30 Cdo 798/2015
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243g odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 798/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyň a) M. S. R.-R. , a b) I. S. , obou zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalované Mgr. E. N. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 77/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2014, č.j. 1 Co 42/2012-768, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé z žalobkyň na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.783,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Kinclové, advokátky se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Žalobkyně se ve smyslu ustanovení § 15 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) domáhaly postmortální ochrany osobnosti svého zemřelého otce, pana H. M. S.-R. Podle žaloby neoprávněné zásahy do osobnosti jmenovaného měly spočívat v celkem patnácti výrocích, z nichž deset mělo spočívat v nepravdivých skutkových tvrzeních, zatímco pět mělo být neoprávněnými hodnotícími úsudky, které byly vesměs obsaženy v publikaci CUI BONO RESTITUCE? zveřejněné v roce 2006, a dále a v témže rozsahu v publikaci s názvem CUI BONO RESTITUCE II. , vydané v roce 2007, kdy jejich autorkou je žalovaná.
Rozsudkem ze dne 21. října 2011, č.j. 24 C 77/2009-221, Krajský soud v Brně uložil žalované zaslat každé z žalobkyň písemnou omluvu za tři z těchto výroků s tím, že jimi zasáhla do osobnosti otce žalobkyň, konkrétně do jeho práva na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost.
Konkrétně šlo o výroky:
a) [H. S.] zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů jeho nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho úmrtím (2.3.1946) pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového sou­du nad ním vynesen nebyl.
b) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhod­nutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimo­řádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí.
Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: Provinil se A. H. svými činy proti lidstvu? musíme totiž odpovědět: Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.
c) Vyplnění žádosti [Fragebogen o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě.
Dále žalované uložil zaslat k rukám ředitelů Národní knihovny České republiky, Kanceláře poslanecké sněmovny, odboru parlamentní knihovna a Moravské zemské knihovny v Brně písemné oznámení, že uvedenými výroky zasáhla do osobnosti otce žalobkyň. Ve zbytku pak žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně shora uvedených tří výroků, jinak ho potvrdil.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. března 2014, č.j. 30 Cdo 1883/2013-735, rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žaloba zamítnuta ve vztahu ke druhému odstavci výroku b), konkrétně se týkajícího tvrzení, že Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: Provinil se A. H. svými činy proti lidstvu? musíme totiž odpovědět: Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek. a ohledně celého výroku c), tedy Vyplnění žádosti [Fragebogen o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě , zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení .
Ve zbývající části dovolání žalobkyň dílem zamítl a dílem odmítl.
V odůvodnění zrušující části rozhodnutí pokud jde o výrok žalované ad c) Nejvyšší soud uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu týkajícím se výroku žalované o tom, že vyplnění žádosti (Fragebogen o udělení občanství H. S.) je možné označit za čin blízký vlastizradě. Bez ohledu na skutečnost, že jde o hodnotový soud žalované, která je historička a nikoli právnička, je třeba vzít v úvahu, že toto jednání H. S. nevykazuje ani v nejmenším znaky vlastizrady, resp. velezrady, jak tento trestný čin vymezuje současný trestní zákoník (§ 309 zákona č. 40/2009 Sb.), případně trestní zákoníky předchozí (§ 91 zákona č. 140/1961 Sb. nebo § 78 zákona č. 86/1950 Sb.). Ve vztahu ke druhé části výroku b) pak konstatoval, že tato část přirovnávající situaci H. S., který nebyl vzhledem ke svému úmrtí souzen, k obdobné situaci A. H., který rovněž nebyl souzen za své zločiny, ale jako válečný zločinec je obecně vnímán, nesplňuje podmínky přiměřenosti a nevyhnutelnosti. I když, jak správně konstatoval odvolací soud, se toto přirovnání vztahuje pouze na fakt, že skutky H. nemohly být pro jeho smrt posuzovány soudem a stejně tak se to mohlo stát v případě knížete S., nelze souhlasit s jeho závěrem, že jde pouze o výrok nevhodný, když celkové vyznění předmětného výroku vzbuzuje dojem souvislosti osob H. S. a A. H .
Vrchní soud v Olomouci pak, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 24. září 2014, č.j. 1 Co 42/2012-768, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve vyhovujících výrocích uvedených v předchozím odstavci.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl zejména, že se ztotožnil se závěry krajského soudu, které odpovídají závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. prosince 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), když se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Potvrzující rozhodnutí je podle jejího názoru vnitřně rozporné a v tom důsledku nepřezkoumatelné. Namítá, že se nemohlo uplatnit ustanovení § 243g odst. 1 o.s.ř. o vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího, které platí jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nový skutkový základ. Dále pak namítá nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu i údajné vady řízení před tímto soudem. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání žalované se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřily žalobkyně, které navrhly, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, anebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolatelka v prvé řadě zpochybňuje vázanost odvolacího soudu právním názorem Nejvyššího soudu v této věci. V tomto směru však dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že se žalovaná mýlí, pokud naznačuje, že v průběhu dalšího řízení došlo ke změně skutkového stavu. Ze spisu se totiž podává, že žádné nové skutečnosti v této věci nebyly zjištěny, odvolací soud žádné nové dokazování neprováděl (a ani neměl důvod je provádět), přičemž kromě toho žádná z účastnic případné provedení dalších důkazů ani nenavrhovala. V dané věci tedy odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa vázán právním názorem obsaženým v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. března 2014, č.j. 30 Cdo 1883/2013-735, jímž byl zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6.února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568. Nejvyšší soud současně poukazuje na obdobu svého usnesení ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 776/2014, v němž konstatoval, že dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 29 Co 376/2010-147, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu . Citovaný závěr je na místě aplikovat i v posuzované věci.
Dovolací soud proto uzavírá, že nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. V opačném případě by ostatně byl nucen jen opakovat svůj závazný právní názor obsažený v rozsudku z 19. března 2014, jímž se odvolací soud řídil. Na doplnění poznamenává, že Nejvyšší soud již dříve judikoval obdobně, např. v usnesení ze dne 9. ledna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1286/2006, nebo v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného důvodu se již také nemohl zabývat dalšími dovolacími námitkami žalované.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení každé z úspěšných žalobkyň vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.000 Kč byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalobkyním dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. vždy 2.300,- Kč. Rovněž jim náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 483,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení u každé z žalobkyň tak činí 2.783,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu