30 Cdo 782/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




30 Cdo 782/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně N. T., příspěvkové organizace, proti žalované V. z. p. Č. r., zastoupené advokátem, o zaplacení 4,235.122,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 281/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č. j. 15 Co 51/2005 - 45, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 17 C 281/2004 - 25, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 4,235.122,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně ode dne

1. 12. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobkyně na navýšení úhrady zdravotní péče za 1. pololetí roku 2003 podle vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené

z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003 (dále též jen vyhláška ). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne

28. 6. 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatků,

ve smyslu ust. § 17 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění; výše úhrad

za poskytnutou zdravotní péči měla být dána výsledky dohodovacích řízení mezi poskytovateli zdravotní péče a zástupci zdravotních pojišťoven a v případě, že k této dohodě nedojde, bylo Ministerstvo zdravotnictví oprávněno vydat vyhlášku, v níž výši jednotlivých úhrad, resp. způsob jejich výpočtu stanoví, případně rozhodne, že ponechá i pro další období v platnosti výsledky předchozích dohodovacích řízení, či předchozí vyhlášky. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně, která patří mezi zdravotnická zařízení podle § 1 vyhl. č. 532/2002 Sb., splnila podmínky pro navýšení úhrady za zdravotní péči ve smyslu ust. § 8 této vyhlášky, tj. že skutečné příjmy pojišťovny z vybraného pojištění po jeho přerozdělení přesahují skutečnou výši příjmů po přerozdělení v roce 2002 a že

v prvním pololetí žalobkyně poskytla zdravotní péči v objemu 98,54 % porovnatelné péče oproti 1. pololetí roku 2002. Dopisem ze dne 11. 9. 2003, adresovaným ministryni zdravotnictví ČR, žalovaná požádala o snížení koeficientu K , přičemž této žádosti bylo vyhověno dopisem ministryně zdravotnictví ze dne 9. 10. 2003, v němž žalované sdělila, že koeficient K je v rámci zájmu zachování fungování zdravotnictví snížen

na 0 . Tuto skutečnost pak žalovaná oznámila žalobkyni dopisem ze dne 1. 7. 2004.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně sice splnila předpoklady pro navýšení úhrady zdravotní péče (§ 8 vyhl. č. 532/2002 Sb.), avšak byl-li na žádost žalované koeficient K pro navýšení podle vzorce uvedeného v příloze č. 21 k cit. vyhlášce Ministerstvem zdravotnictví snížen na nulu, vyloučilo to navýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Námitku žalobkyně, že žalovanou nebyl předložen řádný správní akt, jímž by bylo o snížení koeficientu K rozhodnuto, považoval soud za irelevantní, neboť soudu mimo správní soudnictví nepřísluší posuzovat, zda správní akt je formálně správný, nýbrž pouze posuzuje, zda správní orgán tento správní akt vydávající nevybočil ze své pravomoci. O takovou situaci se v daném případě nejednalo, neboť Ministerstvo zdravotnictví bylo zákonem č. 48/1997 Sb. zmocněno vydat vyhlášku, kterou se stanovuje způsob výše úhrady i regulační mechanismy, mezi něž náleží i snížení koeficientu K jako jedné z veličin vzorce uvedeného v příloze č. 21 k vyhl. č. 532/2002 Sb. Dosazením koeficientu 0 do tohoto vzorce vyplyne závěr, že žalobkyně nemá na výplatu navýšení úhrady za zdravotní péči právní nárok.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 15 Co 51/2005 - 45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a poté, co zopakoval důkaz listinou - dopisem ministryně zdravotnictví

z 9. 10. 2003, se ztotožnil s jeho závěrem, že žaloba není důvodná. Shodně s ním dovodil, že ust. § 17 odst. 11 zák. č. 48/1997 Sb. dává ministerstvu zdravotnictví zmocnění stanovit vyhláškou výši úhrad zdravotní péče, není-li tato výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 odst. 8 cit. zákona), a že vyhl. č. 532/2002 Sb. byla vydána

v rámci tohoto zákonného zmocnění. K odvolacím námitkám žalobkyně městský soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyhláška č. 532/2002 Sb. byla Ministerstvem zdravotnictví ČR přijata jako celek, přičemž její nedílnou součástí jsou i přílohy, tedy i příloha č. 21, takže jednotlivá ustanovení této vyhlášky nelze od sebe dělit a posuzovat je odtrženě a bez vzájemného kontextu. Zakotvuje-li tato vyhláška regulační mechanismus v podobě koeficientu K s možností jeho úpravy v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny, nelze takový postup s ohledem

na zákonné zmocnění k provedení úpravy považovat za nezákonný, popř. protiústavní,

a to tím spíše, když účastníci ujednali, že se této rozhodovací činnosti státního orgánu ve vzájemných vztazích podřídí. Pokud pak žalobkyně namítala, že nebylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ve smyslu bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce č. 532/2002 Sb., které by mělo náležitosti správního aktu a bylo k dispozici v písemné formě, odvolací soud zdůraznil, že je-li Ministerstvo zdravotnictví ústředním správním orgánem (monokratickým), v jehož čele stojí ministr, který jej řídí, vykonává působnosti a pravomoci ministerstvu zákonem přikázané a odpovídá za jeho činnost, je rozhodnutí ministryně třeba považovat za rozhodnutí ministerstva. Protože pro rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví podle bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce není stanovena žádná zvláštní forma, mohla ministryně zdravotnictví rozhodnout i jinou než písemnou formou (byť písemná forma správních aktů je zásadní a převažující) a její dopis ředitelce žalované z 9. 10. 2003 je sdělením o obsahu jejího rozhodnutí. Z uvedených důvodů proto odvolací soud uzavřel, že ujednali-li účastníci pro první pololetí roku 2003 smlouvou možnost navýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči v případě splnění smluvených podmínek, přičemž toto navýšení mělo být vypočteno způsobem předpokládaným v § 8 vyhl. č. 532/2002 Sb., a bylo-li rozhodnuto o snížení koeficientu K na hodnotu 0 , nárok na navýšení nevznikl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v obdobných věcech podaly žalobu i další nemocnice, přičemž soudy rozhodly rozdílně, a že z podnětu 53 nemocnic byl skupinou senátorů

a poslanců podán návrh Ústavnímu soudu na posouzení ústavnosti vyhl. č. 532/2002 Sb., o němž dosud nebylo rozhodnuto. Namítá, že je nesprávný závěr soudů obou stupňů, že existuje důvod ke snížení úhrady za poskytnutou zdravotní péči a že již není platný koeficient K ve výši 0,7 % uvedený v závazném právním předpise, nýbrž koeficient K ve výši 0 podle dopisu ministryně zdravotnictví. Dovolatelka poukazuje na to, že tento dopis nemá náležitosti správního rozhodnutí, že nebyl vydán postupem stanoveným správním řádem, pročež nemohla podat správní žalobu. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud citovaná vyhláška nestanoví

pro rozhodnutí ministerstva žádnou zvláštní formu (pokud vůbec může podzákonný předpis stanovit formu rozhodování), může ministryně rozhodovat jakkoliv, což je však v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 84/99 - 38. Dovolatelka vyslovuje názor, že účastníky řízení měla být všechna zařízení ústavní péče v ČR, neboť jim byla podstatně snížena úhrada za poskytnutou zdravotní péči oproti výši stanovené právním předpisem, a že rozhodnutí ministryně mělo splňovat náležitosti uvedené v § 47 správního řádu, tj. obsahovat výrok, odůvodnění a poučení

o odvolání (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98), neboť jinak nemohlo nabýt právní moci a mít právní účinky a nebylo uplatněno

v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a s Listinou základních práv a svobod, nehledě na to, že ustanovení obecně závazného právního předpisu lze změnit pouze vyhláškou. Dále žalobkyně s poukazem na nález Ústavního soudu č. 73/2000 namítá, že účastníci si nesjednali, že se podřídí jakémukoliv rozhodnutí státního orgánu bez zákonem stanovené formy a zveřejnění, případně doručení rozhodnutí, a že ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. zmocňující ministerstvo vyhláškou stanovit výši úhrad je ve vztahu

k zákonu o cenách lex specialis. Z toho lze podle jejího názoru dovodit, že Ministerstvo zdravotnictví ve vztahu k zákonu o cenách rozhoduje v souladu s ust. § 1 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., které stanoví, kdy se zákon o cenách nepoužije, avšak nevyjímá ze své úpravy jakékoli rozhodování, nýbrž jen výše úhrad stanovené zvláštními předpisy. Právě skutečnost, že ministerstvo nezměnilo koeficient K (který je také stanovením výše úhrad) právním předpisem, je v rozporu i s ustanovením zákona o cenách. Dovolatelka má rovněž za to, že dodatečné stanovení koeficientu K je i v rozporu s právním principem obecného zákazu retroaktivity uplatňovaným v komunitárním právu EU, které vyžaduje splnění tří podmínek, a to obecný zájem, respektování legitimního očekávání a předvídatelnost vyplývající z hospodářského kontextu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, jakým způsobem a jakou formou postupuje Ministerstvo zdravotnictví v případě, že

při předložení výsledků hospodaření zdravotní pojišťovny za 1. pololetí 2003 jednotlivá zdravotní pojišťovna požádá podle bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce č. 532/2002 Sb. Ministerstvo zdravotnictví o změnu koeficientu K v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla

v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo

pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění

a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2003, hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se dohodnou v dohodovacím řízení zástupců V. z. p. Č. r.

a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Nedojde-li dohodovací řízení k výsledku do 60 dnů před skončením období, pro které byly sjednány ceny bodu a sjednány nebo stanoveny výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení, zůstávají

v platnosti a) ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen i po skončení období,

na které byly sjednány, b) výše úhrad včetně regulačních omezení i po skončení období, na které byly sjednány nebo stanoveny, do doby, než dohodovací řízení sjedná nové výše úhrad včetně regulačních omezení, nebo do doby, než Ministerstvo zdravotnictví stanoví nové výše úhrad včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí vyhláškou (odst. 7 tohoto ustanovení). Je-li výsledkem dohodovacího řízení podle odstavce 5 dohoda o cenách bodu v rámci platné regulace cen a o výši úhrad včetně regulačních omezení pro příslušné období, posoudí Ministerstvo zdravotnictví tento výsledek

z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem (odst. 8 tohoto ustanovení).

Podle § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. není-li dohoda uzavřená

v rámci dohodovacího řízení předložena ve lhůtě stanovené v odstavci 10 nebo odporuje-li právním předpisům nebo veřejnému zájmu, a) zůstávají ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen v platnosti i po skončení období, na které byly sjednány,

b) Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí.

Podle § 1 vyhlášky č. 532/2000 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, tato vyhláška stanoví v případech, kdy není výsledkem dohodovacího řízení dohoda podle § 17 odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění zákona č. 459/2000 Sb.,

a) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení za zdravotní péči ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, včetně odborných léčebných ústavů, léčeben dlouhodobě nemocných a zdravotnických zařízení vykazujících ošetřovací den č. 00005 podle vyhlášky, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen seznam výkonů ), b) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení

za zdravotní péči poskytnutou v rámci zdravotnické záchranné služby, dopravy raněných, nemocných a rodiček a lékařské služby první pomoci, c) výši úhrad

při poskytování neodkladné zdravotní péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních.

Podle § 8 odst. 1 vyhlášky pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickým zařízením uvedeným v § 1 písm. a) a b) celkovou výši úhrady vypočtenou podle této vyhlášky postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce.

Podle přílohy č. 21 k vyhlášce nazvané jako postup výpočtu navýšení úhrady podle § 8 odst. 1 se vychází ze vzorce NUZZ rovná se (P02/P01 - 1) x K x UZZ01,

kde: NUZZ rovná se navýšení úhrady pro konkrétní zdravotnické zařízení

za 1. pololetí 2003

P01 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2002 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)

P02 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2003 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)

K rovná se 0,7

UZZ01 rovná se úhrady konkrétního zdravotnického zařízení za 1. pololetí 2003 vykázané zdravotnickým zařízením a uznané a vyúčtované zdravotní pojišťovnou

do 30. listopadu 2003, snížené o úhrady za položky v rozsahu § 2 odst. 7 uhrazené

v příslušném období.

Podmínky výpočtu a úhrady: 1. V případě, že P02/P01 se rovná nebo je menší 1, pak se navýšení neprovádí. 2. V případě, že by v 1. pololetí 2003 došlo ke smluvnímu zvýšení kapacity zdravotnického zařízení oproti 1. pololetí 2002, objem této péče se nezahrnuje do položky UZZ01 při výpočtu dle § 8, příloha č. 21. 3. V zájmu zajištění bilanční rovnováhy zdravotních pojišťoven může Ministerstvo zdravotnictví koeficient K individuálně zdravotní pojišťovně změnit. Při předložení výsledků hospodaření zdravotní pojišťovny za 1. pololetí 2003 může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví o změnu koeficientu K v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny.

Z této úpravy vyplývá, že zákon č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

v ust. § 17 odst. 11 zmocnil Ministerstvo zdravotnictví za podmínek v tomto ustanovení uvedených stanovit vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení

pro kalendářní pololetí a že vyhláška č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, byla včetně jejích příloh vydána v rámci tohoto zákonného zmocnění. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 53/03, byť zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. 4. 2006 novelizováno ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. a byla zrušena též zmocňovací ustanovení použitá Ministerstvem zdravotnictví při vydání této vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, zůstává tato vyhláška platnou součástí českého právního řádu , i když se stala předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky pro futuro . Z obsahu i z názvu citované vyhlášky vyplývá, že obsahuje též regulační omezení pro 1. pololetí roku 2003, mezi něž náleží i bod 3. přílohy č. 21 k vyhlášce, která stanoví postup výpočtu navýšení úhrady ze strany zdravotní pojišťovny zdravotnickým zařízením podle § 8 odst. 1 vyhlášky, tedy budou-li v 1. pololetí 2003 skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení

v 1. pololetí 2002 a jsou-li splněny podmínky uvedené v odst. 6 nebo 7 tohoto ustanovení. Jestliže však jednotlivá zdravotní pojišťovna v zájmu zajištění její bilanční rovnováhy požádá při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003 o změnu koeficientu K , který je jednou z veličin vzorce pro výpočet navýšení úhrady podle § 8 odst. 1 vyhlášky (a který je vyhláškou stanoven K rovná se 0,7), může Ministerstvo zdravotnictví individuálně zdravotní pojišťovně koeficient K změnit, a to i tak, že se rovná nule.

Z citovaného bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce ovšem nevyplývá, že by k žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny o změnu koeficientu K v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny vydávalo Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutí

o změně koeficientu K , natož že by mělo mít písemnou formu a náležitosti rozhodnutí podle tehdy platného zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení (správní řád), nýbrž takovouto změnu koeficientu K může Ministerstvo zdravotnictví jako ústřední orgán státní správy na úseku zdravotnictví, v jehož čele stojí ministr rozhodující o všech věcech resortu, které mu podle právních předpisů příslušejí rozhodovat nebo které si

k rozhodnutí vyhradí, provést již tím, že žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny buď vyhoví nebo nevyhoví, což jí může sdělit jakoukoliv formou (tedy i dopisem), když vyhláška v tomto směru žádnou formu pro vyřízení žádosti zdravotní pojišťovny nestanoví.

V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 28. 6. 2001 smlouvu

o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatků, v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, z jejíhož dodatku č. 12, podepsaného žalobkyní dne 4. 6. 2003 a dne 6. 3. 2003 žalovanou, účinného od 1. 1. 2003, mimo jiné z čl. I. bodu 3 vyplývá ujednání, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy Pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší, než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší Pojišťovna podle § 8 platného znění vyhlášky 532/2002 Sb. žalobkyni celkovou výši úhrady vypočtenou postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce. V takovém případě bude úhrada navýšení realizována do 30. 11. 2003 . Dále bylo prokázáno, že dopisem ze dne 11. 9. 2003, adresovaným ministryni zdravotnictví ČR, žalovaná požádala o snížení koeficientu K , že této žádosti bylo vyhověno dopisem ministryně zdravotnictví ze dne 9. 10. 2003,

v němž žalované sdělila, že koeficient K je v rámci zájmu zachování fungování zdravotnictví snížen na 0 , a že tuto skutečnost žalovaná sdělila žalobkyni dopisem

ze dne 1. 7. 2004.

Dovolací soud se z důvodů uvedených shora neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že o žádosti žalované o snížení koeficientu K mělo být Ministerstvem zdravotnictví vydáno rozhodnutí ve smyslu ust. § 47 správního řádu, které mělo obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání a jež bylo třeba doručit všem zařízením ústavní péče

v ČR jako účastníkům tohoto řízení s tím, že jinak takové rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a mít právní účinky.

Správná není ani námitka dovolatelky, že účastníci si nesjednali, že se podřídí jakémukoliv rozhodnutí státního orgánu bez zákonem stanovené formy a zveřejnění, případně doručení rozhodnutí , neboť v dodatku č. 12 v čl. I. bod 3 ke smlouvě

o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky dne 28. 6. 2001, účinného od 1. 1. 2003, účastníci zcela jednoznačně ujednali, že žalovaná

za dohodnutých podmínek zvýší podle § 8 platného znění vyhlášky 532/2002 Sb. žalobkyni celkovou výši úhrady vypočtenou postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce ; je tedy zřejmé, že požádala-li žalovaná o snížení koeficientu K Ministerstvo zdravotnictví podle bodu 3. této přílohy a bylo-li této žádosti dopisem ministryně zdravotnictví ze dne 9. 10. 2003 vyhověno s tím, že koeficient K je

v rámci zájmu zachování fungování zdravotnictví snížen na 0 , je takový postup zcela v souladu s vyhláškou i s tím, co si účastníci ujednali.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že nezměnilo-li Ministerstvo zdravotnictví koeficient K právním předpisem, je to v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť změna koeficientu K ve smyslu bodu 3. přílohy č. 21 vyhlášky 532/2002 Sb. není stanovením výše úhrad [které v dodatku č. 12 ke smlouvě ze dne 28. 6. 2001 byly dohodnuty podle § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky paušální sazbou postupem stanoveným v příloze č. 1 části A této vyhlášky], nýbrž regulačním opatřením Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého při splnění podmínek uvedených v tomto bodě 3. nedojde k navýšení úhrady podle § 8 odst. 1 vyhlášky.

Lze proto uzavřít, že je správný závěr odvolacího soudu, že ujednali-li účastníci pro první pololetí roku 2003 dodatkem ke smlouvě možnost navýšení úhrady

za poskytnutou zdravotní péči v případě splnění smluvených podmínek, přičemž toto navýšení mělo být vypočteno způsobem předpokládaným v § 8 vyhl. č. 532/2002 Sb.,

a byl-li k žádosti žalované koeficient K Ministerstvem zdravotnictví snížen

na hodnotu 0 , nárok na navýšení úhrady podle § 8 odst. 1 vyhlášky žalobkyni nevznikl. O rozpor s principem zákazu retroaktivity, jak dovolatelka dále namítá, se

v daném případě nejedná, protože cit. vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2003, a dále proto, že pro navýšení úhrady podle § 8 odst. 1 vyhlášky se vychází z porovnání skutečné výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002 a skutečných příjmů pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2003, z čehož logicky vyplývá, že o změnu koeficientu K může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví v zájmu zachování bilanční rovnováhy pojišťovny až

při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003, a teprve poté může Ministerstvo zdravotnictví koeficient K změnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. věcně správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.

předsedkyně senátu