30 Cdo 780/2007
Datum rozhodnutí: 05.11.2008
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 780/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. W., a b) V. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. M., 2) M. M., 3) T. N., 4) A. N., a 5) M. N., všem zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 13 C 274/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2006, č.j. 8 Co 229/2006-112, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2006, č.j. 8 Co 229/2006-112, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. dubna 2005, č.j.

13 C 274/2001-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j.

13 C 274/2001-72, určil, že je vůči žalobcům právně neúčinná kupní smlouva, kterou prodávající K., s.r.o., (dále jen dlužník), zastoupený jednatelem T. N., prodal spoluvlastnický podíl o velikosti 3/20 žalovaným manželům A. a M. M. do jejich společného jmění, spoluvlastnický podíl o velikosti 10/20 žalovaným manželům T. a A. N. do jejich společného jmění a spoluvlastnický podíl o velikosti 7/20 žalovanému M. N. na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.). Současně uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1.479,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a) má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku přiznanou ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2001, č.j. 28 Cm 206/99-28, který nabyl právní moci dne 12.11.2001, a že žalobce b) má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku přiznanou ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004, č.j. 31 Cm 303/99-48, který nabyl právní moci dne 10.8.2004. Vymahatelné pohledávky žalobců jim byly přisouzeny z titulu jejich nároků na podíly na zisku, které byly schváleny valnou hromadou obchodní společnosti dlužníka dne 21.8.1997. Odporovatelnou kupní smlouvou dlužník převedl na žalované v rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti za kupní cenu sjednanou ve výši 611.232,- Kč. Uvedená kupní smlouva je právním úkonem učiněným v zákonné tříleté lhůtě mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., když se jedná o smlouvu mezi obchodní společností dlužníka a společníky této obchodní společnosti a jejich manželkami. Soud prvního stupně dovodil, že úmysl dlužníka i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka se předpokládá. Žalovaní pak nesli důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohli v době uzavření kupní smlouvy ani při vynaložení náležité pečlivosti poznat. Odporovatelný právní úkon přitom nastolil takový stav, který žalobcům minimálně ztěžuje uspokojení jejich vymahatelných pohledávek. Soud prvního stupně uzavřel, že odpůrčí žaloba je na základě uvedených skutečností zcela důvodná.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soud prvního stupně (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil

se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců, jakož i pasivní věcnou legitimaci žalovaných. Odporovatelnou kupní smlouvu posoudil jako platný právní úkon ve smyslu ustanovení § 35 a násl. obč. zák., kterému lze proto odporovat. Tímto úkonem došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelných pohledávek žalobců a v tomto směru neobstojí ani námitka žalovaných, že prodejem dlužník získal finanční hotovost. Nebylo ani prokázáno, že by bylo možno použít jiný majetek dlužníka. Předmětná kupní smlouva je právním úkonem mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými. Obchodní společnost dlužníka převedla dotčené nemovitosti na jednatele společnosti žalované M. N. a T. N. a na společníka žalovaného A. M. Z analogického použití ustanovení § 116 obč. zák. tedy vyplývá, že tyto osoby jsou z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. osobami blízkými právnické osobě a za tyto je nutno považovat také žalované 2) a 4), manželky žalovaných 1) a 3). Bylo pak na žalovaných, aby prokázali, že v době odporovatelného právního úkonu nemohli poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při vynaložení náležité pečlivosti. Dle názoru odvolacího soudu tuto skutečnost žalovaní neprokázali. V tomto směru neobstojí ani obrana žalovaných, že rozhodnutí valné hromady ze dne 21.8.1997 o vyplacení podílů na zisku ve prospěch žalobců byla následně zrušena. Tyto podíly na zisku jsou dány ze zákona, ale také ze společenské smlouvy, přičemž i v době odporovatelného právního úkonu bylo zjevné, a společníkům tedy muselo být známo, že společnost dlužníka má dluhy. Jak sami žalovaní uvedli, nemovitosti prodali proto, aby získali finanční prostředky na splácení úvěru dlužníka. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že odporovatelnou kupní smlouvou dlužník nastolil stav, který žalobcům minimálně ztěžuje uspokojení jejich vymahatelných pohledávek.

Pokud v odvolacím řízení žalovaní namítali podjatost soudkyně Okresního soudu ve Frýdku-Místku JUDr. N. F., má Krajský soud v Ostravě za to, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci ve smyslu ustanovení § 14 o.s.ř. Jak sama soudkyně uvedla, nemá vztah k účastníkům ani k projednávané věci, zástupce žalobců zná pouze z probíhajícího řízení. To, že je zástupce žalobců přísedícím u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, nemůže zakládat podjatost shora jmenované soudkyně.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

V obsáhlém dovolání dovolatelé zejména namítají, že uzavřením odporovatelné kupní smlouvy ze dne 22.12.1998 uzavřené mezi dlužníkem a žalovanými nemohlo objektivně dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelných pohledávek žalobců. Žalovaní za převáděné nemovitosti totiž uhradili dlužníku kupní cenu v částce 611.232,- Kč, která byla sjednána ve výši odpovídající skutečné hodnotě těchto nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem. Došlo tak pouze k přeměně nemovitého majetku dlužníka na finanční prostředky.

Dále namítají, že v době uzavření odporovatelné kupní smlouvy vázla na dotčených nemovitostech zástavní práva sloužící k zajištění pohledávky, převyšující hodnotu těchto nemovitostí. Přednostní právo na uspokojení z výtěžku prodeje nemovitostí měl zástavní věřitel a nikoliv žalobci, kteří by proto ani v případě, že by předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena, nemohli své pohledávky za dlužníkem snadněji uspokojit právě z předmětných nemovitostí.

Žalovaní rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nevypořádal s jejich námitkou podjatosti soudu prvního stupně, spočívající v tom, že zástupce obou žalobců vykonává u soudu prvního stupně funkci přísedícího. Tato skutečnost by měla být důvodem pro vyloučení všech soudců tohoto soudu z projednávané věci.

Žalovaní navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.

Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení § 42a odst. 1 a v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Žalovaní uplatnili jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalujících věřitelů ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelé nesouhlasí.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002).

V posuzovaném případě dlužník prodal žalovaným předmětné nemovitosti

za 611.232,- Kč. V průběhu řízení nevyšlo najevo a ani žalobci netvrdili, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (obvyklé, tržní ) ceně (tj. ceně, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy při prodeji stejných nebo obdobných nemovitostí). Jestliže v majetku dlužníka byly uvedenou kupní smlouvou nahrazeny věci jim odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětnému právnímu úkonu (kupní smlouvě o nemovitostech) žalobci mohou s úspěchem odporovat, je proto v rozporu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen dovolateli tvrzenou vadou dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ (ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící), a nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již zabýval námitkou dovolatelů, že odpůrčí žalobou nelze úspěšně napadnout kupní smlouvu o převodu nemovitostí, na kterých vázla zástavní práva sloužící k zajištění pohledávky převyšující hodnotu těchto nemovitostí. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2008

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu