30 Cdo 780/2013
Datum rozhodnutí: 28.05.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 odst. c o. s. ř.



30 Cdo 780/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, PhD. LL.M. MPA, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti žalovaným 1) J. M. , a 2) A. M , oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o určení vlastnického práva, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 294/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č.j. 26 Co 194/2012-359, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


Okresní soud v Rakovníku (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č.j. 17 C 697/2010-99 , zamítl žalobu jak v jejím primární petitu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky, tak i v eventuálním petitu na uložení povinnosti, aby žalovaní uzavřeli s žalobcem písemný dodatek specifikovaného obsahu ke kupní smlouvě ze dne 8. června 2006 (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Své věcné rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že z provedeného dokazování zjistil, že žalovaní byť dne 8. června 2006 podepsali kupní smlouvu (dále též předmětná smlouva ), neprojevili vážnou vůli předmětnou bytovou jednotku žalobci prodat, měli pouze vůli dát předmětný byt do zástavy a pomoci tak získat finanční prostředky pro svého syna a žalobce za účelem financování jejich podnikání. Tato kupní smlouva je tedy absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti projevené vůle a je neplatná i pro svou neurčitost spočívající v tom, že v katastru nemovitostí je evidován spoluvlastnický podíl na společných částech domu ve výši 87/10000, ale tato kupní smlouva obsahovala uvedený podíl pouze na společných částech domu v obci R. Z tohoto důvodu byl i návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy zamítnut a právní mocí tohoto rozhodnutí přestali být účastníci předmětnou kupní smlouvou vázáni. Zamítavé rozhodnutí o eventuální žalobě na nahrazení projevu vůle dle § 161 odst. 3 o. s. ř. soud prvního stupně odůvodnil jednak tím, že žalobce neučinil obsahem žaloby celý obsah kupní smlouvy, byť odkazem na připojení znění této smlouvy jako případné součásti vyhovujícího rozsudku, nýbrž odkázal pouze na dodatek k této smlouvě. Jeho uplatněný nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných pak nemá oporu ani v právním předpisu a ani v předmětné smlouvě. Žalobu na určení, že žalobce je oprávněn po právní moci rozsudku podat návrh na vklad vlastnického práva, soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že takové určení soudem není přípustné, neboť neodpovídá požadavkům dle § 80 písm. a) až c) o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve věcné části napadený rozsudek soudu prvního stupně a změnil jej jen co do výroku o nákladech řízení tak, že žalovaným se náhrada nákladů nepřiznává (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a částečně i právními, závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že smlouva je absolutně neplatná. Soud prvního stupně shledal neplatnost v neurčitosti označení předmětného spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§ 37 odst. 1 obč. zák.), když podle zápisu do katastru nemovitostí se jedná o spoluvlastnický podíl na společných částech bytového domu označovaného č.p. 2005 až 2011, v předmětné smlouvě je však uvedeno, že se jedná o spoluvlastnický podíl na společných částech domu č.p. 2007. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť v posuzované smlouvě je označena pouze část spoluvlastnického podílu vztahující se pouze k jeho části označené popisným číslem 2007, což odporuje požadavku kogentního zákonného ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Takováto dispozice pouze s částí spoluvlastnického podílu na společných částech celého bytového domu je také v rozporu se zákonem, protože ze zákona by měl na nabyvatele bytové jednotky tento spoluvlastnický podíl přejít v celém rozsahu (§ 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Tuto absolutní neplatnost je nutno vztáhnout na celý právní úkon, tedy včetně převodu samotné bytové jednotky, a to pro neoddělitelnost předmětu převodu (§ 41 obč. zák.). Pokud jde o otázku vážnosti projevené vůle, odvolací soud se v této části neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že tvrzený omyl žalovaných by byl z hlediska aplikace § 49a obč. zák. právně významný pouze tehdy, kdyby žalobce tento omyl vyvolal nebo o něm alespoň musel vědět. K tomu ovšem nedošlo, neboť sami žalovaní tvrdili, že tento omyl u nich vyvolal jejich syn tím, že jim posuzovanou kupní smlouvu předložil s ujištěním, že se jedná pouze o smlouvu zástavní. Žalobce o tomto omylu žalovaných nemohl ani vědět, protože jednání žalovaných s jejich synem při podpisu předmětné smlouvy nebyl přítomen. Odvolací soud dodal, že dovolávání se omylu ze strany žalovaných je diskutabilní i z toho pohledu, že žalovaní neuvedli žádnou skutečnost, která by jim bránila se s obsahem předmětné kupní smlouvy před podpisem seznámit. Závěrem uzavřel, že důvodem absolutní neplatnosti předmětné smlouvy je rozpor se zákonem a pokud se týká uplatněného nároku na nahrazení projevu vůle k uzavření dodatku předmětné smlouvy, pak za situace, kdy byla tato smlouva shledána neplatnou od samého počátku, se nelze důvodně domáhat nahrazení projevu vůle k uzavření jejího dodatku, byť by jím měly být odstraňovány důvody její absolutní neplatnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel ovšem v dovolání nevymezuje, pro řešení jaké otázky má být dovoláním napadené rozhodnutí zásadního právního významu. Namítá pouze, že je třeba vycházet ze samotných základních principů smluvního práva a ze zdrženlivosti státní moci při vměšování se do autonomie smluvních stran, přičemž na podporu této argumentace odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10. Odkazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, v němž se dovolací soud vyslovil v tom směru, že ze závěru o neexistenci vkladu vlastnického práva nelze ještě bez dalšího dovozovat také závěr o neplatnosti předmětné smlouvy . Vytýká dále, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jeho námitkami a v tomto rozsahu je jeho odůvodnění nepřezkoumatelné. Dovolateli se nedostalo řádného poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., ani ve smyslu ust. § 43 odst. 1 o. s. ř., přičemž soud prvního stupně se dopustil zásadní kolize s § 175 odst. 2 o. s. ř., když jasně nevyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2008. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobce písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
V posuzované věci se dovolatel proti žalovaným primárním petitem domáhal určení svého tvrzeného vlastnického práva k předmětné bytové jednotce s odkazem na označenou převodní smlouvu, podle které příslušný katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva k této bytové jednotce zamítl. Za této skutkové situace správně již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že nedošlo-li k věcně právním účinkům podle uvedené smlouvy, resp. byl-li návrh na vklad podle převodní smlouvy rozhodnutím katastrálního úřadu zamítnut, nemohlo být podané žalobě (primárnímu petitu) vyhověno. Pokud odvolací soud svůj (rozhodnutí soudu prvního stupně) potvrzující rozsudek na uvedeném závěru nezaložil, nýbrž se ve svém právně kvalifikačním závěru ztotožnil s dalším právním názorem soudu prvního stupně stran absolutní neplatnosti uvedené převodní smlouvy, kdy takto řešenou otázku dovolatel v podaném dovolání shledává (z pohledu výkladu projevu vůle a principu smluvní autonomie ve světle jím citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) po právní stránce za zásadně významnou, pak v poměrech této věci nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jinými slovy řečeno, věcná správnost rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) nemůže být zpochybněna již z toho důvodu, že i kdyby odvolací soud (oba soudy) vycházel(y) ze stále existujícího závazkově právního vztahu mezi účastníky předmětné smlouvy, nemohl by dovolatel z tohoto (pouhého) obligačního vztahu dovozovat (odvíjet) existenci svého vlastnického práva k předmětné bytové jednotce.
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i v části, jíž byla zamítnuta žaloba i v jejím eventuálním petitu na uzavření specifikovaného dodatku k předmětné kupní smlouvě, pak je třeba konstatovat, že dovolatel své výhrady proti této části rozsudečného výroku staví výhradně na procesních aspektech věci [(nesplnění poučovací povinnosti) k nimž ovšem podle § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nelze], aniž by ve svém dovolání formuloval relevantní právní otázku, jež by z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu činila ve věci samé rozhodnutí zásadního právního významu a bylo by tak možno dovodit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2013

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu