30 Cdo 790/2014
Datum rozhodnutí: 23.04.2014
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř.




30 Cdo 790/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Lucií Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o určení neexistence závazkového právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 296/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013, č. j. 13 Co 208/2013-80, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013, č. j. 13 Co 208/2013-80, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. prosince 2012, č. j. 23 C 296/209-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně podala dne 31. srpna 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) žalobu, jíž se domáhala určení, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným vzniklá z titulu Kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti uzavřené dne 19. 04. 2005 mezi žalobkyní, jako prodávající a žalovaným, jako kupujícím neexistuje. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že dne 19. dubna 2005 uzavřela s žalovaným kupní smlouvu, jejímž přemetem byl převod vlastnického práva předmětných nemovitosti z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví žalovaného za kupní cenu 7.500.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč nebyla ze strany žalovaného žalobkyni i přes opakované výzvy do dnešního dne uhrazena, odstoupila žalobkyně dne 31. srpna 2009 v souladu s ust. § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění od shora specifikované Kupní smlouvy. Protože bylo žalobkyni doručeno vyrozumění od přísl. katastrálního úřadu o zahájení vkladového řízení (dle uvedené smlouvy), je podle žalobkyně zřejmé, že i přes výše uvedené žalovaný se domáhá vkladu vlastnického práva k nemovitostem, takže žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení neexistence právního závazkového vztahu ze shora uvedené smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 23 C 296/2009-62, určil, že závazkový právní vztah založený kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím dne 19. 4. 2005 ohledně převodu vlastnického práva k nemovitostem: domu stojícímu na pozemku p. č. 855 a pozemku p. č. 367/13, vše zapsáno na LV č. 85 pro obec O., katastrální území O., vedeném u Katastrálního úřadu pro Prahu západ, katastrální pracoviště Praha západ, neexistuje. Po provedeném řízení uzavřel, že úmyslem účastníků nebylo převést vlastnické právo k nemovitosti (sdílené účastníky a patřící žalobkyni, která v ní i po zůstala bydlet a bydlí v ní nadále, na rozdíl od žalovaného), ale získat, jak žalobkyně tvrdí a prokazuje svým účastnickým výslechem, podpořeným v tomto směru i svědkem S., peníze prostřednictvím nemovitosti zatěžující hypotéky Pokud by tomu tak být nemělo, bylo by lze jen stěží racionálně zdůvodnit, proč se po absenci úhrady kupní ceny v roce 2005 'nic nedělo' a dít se začíná až poté, co žalovaný po opuštění společné domácnosti sdílené s žalobkyní v lednu 2009 doručil dne 24. 8. 2009 katastrálnímu úřadu návrh na povolení vkladu, o čemž byla žalobkyně katastrálním úřadem obratem vyrozuměna, pročež dne 31. 8. 2009 odstupuje od smlouvy (ač mohla k tomuto kroku, ovšem po poskytnutí přiměřené dodatečné lhůty k plnění, přistoupit kdykoliv v průběhu předchozích cca čtyř let). Převodní úmysl účastníků ostatně spolehlivě vylučuje i skutečnost, že žalovaný kupní smlouvu předkládá katastru k provedení vkladu až více než čtyři roky poté, aniž by v mezidobí učinil jakékoliv kroky k získání zbylé částky kupní ceny (alespoň to netvrdí), jejíž doplacení by ho ochránilo před možností odstoupení od smlouvy. Stejně tak žalobkyně v uvedeném mezidobí neučinila nic, co by donutilo žalovaného ke splnění závazku, k němuž se smlouvou zavázal Soud prvního stupně dovodil, že shora vyložené okolnosti jednoznačně odkazují posuzovanou smlouvu do kategorie právních úkonů učiněných nikoliv vážně ('opravdově'), neboť je zřejmé, že účastníci (shodně oba) svým projevem vůle vtěleným do kupní smlouvy nechtěli způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují uvedené činí kupní smlouvu neplatnou podle ust. § 37 odst. 1 o. z.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 13 Co 208/2013-80, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. S odkazem na správnost skutkových zjištění soudem prvního stupně uzavřel, že nalézací soud v souladu s ustálenou judikaturou vzal v úvahu objektivní skutečnosti daného případu, a na jejich základě zcela srozumitelně a logicky dovodil, že účastníky uzavřená kupní smlouva byla pouhým simulovaným právním úkonem, neboť ve skutečnosti žalobkyně předmětné nemovitosti prodat nechtěla a skutečným úmyslem žalovaného nebylo tyto nemovitosti od žalobkyně koupit. Dále odvolací soud uvedl, že Pokud se týká žalovaným namítané absence poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., je zdejší soud shodně s žalobkyní toho názoru, že takovéhoto poučení v daném případě nebylo třeba. Především je třeba zmínit, že smyslem takovéhoto poučení je, aby účastníci nebyli zaskočeni možným jiným právním posouzením věci ze strany soudu, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru nabídnout k jejich prokázání důkazy. O takovou situaci se však v daném případě nejednalo, a to již proto, že již sama žalobkyně tvrdila neplatnost zmíněné smlouvy z důvodu nedostatku vážnosti vůle. To, že tomuto tvrzení žalobce nepřikládal dostatek významu a z tohoto důvodu na něj také nereflektoval, vadnost rozhodnutí soudu prvního stupně nezpůsobuje. Kromě toho je třeba shodně s žalobkyní konstatovat, že zmíněné poučení je soud povinen poskytnout účastníkům jen tehdy, že pro případ možné jiné právní kvalifikace je třeba uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, kterou takový účastník ještě nesdělil. Nicméně ani o tuto situaci se v daném případě nejednalo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vymezuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tvrzením, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v řešení otázky výkladu právního úkonu (předmětné kupní smlouvy), kdy je třeba primárně dát přednost takovému výkladu právních úkonů, který neznamená jejich neplatnost. A dále v tvrzení, že napadeným rozhodnutím (i jemu předcházejícím prvoinstančním rozhodnutím) byla (s ohledem na ustálenou judikaturu) porušena pravidla předvídatelnosti soudních rozhodnutí a procesní pravidla poučení účastníků. Pro dovolatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím překvapivým, neboť podaná žaloba i argumentace žalobkyně byla celou dobu založena na tvrzení o odstoupení od (platné) smlouvy ze dne 19. 4. 2005 (z důvodu nezaplacení kupní ceny), a žalovaný se proto v průběhu celého řízení bránil proti této argumentaci Až později přišla žalobkyně jaksi 'nad rámec' dosavadních tvrzení i s verzí, že smlouva vlastně od počátku byla uzavírána čistě účelově, nic však nenasvědčovalo tomu, že by soud tomuto náhlému obratu přikládal větší váhu; nedošlo ani ke změně žaloby ani k jinému obdobnému procesnímu úkonu, žalovaný nebyl v tomto smyslu nijak procesně poučen, ani soud 1. stupně jinak nevyjevil před vyhlášením rozsudku tento svůj úmysl. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí pak postup soudu prvního stupně posvětil Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně jej změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu dne 26. dubna 2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013. Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem v zákonem stanovené lhůtě, a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud pochybil při řešení otázky aplikace § 118a odst. 3 o. s. ř.
I když žalobkyně svou žalobu konstruovala na právně významném tvrzení odstoupení od předmětné kupní smlouvy, v důsledku čehož se domáhala soudní deklarace, že předmětný závazkový právní vztah mezi účastníky neexistuje, je faktem (jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 4. prosince 2012 na č.l. 55 a násl.), že při svém účastnickém výslechu mj. vypověděla, že Pokud jsem tázána na důvody, účel uzavření kupní smlouvy, tímto účelem bylo získání hypotéky byli jsme dohodnuti, pokud se jedná o další osud kupní smlouvy, buď na vrácení hypotéky nebo na doplacení kupní ceny, byl připraven i papír, že polovina domu bude moje, ale zůstalo to tak, čili hypotéka byla vložena do katastru, dům zůstal psaný na mně V rámci závěrečného návrhu žalobkyně pak uvedla, že kupní smlouva nebyla uzavřena za účelem převedení vlastnického práva, o čemž mezi účastníky není sporu, ale za účelem získání hypotéky, žalovaný nedisponoval příslušnou částkou kupní ceny, kterou měl zaplatit v hotovosti, ani jakoukoliv možností, jak tuto částku uhradit... Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, ovšem pominuly, že žalovaný v rámci svého závěrečného návrhu (též v reakci na výše citované) také uvedl, že žalobkyně si protiřečí, když hovoří o účelovém uzavření kupní smlouvy, o tom, že 3.500.000,- Kč v zásadě ani nechtěla, na druhou stranu ale tvrdí, že za účelem zaplacení této částky žalovanému poskytovala, dokonce opakovaně, dodatečnou lhůtu, každopádně se však žalovaný distancuje od tvrzení žalobkyně o tom, že kupní smlouva měla být uzavřena v účelové snaze získat úvěr
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Jestliže tedy žalobkyně, byť v samém závěru prvoinstančního řízení, argumentovala shora popsaným způsobem, jenž mohl zakládat úvahy o simulovaném právním jednání účastníků, pak lze uzavřít, že v tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně či odvolacího soudu nejsou rozhodnutími překvapivými.
Odvolací soud, stejně jako prvního stupně, ovšem pominuly i dosah § 118a odst. 3 o. s. ř., jenž stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Tato poučovací povinnost se přitom vztahuje nejen na žalující, ale i na žalovanou stranu, pokud ta v řízení uplatňuje právně relevantní tvrzení, při jejich prokázání by mohla být zpochybněna či vyvrácena žalobní tvrzení, a tedy takto uplatněná procesní obrana by mohla mít význam z hlediska právního posouzení věci.
Jak bylo shora připomenuto, dovolatel již v prvoinstančním řízení zpochybňoval ta tvrzení žalobkyně, která nakonec soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, shledaly právně významnými potud, pokud dospěly ke shodnému právnímu závěru o simulovaném právním jednání účastníků, jenž podle jejich úsudku postihoval předmětnou kupní smlouvu absolutní neplatností ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (poznámka Nejvyššího soudu: dne 12. února 2014 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo usnesení, dle kterého pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. bude používána zkratka obč. zák. , a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude používána zkratka o. z. ). Měl-li proto soud prvního stupně za to, že takto uplatněná procesní obrana žalovaného neměla důkazní oporu, bylo jeho povinností v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. žalovaného v uvedeném směru poučit, a pokud se tak v prvoinstančním řízení nestalo, měl na toto zjevné pochybení soudu prvního stupně procesně reagovat odvolací soud. Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. totiž je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 až 3 o. s. ř. je tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). V ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. se stanoví, že porušení poučovací povinnosti § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za příčinu toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3. Protože poučovací povinnost je v ustanovení § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně objektivně vzato bez ohledu na jeho příčinu k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř.
Z vyloženého vyplývá, že soud měl žalovaného poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označení důkazů k prokázání tvrzení o tom, že uzavřením předmětné kupní smlouvy účastníci sledovali založení předmětného závazkového právního vztahu, tedy že se nejednalo o jejich simulované právní jednání, pokud uvedené konstrukci, kterou žalobkyně v závěru prvoinstančního soudu tvrdila, byla přisouzena relevance. Bylo přitom již v nalézacím řízení nasnadě vyslechnout žalovaného, aby ten zprostředkoval soudu informace o okolnostech uzavření zmíněné převodní smlouvy tak, aby měl soud k dispozici právně významné skutečnosti pro meritorní rozhodnutí. Jestliže na výše uvedené okolnosti procesně nereflektoval ani odvolací soud, přestože dovolatel na uvedené pochybení v odvolání poukazoval, a přestože popsaný postup neodpovídá připomenuté judikatuře dovolacího soudu, lze uzavřít, že se dovolateli podařilo (v uvedeném směru) uplatněný dovolací důvod osvědčit.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. dubna 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu