30 Cdo 777/2002
Datum rozhodnutí: 24.04.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 777/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce B. I., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. E. S., správkyni konkursní podstaty úpadce B., a. s., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 151/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2001, č. j. 17 Co 432/2001-130, takto:

I. Dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2001, č. j. 17 Co 432/2001-130, se zamítá.

II. Dovolání proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2001, č. j. 17 Co 432/2001-130, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě, jako soud prvního stupně, usnesením ze dne 28. 2. 2001, č. j. 6 C 151/2001-109, rozhodl , že zpětvzetí návrhu učiněné žalobcem, podáním doručeným soudu dne 9. 2. 2001, není účinné. Rozhodl tak na základě závěru, že žalovaná měla vážné důvody pro vyslovení svého nesouhlasu se zpětvzetím návrhu a zastavením řízení. Neshoda ohledně existence vlastnického práva k věcem, které jsou předmětem sporu, mezi účastníky trvá.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 9. 2001, č. j. 17 Co 432/2001-130, ve výroku ad. I. změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení zastavil, ve výroku ad. II. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a ve výroku ad. III. uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 10.980,- Kč a před Krajským soudem v částce 2.575,- Kč, k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že k zpětvzetí návrhu žalobce došlo dříve, než začalo jednání před soudem prvního stupně ve věci samé. Podle názoru odvolacího soudu je z protokolu o jednání před okresním soudem dne 2. 10. 2000 zřejmé, že soud ve věci samé jednat nezačal. Nesdělil předmět projednávané věci, nedal účastníkům procesní poučení ani nebyla přednesena žaloba, byly pouze učiněny některé procesní úkony před jednáním ve věci samé, čehož si byl dle názoru odvolacího soudu vědom i okresní soud. Byly tak splněny předpoklady pro zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání podle § 96 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), přičemž souhlas žalované se zpětvzetím návrhu nebyl zapotřebí.

Při stanovení náhrady nákladů řízení před okresním i krajským soudem odvolací soud posuzoval, zda a který z účastníků z hlediska procesního zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Dospěl k závěru, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalované, která odstoupením od kupní smlouvy odstranila závazkový vztah, jímž bylo podle žalobce zasaženo jeho vlastnické právo k určitým věcem. Z toho důvodu jí uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení, které účelně vynaložil podle § 146 odst. 2 OSŘ. Odvolací podrobně odůvodnil výši náhrady nákladů řízení na základě příslušných právních předpisů, včetně jejich novely k 1. 1. 2001.

Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen dovolatelka) včasné dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Jako dovolací důvod zmínila ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na obsah svého odvolání a uvedla, že namísto žaloby na určení vlastnictví měl žalobce podat tzv. vylučovací žalobu podle zákona o konkursu a vyrovnání, která má charakter žaloby na plnění. Dovodila, že v daném případě by žalobce nemohl svůj naléhavý právní zájem na určení spolehlivě zdůvodnit a podotkla, že tímto jejím argumentem se odvolací soud vůbec nezabýval. Pokud by soud prvního stupně ve věci jednal, muselo by podle jejího názoru dojít k zamítnutí žaloby. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, podle kterého usnesení soudu prvního stupně o neúčinnosti zpětvzetí nebylo na místě, protože ze zákona bylo nutno řízení zastavit. K tomu ovšem namítla, že odvolací soud měl napadené rozhodnutí pouze zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, kde by současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, aby toto rozhodnutí mohlo být podrobeno přezkumnému řízení u odvolacího soudu. Podle jejího názoru odvolací soud nemůže v odvolacím řízení rozhodnout o věci samé, bylo-li odvolacímu přezkumu podrobeno rozhodnutí, které povahu rozhodnutí ve věci samé nemá. Vyjádřila nesouhlas s tím, že odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení, aniž by bylo možno toto rozhodnutí napadnout opravným prostředkem a zároveň i nesouhlas se způsobem a výší výpočtu nákladů řízení odvolacím soudem.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť je nelze podřadit pod žádný případ taxativně uvedený v OSŘ. Poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání považuje za správné. Dále zmínil, že dovolání žalované není ani věcně odůvodněno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadami, které mu žalovaná vytýká.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle § 241 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle § 241a odst. 1 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné pouze proti bodu I. výroku usnesení odvolacího soudu.

Podle § 221 odst. 1 písm. b) OSŘ, nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší. Učiní tak, jsou-li tu takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Podle § 221 odst. 2 písm. c) OSŘ, zruší-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne o zastavení řízení, jestliže je tu takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

V předmětné věci soud prvního stupně rozhodl podle § 96 odst. 3 OSŘ tak, že zpětvzetí návrhu není účinné, i když pro to nebyly dány podmínky, a existovala procesní situace předvídaná v § 96 odst. 4 OSŘ. Podle ustanovení § 93 odst. 3 OSŘ soud prvního stupně měl na základě zpětvzetí návrhu řízení zastavit. Odvolací soud po zjištění, že nejsou dány podmínky řízení a že tento nedostatek nelze odstranit, měl v souladu s citovaným ustanovením § 221 OSŘ usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Výrok ad. I. o změně usnesení zde není na místě ani z hlediska logiky, protože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v rozporu se zákonem. Mělo tedy být zrušeno, tedy odstraněno , takže jeho obsah se nemění, ale ruší. Jelikož nejsou dány podmínky řízení, toto nemůže pokračovat, a proto musí být zastaveno.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud uzavřel, že výrok usnesení odvolacího soudu pod bodem ad. I. měl být, v zájmu čistoty procesního postupu, formulován tak, že usnesení okresního soudu se zrušuje a řízení se zastavuje, neboť nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí podle § 220 odst. 2 OSŘ. Byly však splněny podmínky pro zrušení usnesení soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. b) OSŘ. Následně měl odvolací soud postupovat podle § 221 odst. 2 písm. c) OSŘ a řízení zastavit. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o formální vadu výroku I. odvolacího soudu, kdy právní následky tohoto rozhodnutí jsou v obou případech totožné, dovolací soud jeho výrok pod bodem I. nezrušil, ale uznal toto rozhodnutí za věcně správné. Proto také dovodil, že proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ, které stanoví přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně rozhodl, když uznal, že jsou v daném případě splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť zpětvzetí návrhu žalobcem bylo učiněno dříve, než začalo jednání ve věci samé, což vyplývá i z protokolu o jednání. Nebyly tedy splněny podmínky § 96 odst. 3, ale naopak odst. 4 téhož ustanovení OSŘ, takže odvolací soud postupoval správně, když řízení zastavil. K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit, aby řízení zastavil a zároveň rozhodl o nákladech řízení v prvním stupni, aby bylo možno podat i do rozhodnutí o nákladech řízení odvolání, je třeba uvést, že i z tohoto hlediska postupoval odvolací soud správně, neboť právní úprava opravných prostředků v občanském soudním řádu jednoznačně upřednostňuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu před rozhodnutími zrušujícími, což bezesporu vede k hospodárnosti a urychlení řízení a tím i k větší právní jistotě účastníků. Postup odvolacího soudu tedy dovolací soud považuje za správný. Za dané situace nemohl odvolací soud ani rozhodnout jinak, než řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení, když tak neučinil soud prvního stupně. K tomu je vhodné poznamenat, že rozhodování o nákladech řízení nepožívá takové právní ochrany, jako rozhodování ve věci samé, navíc, když toto řízení bylo v podstatě vyvoláno samotnou dovolatelkou, která nesouhlasila se zpětvzetím návrhu, aniž by zvážila, že pro to nejsou splněny zákonné podmínky.

Dovolací soud tedy neshledal důvody dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, tvrzené dovolatelkou, a proto dovolání proti výroku usnesení pod bodem I zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 OSŘ.

Dovolatelka napadla dovoláním i výrok usnesení odvolacího soudu pod bodem III., který jí ukládá povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Z ustanovení § 239 OSŘ, které upravuje přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením odvolacího soudu, vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku pod bodem III. usnesení odvolacího soudu není přípustné a vzhledem ke skutečnosti, že nebyl zjištěn ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení § 242 odst. 3 OSŘ, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, bylo dovolání v tomto rozsahu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení dovolatelka v dovolacím řízení neuspěla a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2002

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu