30 Cdo 808/2004
Datum rozhodnutí: 01.10.2004
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 808/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. H. B., mlékárenské družstvo, zastoupena advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) A. K., zastupenými advokátem, o neúčinnost smlouvy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, pod sp.zn. 10 C 527/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2003, č.j. 17 Co 173/2003-148, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodu rozsudkem ze dne 28.2.2003, č.j. 10 C 527/99-125 určil, že darovací smlouva ze dne 3.3.1999 vložená do katastru nemovitostí pod č.j. 201-V10, V3 506-98 v části, kterou je prvému a druhému žalovanému darována každému ideální polovina nemovitostí kat. úz. H., a to domu čp. 1932

se stav. parc. 4466 a parc. č. 2073/10, včetně všech součástí a příslušenství (ploty, dřevník, přípojka vody a kanalizace, žumpa), jakož též každému ideální polovina movitých věcí, které tvoří vybavení domácnosti, je vůči žalobci neúčinná (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaných hradit žalobci náklady řízení. Při rozhodování ve věci vycházel okresní soud ze zjištění, že žalobce měl vůči rodičům žalovaných nejméně dvě vymahatelné pohledávky, a to ve výši 144.340,- Kč s přísl.

a ve výši 116.466,- Kč s přísl., přisouzené v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 641/97

a sp.zn. 10 C 984/97 Okresního soudu v Havlíčkově Brodu. Odporovaná darovací smlouva byla uzavřena rodiči žalovaných se žalovanými dne 3.3.1998, dlužníci nebyli schopni žalobcovy pohledávky uspokojit. Žalovaní netvrdili skutečnosti svědčící o tom, že o úmyslu rodičů zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce nevěděli a ani nemohli vědět, přestože vyvinuli náležitou pečlivost ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a proto soud odpůrčí žalobě podle ust. § 42a odst. 1, 2 obč. zák. vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 17 Co 173/2003-148 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil

ve věci potřebné důkazy, po jejich zhodnocení z nich dovodil i odpovídající skutkové a právní závěry. Žalovaní netvrdili a neprokázali, že by vyvinuli při uzavření odporované darovací smlouvy činnost, aby mohli poznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Vycházeli z přesvědčení, že darovací smlouva byla uzavřena s cílem dostát morálnímu závazku dlužníků jejich rodičům, v tomto směru pouze přejímali informace od dlužníků, což by z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nepostačuje.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaní vytkli, že soud ve věci rozhodl na základě nesprávného posouzení požadavku náležité pečlivosti, kterou měli žalovaní vynaložit k rozpoznání úmyslu dárců zkrátit věřitele ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. Uvedli, že úmysl je volní část právního úkonu, která je skrytá a lze ji dovozovat pouze z určitých indicií, případně zaměření projevu vůle. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost, aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala. Podle dovolatelů dovolací soud náležitě nezhodnotil, že se v posuzované věci jedná o vztah mezi rodiči a dětmi, který je založený na důvěře. Rodiče žalovaných intenzivně tajili před dovolateli svou finanční situaci, zaměstnanci dlužníků měli zákaz zmiňovat se o ní před dovolateli a přátele rodiče dovolatelů požádali, aby se o finančních problémech před dovolateli nezmiňovali. Stav podnikání před dovolateli úspěšně zatajili, jako důvod převodu majetku na dovolatele uvedli plnění morální povinnosti, což dovolatelé zjistili i u prarodičů. Při hodnocení náležité pečlivosti je podle dovolatelů nutno nejprve zkoumat okolnosti případu a teprve následně, zda se jedná o činnost vzhledem k okolnostem postačující. Zákon však nevyžaduje objektivní aktivní činnost, kterou by byly povinny vykonat všechny osoby blízké, v jejichž prospěch je zcizován majetek. Ani odvolací soud nemohl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, o jakou činnost se jedná, neboť by musel nejprve posoudit okolnosti případu, což neučinil. Po dovolatelích nelze požadovat, aby předpokládali úmysl svých rodičů zkrátit věřitele. Pojem náležité pečlivosti je tedy nutno posuzovat jako aktivitu, kterou je blízká osoba povinna učinit, aby poznala úmysl zkrátit věřitele, kdy však tento úmysl musel být navenek určitým způsobem seznatelný. Aby měl úmysl právní relavanci, musí být určitým způsobem vyjádřen, nebo musí být z určitých objektivních skutečností patrný. Se zřetelem k okolnostem, kdy dovolatelé byli prarodiči ubezpečeni, že rodiče vůči nim plní morální povinnost, považovali postup rodičů za běžnou a mezi příbuznými obvyklou věc. Ani při projevení náležité pečlivosti nemohli poznat, že se jedná o krácení věřitele. Měli za povinnost vyvinout pouze takovou náležitou pečlivost, která by jim za daných okolností umožnila rozpoznat úmysl dlužníků zkrátit věřitele, a tu také projevili. Interpretace ust. § 42a obč. zák., jak to činí soudy obou stupňů, by vedla k popření principu dobré víry a odporovatelnosti jako vady právního úkonu a ke změně v objektivní odpovědnost. Z dovolání je zřejmý požadavek dovolatelů, aby rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud na podkladě přípustného dovolání (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vymezeného nesprávným právním posouzením věci z hlediska ust. § 42a odst. 2 obč. zák. v části týkající se náležité péče osob blízkých dlužníku k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.

Smyslem žaloby věřitele podle ust. § 42a obč. zák. je dosáhnout pro věřitele rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Odporovat lze právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimiž došlo v uvedené době tří let mezi dlužníkem a osobami blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. V těchto případech zákon úmysl dlužníka zkrátit věřitele a vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu předpokládá; osoba dlužníkovi blízká se odpůrčí žalobě ubrání, prokáže-li, že úmysl věřitele zkrátit dlužníka nemohla poznat, ač k tomu vyvinula náležitou pečlivost.

K požadavku náležité pečlivosti osoby dlužníkovi blízké ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 22.6.2001, č.j.

21 Cdo 2088/2000-90 vyslovil, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala, resp. aby se o tomto úmyslu dozvěděla. Zákon vede osobu dlužníkovi blízkou k tomu, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník v její prospěch učinil, přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka (obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 1912/2000-67).

Důvod pro jiný výklad ust. § 42a odst. 2 obč. zák. v části týkající se náležité pečlivosti osoby blízké dlužníku dovolací soud neshledal.

Náležitá pečlivost ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. předpokládá aktivitu osoby blízké dlužníku, jak odpovídá závažnosti posuzovaného odporovaného právního úkonu a projevuje se pozorností, opatrností a starostlivostí ve vztahu k okolnostem případu a úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.

Žalovaní uváděli a tvrdí i v dovolání, že v době před uzavřením odporované smlouvy se nezajímali o podnikání rodičů, že rodiče je o vlastní podnikatelské činnosti a jejích výsledcích neinformovali, v těchto souvislostech s nimi nehovořili ani přátelé rodičů a zaměstnanci. Prarodiče jim potvrdili, že rodiče darovací smlouvou plní morální povinnost. Z těchto skutečností a z blízkého vztahu účastníků darovací smlouvy žalovaní dovodili, že se zřetelem k poměrům v rodině a vzájemné důvěře mezi rodiči a dětmi nebyl dobrý důvod k vyvíjení iniciativy žalovaných k ověření případného úmyslu jejich otce jako dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele.

Úvahy, jimiž je tato námitka žalovaných podložena, však z pohledu požadavku náležité pečlivosti osob blízkých dlužníku ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. nemohou obstát.

Podle obsahu spisu žalovaní při uzavírání odporované darovací smlouvy vycházeli zejména z informací od prarodičů aniž si blíže upamatovali, zda ze strany otce nebo matky že rodiče darovací smlouvou ohledně označených nemovitostí plní svou morální povinnost, důvod k dalšímu ověření motivace rodičů k uzavření odporovaného právního úkonu žalovaní neshledali.

Občanský zákoník ustanovením § 42a odst. 2 klade osobám blízkým dlužníku povinnost náležité pečlivosti k poznání dlužníkova úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele. Jednání žalovaných v souvislosti s uzavřením odporované darovací smlouvy však nesvědčí o snaze žalovaných ověřit v úvahu přicházející okolnosti uzavíraného právního úkonu a tak případně zjistit úmysl dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení vymahatelné pohledávky. Podle obsahu spisu žalovaný M. K. smlouvu tak podrobně nečetl , aby se mohl vyjádřit, zda jí bylo ve prospěch dárců zřízeno k nemovitosti nějaké právo, žalovaný A. K. vyslovil přesvědčení, že odporovanou smlouvou nabyl do vlastnictví část nemovitosti (rozumí se ideální polovinu celku), movitých věcí se netýkala. To dotvrzuje jen malý zájem žalovaných o odporovanou darovací smlouvu a její obsah.

Zjištěný skutkový stav posuzované věci opravňuje závěr, že žalovaní si v souvislosti s uzavřením sporné smlouvy ve vztahu k úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nepočínali s náležitou pečlivostí. Nevěnovali pozornost důsledkům odporované darovací smlouvy ve vztahu k právům a povinnostem žalovaných a jejích rodičů, nebyli pozorní k následným změnám v poměrech rodičů jako dárců a sice, zda tato změna se nepříznivě nepromítne do jejich majetkové a podnikatelské sféry, neuvažovali, zda převod nemovitého majetku neohrozí dárce v možném plnění závazků z podnikatelské činnosti a zda odporovaný právní úkon nezkracuje věřitele dlužníků; v tomto směru jednali bez potřebné starostlivosti, jíž se pečlivost vyznačuje. Jednání žalovaných jako osob blízkých dlužníku ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. souhrnně postrádalo onu náležitou pečlivost, jíž musí osoba blízká dlužníku prokázat, aby se s úspěchem ubránila odpůrčí žalobě podle ust. § 42a obč. zák.

Úspěšná obrana dlužníkovi blízké osoby podle ust. § 42a odst. 2 obč. zák. spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla, ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání, že vyvinula náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu dlužníka. Odkaz na dobré vzájemné vztahy v rodině a důvěru mezi rodiči jako dárci a žalovanými, jejich dětmi, jako obdarovanými jako takový důkaz nenahrazuje.

Podle závěru odvolacího soudu se žalovaným nepodařilo prokázat, že vyvinuli náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele (§ 42a odst. 2 obč. zák.); dovolací soud považuje tento závěr, podložený zjištěným skutkovým stavem, za správný. S důkazně neprokázanými námitkami nemohla obrana žalovaných proti odpůrčí žalobě ve smyslu ust. § 42a odst. 2 obč. zák. obstát.

Dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Vadu řízení (jinou vadu řízení), která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud neshledal (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Úspěšnému žalobci, který má podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o.s.ř.), náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, žalovaní v dovolacím řízení neměli úspěch; dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. října 2004

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu