30 Cdo 777/2011
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 11nádl. obč. zák.




30 Cdo 777/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. N. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova č. 22, proti žalované Mgr. E. N. , zastoupené Mgr. Ivo Chmelařem, D. L., advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 13, o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 14 C 172/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2010, č.j. 14 Co 772/2009-78, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2010, č.j. 14 Co 772/2009-78, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. října 2009, č.j. 14 C 172/2008-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2009, č.j. Ncp 695/2009-39, rozhodl podle § 104a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), že k projednání a rozhodnutí označené věci jsou věcně příslušné okresní soudy, neboť dospěl k závěru, že má být projednávána žaloba na náhradu škody.
Po té Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 8. října 2009, č.j. 14 C 172/2008-56, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně ustanoveného zástupce žalobce. Ač sám tento soud poukázal na skutečnost, že žalobce se domáhá zaplacení žalované částky především s odůvodněním, že tvrzeným jednáním žalované došlo závažným způsobem k porušení jeho práv na ochranu osobnosti, kdy zadostiučinění, které by spočívalo v omluvě by bylo nepostačující, soud prvního stupně zcela patrně s přihlédnutím k výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze žalobu posuzoval výlučně jako nárok na náhradu škody podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), přičemž tento nárok shledal jako neopodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. srpna 2010, č.j. 14 Co 772/2009-78, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, přičemž též výslovně vzal v úvahu právní názor obsažený v již zmíněném usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy, že k projednání věci je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud, neboť je uplatněno právo na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním žalované.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 6. října 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. října 2010 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce, jenž mu byl soudem pro dovolací řízení ustanoven. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odkazuje na dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. V prvé řadě zdůrazňuje, že žalobu podával v souvislosti s tvrzeným závažným porušením jeho práva na ochranu osobnosti a z tohoto důvodu se také domáhal proti žalované zaplacení částky 100.000,- Kč. Mimo jiné popisuje vážné psychické problémy, které ho tak stihly. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila žalovaná a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek má charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože jím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 9 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy [odst. 1]. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích [odst. 2 písm.a)].
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Bylo již uvedeno, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2009, č.j. Ncp 695/2009-39, rozhodl podle § 104a odst. 2 o.s.ř., že k projednání a rozhodnutí označené věci jsou věcně příslušné okresní soudy, a to přes to, že z žaloby (resp. z podání na č.l. 25 spisu) se (podává, že jí žalobce) zřejmě míní především (nebo eventuálně snad výlučně) uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.) z titulu ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 násl. o.z. ( jednáním žalované došlo závažným způsobem k porušení jeho práv na ochranu osobnosti, kdy zadostiučinění, které by spočívalo v omluvě by bylo nepostačující . K porušení jeho osobnostních práv došlo ve zvláštní citové oblasti života každého člověka, když je nyní v obci vnímán jako osoba páchající trestnou činnost , apod. ). Ač tedy toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti soudů není patrně přiléhavé, soudům obou stupňů nezbylo, než z tohoto rozhodnutí vycházet, neboť podle ustanovení § 104a odst.7 o.s.ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. Usnesení vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti proto nelze napadnout případným odvoláním, dovoláním, žalobou pro zmatečnost ani žalobou na obnovu řízení. Jeho výrok o určení věcné příslušnosti je závazný, takže v celém dalším řízení již otázku věcné příslušnosti nelze řešit. V tomto kontextu je možno zmínit např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. června 2010, sp.zn. I ÚS 904/08,v němž se mimo jiné uvádí, že z § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (např. III. ÚS 441/04). Z tohoto pohledu by byla nepřípustná též ústavní stížnost směřující proti usnesení o věcné příslušnosti , neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy; ústavněprávní dopady nesprávného rozhodnutí o věcné příslušnosti by pak bylo možno namítat ústavní stížností směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno. Na straně druhé judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se právě citovaný nález vyslovil tak, že " výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení , přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". Mezi tyto případy je nutno dle mínění Ústavního soudu přiřadit i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejen že se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) . Občanský soudní řád přitom účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit: usnesení vrchního soudu je podle § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy; není proti němu opravného prostředku a rozhodl-li již o věcné příslušnosti vrchní soud, nelze se věcnou příslušností již zabývat ani v odvolacím či dovolacím řízení. Tato úprava znamená, že po věcně nesprávném rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti může proběhnout leckdy zdlouhavé řízení u věcně nepříslušného soudu I. stupně, u odvolacího soudu a soudu dovolacího, a přesto se žádný z nich již věcnou nepříslušností nebude moci zabývat a ani účastníci ji nebudou moci účinně namítat. Účastníci by tak mohli učinit nikoliv v civilním řízení, ale až ústavní stížností proti rozhodnutí, jímž bylo civilní řízení skončeno. Ukázala-li by se ústavní stížnost jako důvodná, nutně by to znamenalo, že celé řízení před civilními soudy přijde nazmar. S ohledem na to nespatřuje Ústavní soud ani v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost již musí být přípustná proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř.
Je skutečností, že nadřízený soud podle § 104a odst. 2 o.s.ř. rozhoduje výlučně o otázce určení soudu, který je příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Jeho rozhodnutí však nikterak nemůže modifikovat obsah podané žaloby, o níž má být rozhodováno podle § 152 a 153 o.s.ř. Je nezbytné vycházet z toho, že pojem věc sama vystihuje předmět řízení tak, jak byl vymezen v návrhu na zahájení řízení (případně v dalších dispozičních úkonech stran), nebo v usnesení, jímž soud zahájil řízení bez návrhu (§ 81 odst. 3 o.s.ř.). Žaloba doručená soudu zahajuje řízení a žalobce v ní určuje účastníky a vymezuje předmět sporu. Žalobou žalující strana projevuje, kdo chce spor vést a proti komu, na základě jakých právně významných skutečností a jakého výsledku řízení má být dosaženo (žalobní návrh). Změnu žaloby v dalším řízení může žalobce učinit jen procesně přípustným způsobem, tedy mj. za souhlasu soudu (viz § 92 a 95). Z této mimořádné úlohy žaloby plynou nároky na její obsah. Zákonné náležitosti žaloby, a i obecně všech návrhů na zahájení řízení, jsou nastaveny tak, aby žaloba (návrh) identifikovala subjektivně i objektivně řízení v míře, která umožňuje další postup a naplnění smyslu řízení. Podáním žaloby je řízení a to i s případnými hmotněprávními účinky - zahájeno ze zákona bez jakéhokoliv podílu soudu. Ten musí v důsledku řádné žaloby (návrhu) věc projednat. Na druhé straně je žaloba jen institutem zahájení řízení. Její úplnost, určitost a srozumitelnost nejsou bez dalšího hlavní příčinou úspěchu žalující strany v řízení. Žalobou lze zahájit řízení, jeho výsledek tím ovšem ještě není dán; k úspěchu žalobce povede to, že unese břemeno tvrzení i důkazní břemeno a že uplatněný nárok má oporu v právu. Tím není vyloučeno, aby žaloba za jistých procesních situací představovala sama o sobě základ pro rozhodnutí (§ 153a, 153b, 172). V daném případě, měly-li soudy pochybnosti o právní podstatě podané žaloby, měl být žalobce ve smyslu ustanovení 43 odst. 1 o.s.ř. veden k úpravě, resp. doplnění podané žaloby.
V souzeném případě byla podána žalobcem žaloba, která má zcela zřejmě charakter žaloby na ochranu osobnosti (a to buď výlučně nebo v převážné části, kdy tato okolnost by odůvodňovala upřesnění postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. ). Přes tuto skutečnost ji soudy obou stupňů neposuzovaly podle ustanovení § 11násl. o.z., ale výlučně z hlediska úpravy ve smyslu ustanovení § 420 násl. o.z. Proto nelze tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. července 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu