30 Cdo 805/2005
Datum rozhodnutí: 19.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 805/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. V., a b) A. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. K., a

2) R. M., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 13/99, o dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. října 2003, č. j. 11 Co 474/2002 - 147, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (po té, co usnesením ze dne 10. 5. 2001, č. j. 13 C 13/99 - 47, připustil změnu petitu žaloby, a usnesením ze dne 9. 10. 2001, č. j. 13 C 13/99 - 73, připustil, aby namísto původně žalovaného R. W. vstoupili

do řízení na straně žalované D. K. a R. M.) rozsudkem ze dne 19. 6. 2002, č. j. 13 C 13/99 - 121, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky ve společném jmění manželů rodinného domu čp. 27 v B.

se zastavěnou plochou č. p. 849 o výměře 404 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu

v T. pro obec a kat. území B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobci, P. B. a R. W. byla uzavřena ústní dohoda, podle níž žalobci za účelem získání finančních prostředků pro P. B. převedou předmětné nemovitosti na R. W., jenž si na jejich koupi vezme úvěr s tím, že peníze takto získané použije P. B. ke svému podnikání a bude splácet úvěr namísto R. W. Dále bylo ujednáno, že jakmile dojde ke splacení úvěru, převede R. W. předmětné nemovitosti zpět na žalobce. Na základě této dohody byla dne 18. 8. 1994 uzavřena kupní smlouva, kterou žalobci převedli vlastnictví

k předmětným nemovitostem na R. W. za kupní cenu ve výši 400.000,- Kč, jíž se kupující zavázal zaplatit prostřednictvím Č. s., a. s., pobočky B., do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí Katastrálního úřadu v T.

o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; právní účinky vkladu nastaly dnem 19. 8. 1994. Podle smlouvy o úvěru ze dne 2. 9. 1994 byl R. W. poskytnut Č. s., a. s., pobočkou v B., úvěr v částce 400.000,- Kč na nemovitý majetek s tím, že spořitelna se zavázala splnit za klienta platební povinnost vůči třetím osobám do 30. 11. 1994 a klient se zavázal úvěr splácet

v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8.100,- Kč počínaje prosincem 1994. Částka 400.000,- Kč byla vyplacena oproti podpisu prvnímu žalobci (jež převzal ručitelský závazek), přičemž výdajový doklad podepsal i R. W. a druhá žalobkyně. Dne

2. 9. 1994 byla mezi R. W. a Č. s., a. s., pobočkou

v B., uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem

k zajištění uvedeného úvěru s právními účinky vkladu zástavního práva ke dni 5. 9. 1994, přičemž jmenovaný dal písemný souhlas k veřejné dražbě zastavených nemovitostí pro případ, že peněžitá pohledávka nebude řádně uhrazena. Vzhledem

k předchozí ústní dohodě R. W. nemovitosti neužíval a vlastnické právo k nim začal uplatňovat až po upomínkách spořitelny o splácení úvěru, neboť P. B. svůj závazek přestal plnit. V důsledku nesplácení úvěru byly nemovitosti dne 25. 6. 2001 prodány v nedobrovolné dražbě žalovaným do jejich podílového spoluvlastnictví každému z jedné ideální poloviny. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. § 588, § 46, § 47, § 34, § 35 odst. 2, § 37, § 39 a § 49a obč. zák. a § 2 zák. č. 265/1997 Sb. a dovodil, že vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 18. 8. 1994 bylo převést předmětné nemovitosti na R. W., což bylo podmínkou, aby mu spořitelna poskytla úvěr, přičemž žalobci sami předpokládali, že po jeho splacení P. B. budou nemovitosti převedeny zpět do jejich vlastnictví, k čemuž však nedošlo. Protože kupní smlouva byla uzavřena vážně, svobodně, určitě a srozumitelně, svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a nepříčí se dobrým mravům, dospěl okresní soud k závěru, že je platným právním úkonem, na čemž nic nemění ani okolnost, že zaplacenou kupní cenu využil se souhlasem žalobců P. B. a že měl podle dohody splácet poskytnutý úvěr za R. W. Ústní dohoda o zpětném převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobce je podle názoru soudu prvního stupně absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 11 Co 474/2002 - 147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil

k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními, včetně výslovně nevyjádřeného názoru, že na požadovaném určení vlastnictví k předmětným nemovitostem je ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. dán naléhavý právní zájem. Shodně s ním dovodil, že vůle smluvních stran směřovala k uzavření kupní smlouvy, že žalobci v řízení neprokázali své tvrzení, že jejich vůlí nebylo převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na kupujícího R. W. a že jim nebyla zaplacena kupní cena. Pokud jde o R. W., je z okolností, za nichž ke smluvnímu ujednání došlo, nepochybné, že za předmětné nemovitosti zaplatil prodávajícím kupní cenu a jeho vůlí bylo nabýt k nemovitostem vlastnické právo; okolnost, že jej po určitou dobu nevykonával, na vážnosti jeho projevu vůle nic nemění. Na platnost kupní smlouvy nemá vliv ani pohnutka žalobců, jestliže tvrdili, že kupní smlouvu uzavřeli za účelem obstarání finančních prostředků pro jejich bývalého zetě P. B., ani okolnost, jakým způsobem žalobci s prostředky vyplacenými jim na kupní ceně naložili, a že P. B. se zavázal splácet úvěr namísto R. W. Rovněž ústní dohoda mezi žalobci a R. W. o zpětném převodu vlastnictví na žalobce poté, kdy bude zaplacen úvěr, nezakládá neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek vůle, či

pro rozpor se zákonem nebo jeho obcházení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala první žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce výkladu právního úkonu jako projevu vůle směřujícího ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy

s takovým projevem spojují . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 18. 8. 1994 je platným právním úkonem (§ 37 obč. zák.), a namítá, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že vůlí smluvních stran nebylo převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na kupujícího R. W., který s nimi také značně dlouhou dobu nenakládal, a jako vlastník se začal chovat až poté, kdy byl upomínán o splácení úvěru. Skutečným účelem kupní smlouvy, jenž byl jejím účastníkům znám, bylo získání finančních prostředků pro P. B., který je posléze převzal, žalobcům však kupní cena uhrazena nebyla; doklad, jenž má podle odvolacího soudu svědčit o opaku, považuje žalobkyně za nesrozumitelný a neurčitý. Nedostatek vážnosti projevu vůle účastníků kupní smlouvy nemohl být podle názoru dovolatelky dodatečně zhojen ani tím, že R. W. následně tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť z hlediska vážnosti projevu vůle je rozhodující stav v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal podle § 242 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, jenž podle obsahu dovolání (§ 42 odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka napadla ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci první žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu

na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci neprokázali, že vůlí účastníků kupní smlouvy ze dne 18. 8. 1994 nebylo převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na kupujícího R. W. a že žalobcům kupní cena nebyla uhrazena, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno

na skutkovém závěru, že žalobci neprokázali své tvrzení, že vůlí smluvních stran kupní smlouvy uzavřené dne 18. 8. 1994 nebylo převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na R. W., je jeho závěr o tom, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí je platným právním úkonem, neboť ve smyslu ust. § 37 obč. zák. splňuje všechny náležitosti, včetně toho, že byla učiněna vážně, správný a

v souladu s hmotným právem, stejně jako závěr, že kupní smlouva není v rozporu se zákonem ani jej neobchází (§ 39 obč. zák.). Otázka výkladu právního úkonu, jíž dovolatelka považuje po právní stránce za zásadního významu, není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. založit, neboť v daném případě nevznikly o obsahu uzavřené kupní smlouvy ze dne 18. 8. 1994 žádné pochybnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.).

Namítaná okolnost, že účelem předmětné kupní smlouvy bylo získání finančních prostředků pro P. B., nemá na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam, neboť pohnutky, které vedly žalobce k uzavření kupní smlouvy, jsou právně irrelevantní a na platnost uzavřené kupní smlouvy nemají vliv; stejně tak je právně bezvýznamná i okolnost, že R. W. své vlastnické právo po určitou dobu nevykonával, a rozhodující není ani způsob, jakým žalobci naložili s finančními prostředky, které jim byly na kupní ceně zaplaceny.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť první žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu