30 Cdo 785/2007
Datum rozhodnutí: 22.01.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 785/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. k. d. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice-Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 1.192.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 310/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2006, č. j. 13 Co 249/2006-80, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30. ledna 2006, č. j. 11 C 310/2005-49, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.192.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % od 7. 7. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce měl podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník) hospodářskou smlouvou zřízeno právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 2413/16 o výměře 1192 m², zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 92 pro obec P., katastrální území P. Na pozemkové parcele se nachází budova čp. 1179-prodejna, která je ve vlastnictví žalobce. Podle ustanovení § 879c občanského zákoníku (dále jen o. z. ) měl žalobce právo požádat ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000 o změnu práva trvalého užívání k těmto pozemkům na vlastnictví. Žalobce tak učinil dopisem ze dne 7. 10. 2002, adresovaným Okresnímu úřadu Plzeň sever. Částí druhou, článkem II. zákona č. 229/2001 Sb. bylo ustanovení § 879c o. z. zrušeno s účinností od 30. 6 2001. Na základě takto změněné právní úpravy dne 9. 9. 2003 žalobce uzavřel se žalovanou podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., kupní smlouvu o převodu pozemků za kupní cenu 1.192.000,- Kč. Následně byl publikován nález Ústavního soudu České republiky pod č. 278/2004 Sb., kterým byla dnem 31. 12. 2004 část druhá, článek II. zákona č. 229/2001 Sb. zrušena. Soud prvního stupně s přihlédnutím k této skutečnosti konstatoval, že se tak obnovil stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o. z. Žalobce splnil podáním žádosti ze dne 7. 10. 2002 podmínku pro převod vlastnictví předmětných pozemků stanovenou v § 879c o. z., neboť jednoletá lhůta stanovená novelou občanského zákoníku č. 103/2000 Sb. skončila podle mínění soudu dnem 1. 1. 2005. V době od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 tato lhůta běžet nemohla s ohledem na překážku, kterou vytvořila novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 229/2001 Sb., a která byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu 278/2004 Sb. Dále uvedl, že nálezem Ústavního soudu nebyla dotčena ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. (zejména jeho § 59 násl.), na jejichž základě byla uzavřena mezi účastníky kupní smlouva ze dne 9. 9. 2003. Podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů, vzniklých před zrušením právního předpisu, zůstávají nedotčena. Kupní smlouva uzavřená účastníky je proto platná a na straně žalované tedy nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 457 o. z.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 13 Co 249/2006-80, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ve lhůtě splnil podmínku stanovenou v § 879c odst. 1 o. z. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce o převod pozemku do vlastnictví požádal

až dopisem ze dne 7. 10. 2002. Ústavní nález, který zrušil předpis, kterým bylo ustanovení § 879c až 879e o. z. zrušeno, dopadá na subjekty, které splňovaly předpoklady obsažené v § 879c o. z., tedy že požádaly o převod vlastnictví k předmětným pozemkům do 1. 7. 2001. Ústavním nálezem totiž nedošlo k posunu lhůt k podání kvalifikované žádosti o převod pozemku z trvalého užívání do vlastnictví

ve smyslu ustanovení § 879c o. z. Odvolací soud uzavřel, že žaloba na vrácení kupní ceny ve výši 1.192.000,- Kč není důvodná, neboť žalobce se nemohl stát vlastníkem označeného pozemku ze zákona podle § 879c o. z.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 6. listopadu 2006 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2. ledna 2007 včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,

a proto je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen

o. s. ř ). Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); současně z textu dovolání vyplývá, že dovolatel fakticky uplatňuje též dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (rozhodnutí je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Namítá, že žalovaný před soudem prvního stupně neupozornil na nenaplnění podmínky pro změnu trvalého užívání pozemku na právo vlastnické podle § 879c odst. 1 o. z., přičemž soud prvního stupně považoval tuto podmínku za splněnou. Žalobce proto nepovažoval za nutné tento nedostatek odstranit, ač tak mohl učinit, pokud by se tato otázka stala věcí posouzení soudu.

V rámci dovolání žalobce předkládá k důkazu žádost o změnu práva trvalého užívání

na právo vlastnické ze dne 10. 7. 2000, č. j. 410/210/00; požaduje též, aby bylo vyžádáno písemné stanovisko žalované. Dále vyslovil přesvědčení, že se odvolací soud nevypořádal s jeho právním názorem, že v dané věci bylo nutno aplikovat ustanovení

§ 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého zůstávají práva

a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu Ústavním soudem nedotčena. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl později zrušen odvolacím soudem.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat

jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, kdy dovolání nenaznačuje v této souvislosti právní otázky, jejichž řešení dovolacím soudem by mělo judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení

s § 237 odst. 3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005,

sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t. j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.

Dovolací soud se opakovaně ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. (např. v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005), kdy byl mimo jiné přijat závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními § 879c, § 879d

a § 879e o. z. . Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, se závěrem, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 o. z., neboť kupující, pokud se na něj vztahoval režim § 879c o. z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plnění na základě absolutně neplatné kupní smlouvy je pak v těchto případech posuzováno jako nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení (§ 457 o. z.).

Odvolací soud v dané věci vzal za základ svého rozhodnutí skutečnost, že žalobce nesplnil jednu z podmínek obsažených v ustanovení § 879c odst. 1 o. z., podle něhož se právo trvalého užívání pozemku podle § 70 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.), zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, mění na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Subjekty, které ve lhůtě od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2001 podaly kvalifikovanou žádost, se účinností již zmíněného nálezu Ústavního soudu (kdy se do právního řádu rehabilitovalo původně zrušené ustanovení § 879c až 879e o. z.), staly ke dni 1. 7. 2001 vlastníky příslušného pozemku. Za situace, kdy žalobce předložil k důkazu žádost o převod pozemku ze dne 10. 7. 2002, nebylo možno ve věci užít zmíněný závěr nálezu Ústavního soudu. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 44 a násl.) se podává, že žalobce uvedl, že jinou výzvu o převod uvedeného pozemku do vlastnictví družstva než ze dne 7. 10. 2002 vůči žalovanému neučinil (přičemž tuto žádost uvedl i v žalobě). Z tohoto protokolu též vyplývá, že soud poučil žalobce ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. mimo jiné o tom, že je sporné, zda žalobce vůči České republice učinil výzvu ve smyslu § 879c odst. 4 o. z., když z obsahu předložené výzvy je patrné, že se domáhá převodu vlastnického práva podle zákona č. 280/2002 Sb., který je novelou zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky, a který předpokládá úplatný převod za cenu stanovenou vyhláškou, ke kterému také následně došlo. Před skončením jednání byli účastníci poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedený v § 205a o. s. ř. Je tedy zřejmé, že výtka žalobce, pokud namítá, že nebyl v tomto smyslu řádně poučen, není opodstatněná., pak vzhledem k výše uvedenému není dán. Předložil-li žalobce výzvu ze dne 10. 7. 2000 až v dovolacím řízení, nemůže k ní dovolací soud s odkazem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout jako k nepřípustné novotě. S ohledem na vyložené, když v dané věci se neprojevily účinky zmiňovaného nálezu Ústavního soudu České republiky, nebylo též důvodu zabývat se otázkou dovolatelem akcentované aplikace ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s hmotným právem, judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005)

a Ústavního soudu České republiky, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolání, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu

za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu