30 Cdo 801/2003
Datum rozhodnutí: 05.02.2004
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 80 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 126 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 801/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců: A) Z. P. a B) L. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. J., o určení hranic pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 122/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

14. listopadu 2002, č. j. 19 Co 395/2002-18, takto:



Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 19 Co 395/2002-18, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. června 2002, č. j. 5 C 122/2002-7, doplněné usnesením ze dne 10. září 2002, č. j. 5 C 122/2002-16,

se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 30. 5. 2002 se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že hranice pozemků st. p. č. 27/1 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 4/2 zahrada, st. p. č. 27/2 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 4/1 zahrada, vše v obci Z., k. ú. N., jsou dány tak, jak bude stanoveno znaleckým posudkem znalce ustanoveného soudem v tomto řízení .

Usnesením ze dne 4. 6. 2002, č. j. 5 C 122/2002-7, doplněným usnesením ze dne 10. 9. 2002, č. j. 5 C 122/2002-16, Okresní soud v Ústí nad Orlicí řízení zastavil

a rozhodl, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Katastrálnímu úřadu v Ú. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žádá-li někdo o určení či vyměření hranic mezi pozemky,

a nejde o neoprávněný zásah do práva vlastníka, což žalobci v této věci netvrdí, musí se obrátit na příslušný katastrální úřad se žádostí o vyměření hranice, a ten je oprávněn vyměření provést i bez ingerence soudu .

K odvolání žalobců, s jehož obsahem vyjádřil souhlas i žalovaný, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 11. 2002, č. j. 19 Co 395/2002-18, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že vytyčování hranice je sice podle § 75 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb., v platném znění, zeměměřickou činností, nicméně podle § 77 odst. 8 této vyhlášky je vytyčená hranice pozemku platnou hranicí podle katastru a eventuelní chyby lze opravit postupem podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění . Soudu proto není dána pravomoc rozhodovat spor o vytyčení hranice pozemků, neboť se nejedná o spor z občanskoprávního, obchodního, pracovního nebo rodinného vztahu za podmínek upravených v ustanovení § 7 o. s. ř. v platném znění .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť neexistuje právní předpis, který by stanovil pravomoc katastrálního úřadu rozhodovat v dané věci, naopak katastrální úřad není oprávněn sám určit geodetickou firmu, která by závazně rozhodla, jaké jsou hranice pozemků a které vytyčení je správné . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že opravy vytyčení hranice je kompetentní provést katastrální úřad podle ustanovení § 8 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění . Existujícím stavem právní nejistoty se žalobci cítí být omezování ve svých oprávněních plynoucích z vlastnického práva, zejména v právu užívat předmět svého vlastnictví . Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatelé v dovolání vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, když dospěl k závěru o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí dané věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají

a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají

a nerozhodují o nich jiné orgány.

Pravomocí se rozumí oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené

v § 7 o. s. ř. a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož

i z obchodních vztahů.

Východiskem pro právní posouzení v této věci musí být úvaha o povaze nároku, který je předmětem tohoto sporu. Žalobci svojí žalobou řeší situaci, kdy se dostupnými prostředky nepodařilo zjistit, kde se hranice mezi pozemky účastníků nachází. Nejde

o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit a žalobce je také schopen v žalobním petitu svoji verzi sporné hranice vyjádřit. V takovém případě by měl místo žalobní návrh ve smyslu ustanovení § 126 obč. zák., případně § 80

písm. c) o. s. ř., s požadavkem na určení vlastnictví k přesně specifikované části pozemku. Rozhodnutí o takto formulované určovací žalobě by mělo deklaratorní charakter. Naproti tomu, stala-li se jako v tomto případě původní hranice mezi sousedními pozemky z jakýchkoli důvodů neurčitou a je třeba ji znovu vytýčit, mělo by v tomto smyslu vydané soudní rozhodnutí, i když by určovalo hranici, konstitutivní charakter a nejednalo by se tedy o rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 80 o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti

k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého); b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V ustanovení § 80 o. s. ř. jsou nároky, o nichž lze v občanském soudním řízení rozhodnout, uvedeny jen příkladmo (srov. zejména ), a tak není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než tam uvedeném nároku, pokud ovšem zákon takové rozhodnutí připouští. S názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí, jímž by byla určena nová hranice mezi pozemky, soudu nepřísluší, se dovolací soud ztotožňuje, neboť s ohledem na to, že nejde o žádný z případů uvedených v § 80 o. s. ř., by možnost vydat takovéto rozhodnutí musela vyplývat z konkrétního zákonného ustanovení. A to již proto, že každé konstitutivní rozhodnutí je zásahem do soukromých práv a možnost je vydat tedy musí vycházet přímo ze zákona. Navíc i když hranici sousedních pozemků nelze zjistit, tato hranice objektivně existuje, vlastnictví sousedů je tím dané a vytýčení nové hranice bude s největší pravděpodobností vždy spojeno se zásahem do práv alespoň jednoho ze sousedů. Proto i s ohledem na ochranu vlastnictví zakotvenou v článku 11 Listiny základních práv a svobod se takový zásah nemůže obejít bez zákonného podkladu.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v posuzovaném případě se žalobci domáhají nároku, který není podložen hmotným právem.

Pouze v některých případech vyplývajících ze zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, by bylo možné uvažovat o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému katastrálnímu úřadu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (např. je-li návrh na určení hranice podle obsahu návrhem na opravu chyb v katastrálním operátu podle § 8 katastrálního zákona). O takovýto případ se ovšem nejedná. Postup podle § 43 odst. 2 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť žaloba nevykazuje nedostatky, které brání pokračování řízení. Je tedy třeba vycházet z toho, že kdyby uplatněné právo mělo hmotněprávní podklad, šlo by o vztah občanskoprávního charakteru a rozhodnutí o něm by náleželo do pravomoci soudu. Jediným možným řešením v dané věci je proto zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok nemá oporu

v platném právu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2003, sp. zn.

22 Cdo 2409/2002).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí

i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. února 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu