30 Cdo 775/2013
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 775/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného Miloslavem Kreysou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, proti žalované MUDr. H. Š., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 43/2010, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2012, č.j. 1 Co 5/2012-176, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2011, č.j. 19 C 43/2010-151, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na svůj náklad v deníku Plzeňský deník omluvu ve znění: Ing. V. M. nikdy nebyl mým pacientem, protože není ani narkoman ani alkoholik ani blázen ani recidivista a dále, aby žalovaná zaplatila na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) 100.000,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2012, č.j. 1 Co 5/2012-176, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil ve správném znění části zamítavého výroku ohledně příslušenství tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že v řízení žalobce neprokázal, že by žalovaná byla skutečně pronesla větu, která byla použita jako titulek článku, uveřejněném v Plzeňském deníku: Mám strach z pacienta, řekla psychiatrička . Nadto subjektivní závěry žalobce nemohou být podle odvolacího soudu důvodem pro jiný závěr, než jaký učinil soud prvního stupně, tj. že žalobce neprokázal neoprávněný zásah žalované do jeho osobnostní sféry.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 4. prosince 2012 a právní moci nabyl dne 10. prosince 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 12. prosince 2012 dovolání. Dovolatel se domnívá, že ze strany žalované došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry chráněné všeobecným osobnostním právem, protože žalovaná vybočila z mezí své znalecké činnosti a poskytla redaktorce Plzeňského deníku informace, čímž porušila současně i slib znalce podle § 6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb. Má proto za to, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostní sféry žalobce chráněné všeobecným osobnostním právem. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel ve svém dovolání výslovně neuvádí, jaký zákonný dovolací důvod v tomto případě uplatňuje. Z obsahu dovolání se pak naznačuje (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) možné uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Na tomto místě je ovšem třeba bezprostředně připomenout, že podle ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř., k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 téhož zákona se nepřihlíží.
Současně je nezbytné poukázat na skutečnost, že polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání eventuálně s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení § 11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží.
Dovolatel takto tedy neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Protože z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu