30 Cdo 792/2010
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: § 103 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 792/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce S. M., zastoupeného JUDr. Boženou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 1368/26, proti žalovanému označenému jako Ministerstvo práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu č. 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 90/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005, č.j. 1 Co 374/2005, 1 Co 375/2005 - 45, takto :

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2005, č.j. 37 C 90/2005-24 zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 25. července 2005, č.j. 37 C 90/2005-25 (správně 37 C 90/2005-28), týž soud zastavil řízení o žalobě na ochranu osobnosti a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel ze závěru, že žalované Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky není subjektem práv a povinností, přičemž je pouze organizační složkou státu, která není právnickou osobou, jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1,2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Žaloba byla podána po 1. lednu 2001, takže tento nedostatek nelze zhojit. Řízení proto bylo zastaveno s přihlédnutím k ustanovení § 103 a § 104 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2005, č. j. 1 Co 374/2005, 1 Co 375/2005 - 45, potvrdil obě uvedená usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V posouzení věci se ztotožnil se soudem prvního stupně. Připomněl mimo jiného, že k podmínkám řízení patří i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř., podle něhož má tuto způsobilost ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který nelze v řízení pokračovat, takže řízení bylo správně soudem prvního stupně zastaveno podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. V takovémto případě nepřicházela v úvahu ani (případná) záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o.s.ř. Toto usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 31. ledna 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31. ledna 2006 dovolání, doplněné podáním jeho zástupkyně. Poukazuje na přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na to, že dovolatel se cítí poškozen ve svých osobnostních právech rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí. Má za to, že měl být soudem vyzván k odstranění nepřesnosti v označení žalovaného, která musela být soudu již z obsahu žaloby známa. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející obě usnesení Městského soudu v Praze, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika), přičemž za něj jedná příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Ministerstvo je - jak výslovně uvádí ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); ani zákon nepřiznává ministerstvu způsobilost být účastníkem daného řízení.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání, apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje "označení státu a příslušné organizační složky státu .
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné.
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže např. dojít ani k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srovnej též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného "Ministerstvo práce a sociálních věcí, jehož rozhodnutím se cítil být poškozen. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat např. podle ustanovení § 43 o.s.ř.
Žalobu tedy nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že ministerstvo je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 3.května 2005, tedy nezpůsobuje eventuálně vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž žalobcem označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. května 2010

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu