majetku dlužníka, ze kterého by se věřitel navzdory odporovatelnému právnímu úkonu mohl uspokojit a dále ohledně okolností týkajících se vynaložení náležité pečlivosti žalovanou.

Po následujícím řízení Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne

9. prosince 2004, č.j. 10 C 23/2000-132, určil, že je vůči žalobkyni právně neúčinná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 15.6.1997, kterou uzavřeli M. D. a J. D. (výrok I.). Současně žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II.) a před odvolacím soudem (výrok III.), žalované nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok IV.) a státu nepřiznal náhradu nákladů vůči žalované (výrok V.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně má vůči dlužníkovi J. D., manželu žalované, vymahatelnou pohledávku ve výši 5,747.050,19 Kč na základě vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 11.1.2000 z titulu odvodů za neoprávněné použití rozpočtových prostředků a penále. Pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi vznikla v souvislosti s tím, že dlužník nedodržel podmínky, za kterých mu byly poskytnuty bezúročné návratné půjčky ve výši 1,126.000,- Kč a 2,090.000,- Kč. Odporovatelný úkon byl učiněn v tříleté zákonné lhůtě mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák.

Soud prvního stupně se zabýval existencí jiného majetku dlužníka, ze kterého by se věřitel navzdory odporovatelnému právnímu úkonu mohl uspokojit. Dospěl k závěru, že z jiného majetku dlužníka nelze pohledávku žalobkyně ve výši 5,747.050,19 Kč zcela uspokojit, když v současné době dlužník vlastní nemovitosti v tržní ceně dle znaleckého posudku ve výši 1,015.190,- Kč a shrnovač zn. FAHR dle odhadu dlužníka v ceně 5.000,- Kč až 10.000,- Kč.

Soud prvního stupně dále posuzoval otázku vynaložení náležité pečlivosti žalovanou. Vycházel ze závěru, že z odporovatelné dohody žalovaná věděla

o pohledávce žalobkyně za dlužníkem z titulu poskytnutých návratných půjček.

Za účelem sepisu dohody o vypořádání BSM žalovaná navštívila se svým manželem advokátku. Měla tedy možnost se informovat na možné důsledky uzavření odporovatelné dohody ve všech jejích souvislostech. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná nevyvinula potřebnou aktivní činnost, kterou by bylo možné hodnotit jako vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitelovu pohledávku.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že obrana žalované, že je možné pohledávku žalobkyně uhradit z jiného majetku, není důvodná. Za aktivní chování odpovídající náležité pečlivosti lze podle odvolacího soudu považovat i snahu po zjištění, zda dlužník v rámci svého podnikání obdržel návratnou půjčku (dotace) a zda plní podmínky pro její čerpání, včetně toho, zda pro případ nesplnění podmínek čerpání mu hrozí nějaká sankce - např. spočívající v předčasném splacení půjčky (dotace). Takovou aktivitu směřující k těmto zjištěním žalovaná nevyvinula, a proto je třeba uzavřít, že neprokázala vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Pokud za této situace v rámci vypořádání BSM připadl žalované majetek většího rozsahu než na jejího manžela, navíc jemu připadl jen majetek spojený s podnikáním, nikoli osobní majetek, odvolací soud dospěl k závěru, že odporovatelným právním úkonem jsou zkracovány pohledávky žalobkyně, které v době rozhodování soudu jsou již vymahatelné.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. především v tom, že napadený rozsudek řeší otázku, zda je při zkoumání, jestli majetek dlužníka dostačuje k úhradě pohledávek věřitele, rozhodný stav majetku a jeho hodnota ke dni učinění odporovatelného právního úkonu nebo ke dni rozhodování soudu ve věci s tím, že v rozhodování dovolacího soudu dosud tato otázka nebyla řešena.

Zejména namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o zkrácení pohledávky žalobkyně s tím, že na žalovanou přešel v rámci vypořádání BSM majetek většího rozsahu než na jejího manžela (dlužníka). K tomuto závěru nelze dospět na základě zjištění provedených soudem, neboť předmět ocenění v soudním řízení nebyl podnik dlužníka, který mu v rámci vypořádání BSM připadl, ale pouze nemovitosti, které žalovaný vlastnil ke dni rozhodování soudu ve věci. Odvolacím soudem tak byly nesprávně posouzeny rozsah a hodnota majetku dlužníka, který mu připadl dle odporovatelné dohody o vypořádání BSM a který mohl použít k uspokojení pohledávky žalobce. Dle názoru žalované měl být majetek oceněn ke dni podpisu dohody

o vypořádání BSM.

Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měla zkoumat v rámci vynaložení náležité pečlivosti, zda dlužník splňuje podmínky čerpání dotace. Namítá, že bez odborných znalostí nebyla schopna takovou kontrolu provést a poukazuje na to, že i odborným pracovníkům žalobkyně trvala kontrola několik měsíců. Dovolatelka má zato, že je nad rámec náležité pečlivosti aby zajistila před uzavřením dohody o vypořádání BSM odborné posouzení, zda při čerpání dotací splnil dlužník podmínky, které mu byly stanoveny.

Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ust.

§ 240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku v závěrech o zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky týkajících se ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny ani jiné vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.

Žalovaná uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci

ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech týkajících se okamžiku, ke kterému soud zkoumá ve vztahu k ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. naplnění předpokladu objektivního zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, že totiž k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 o.s.ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Tímto stavem ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. se rozumí skutkový stav věci zjištěný k okamžiku vyhlášení rozsudku (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) ve vztahu

ke všem předpokladům, které pro rozhodnutí věci požadují procesní předpisy a předpisy hmotného práva.

Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Z hlediska právního posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek deklaruje práva a povinnosti účastníků, jako je tomu v projednávané věci, je však rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla.

Rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči žalobkyni neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, tuto neúčinnost deklaruje s působností ex tunc. Platnost odporovaného právního úkonu dlužníka vůči třetím osobám zůstává zachována.

Právním úkonem podle ustanovení § 34 obč. zák. se rozumí projev vůle směřující za okolností, za kterých byl učiněn, k právnímu následku v podobě vzniku, změny či zániku práv nebo povinností odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. V posuzované věci jsou právně významné okolnosti svědčící o tom, že právě dlužníkův odporovatelný právní úkon, a to dohoda o vypořádání BSM uzavřená dne 15.6.1997 mezi dlužníkem a žalovanou, týkající se v dohodě vypořádaného majetku, zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, kterou vůči dlužníku má.

O takový stav se jedná v případě, kdy odporovatelný právní úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, takže věřitel nemůže z majetku dlužníka dosáhnout uspokojení své pohledávky, ačkoli nebýt takového úkonu, by se věřitel z majetku dlužníka uspokojil. Podmínka zkrácení věřitele tak není splněna, bylo-li možné k uspokojení vymahatelné pohledávky prokazatelně použít navzdory odporovatelnému úkonu jiný majetek dlužníka. Způsobilost zkrácení uspokojení pohledávky věřitele musel přitom odporovatelný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn, tedy v projednávané věci ke dni 15.6.1997.

Soud prvního stupně v této souvislosti vycházel ze zjištění, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, jejichž obecná cena je podle znaleckého posudku v současné době 1,015.190,- Kč a že dále vlastní shrnovač zn. F. dle odhadu dlužníka v ceně 5.000,- Kč až 10.000,- Kč. Odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně pro své rozhodnutí převzal a uzavřel, že nebylo zjištěno, že by k uspokojení pohledávky žalobce bylo možno prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. Odvolací soud tedy považoval pro uvedený skutkový závěr, že k uspokojení pohledávky žalobce nebylo možno použít navzdory odporovanému úkonu jiný majetek dlužníka, za rozhodující dobu, kdy o projednávané věci rozhodoval soud prvního stupně. Chybným výkladem ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. dovodil, že požadavek ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., týkající se zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, byl naplněn, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006 sp. zn. 30 Cdo 64/2006). Právní posouzení odvolacím soudem je proto nesprávné.

Odvolací soud nepřípustně změnil v záhlaví shora citovaného usnesení ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 15 Co 348/2000-50, označení žalobce uvedené v žalobě jako F. ú. Ž. na označení Česká republika F. ú. Ž. Vzhledem k tomu, že finanční úřady jsou územní finanční orgány a že žádný právní předpis je neopravňoval vystupovat v řízení před soudem za Českou republiku (ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přiznává finančním úřadům vlastní způsobilost být účastníkem řízení a nikoliv oprávnění vystupovat v řízení za stát), došlo k tomu, že v důsledku uvedeného procesního pochybení vystupoval před soudy obou stupňů v řízení za Českou republiku někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Tímto nesprávným postupem soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty

za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se již zabýval ostatními dovolacími námitkami. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2008

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu