30 Cdo 774/2002
Datum rozhodnutí: 26.11.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 774/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 113/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2001, č. j. 28 Co 5/2001-75, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 17. května 2000, č. j. 17 C 113/98-52, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně vlastní nemovitost č.p. 334 se stavební parcelou 488 o výměře 397 m2, se zahradou p. p. č. kat. 1061/7 o výměře 655 m2 se všemi příslušenstvími, v katastrálním území K. Ž., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 634 pro obec a katastrální území K. Ž., a že uvedené nemovitosti jsou vlastnictvím žalobkyně ode dne 1. června 1998 a k témuž dni zaniklo vlastnické právo žalovaného k těmto nemovitostem. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. února 2001, č. j. 28 Co 5/2001-75, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), zatímco změnil výrok, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh, aby ve věci bylo připuštěno dovolání.

Odvolací soud dospěl na základě jím uvedených důkazů především k podrobně zdůvodněnému závěru, že darovací smlouva ohledně uvedených nemovitostí byla mezi účastníky uzavřena platně.

Toto rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci teprve dne 13. února 2002 poté, co byly odstraněny nedostatky v doručení tohoto rozhodnutí.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně dne 28. května 2001 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 15. dubna 2002, v němž požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvozuje z tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Výslovně pak uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.

Pokud dovolatelka fakticky odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s hmotným právem. Odůvodňuje to tím, že v průběhu řízení nebyl připuštěn důležitý svědek a bez povšimnutí soudu zůstaly i písemné důkazy, resp. že podstatnou část skutkových zjištění soud čerpal z obsahu spisu Policie ČR. Soud měl přitom sám zjišťovat okolnosti, které se pojí k darovací listině. V řízení pak nebylo dokazováno, resp. potvrzeno tvrzení žalovaného, že se o žalobkyni staral. Dovolatelka se domnívá, že v daném případě se jednalo o smlouvu uzavřenou tzv. na oko, takže jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Nadto žalobkyně smlouvu uzavírala vinou vlastní neopatrnosti, nezkušenosti, právní neznalosti a důvěřivosti. Sama dovolatelka tehdy nebyla po pobytu v nemocnici po fyzické i duševní stránce v takové formě, aby mohla plně chápat význam všech skutečností. Dovolatelka má proto zato, že větší péče měla být věnována posouzení toho, jak smlouva byla uzavřena, a jaké okolnosti jí provázely.

Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že právě svědectví, která nebyla připuštěna, by prokázala, že žalovaný chtěl (ve skutečnosti) nemovitost koupit. Je pak neobvyklé, aby cizí osoba cizí osobě darovala nemovitost. Nadto péče žalovaného o žalobkyni byla v řízení svědecky popřena. Za zásadní dovolatelka pokládá otázku, zda může být darovací smlouva v případě notářského zápisu na dvou listinách (v případě, že se jedná o listiny s dvěma rozdílnými čísly /správně spisovými značkami/).

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již v průběhu roku 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), poté shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je především přípustné v případech, pokud je rozhodnutí případně poznamenáno některou z vad, na které odkazuje ustanovení § 237 odst. l o. s. ř. Existence takové vady zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.). Takovéto vady však v dovolání namítány nebyly a ani z obsahu spisu se nepodávají. Přípustnost dovolání, která by v označené věci vyplývala z uvedeného ustanovení proto v označené věci dána není.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, dále zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 o. s. ř. a § 239 téhož zákona.

Z již vyloženého je patrno, že v případě dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nejde o rozhodnutí, kterým by byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dále z obsahu soudního spisu vyplývá, že v posuzované věci odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Nejsou proto naplněny předpoklady případné přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 o. s. ř.

Soud druhého stupně též ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), resp. žalobkyní v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl. Skutečností ovšem je, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. skutečně navrhla, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení § 239 svěřuje odvolacímu (odstavec 1 cit. ustanovení), ale i dovolacímu soudu (odstavec 2 tohoto ustanovení) oprávnění založit, resp. v případě § 239 odst. 2 o. s. ř. posoudit, přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Toto procesním předpisem předpokládané řešení umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se uvádí, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Již z uvedeného vyplývá, že jestliže žalobkyně ve svém dovolání exponuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., nelze k takto uplatněným dovolacím důvodům v této věci přihlížet.

Pokud pak se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl ve skutečnosti použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě žalobkyně již v návrhu na připuštění dovolání v této věci jako otázku zásadního právního významu označila problém, zda je třeba, aby projevy vůle účastníků smlouvy (týkající se nemovitosti) byly obsaženy na jediné listině, a to i v případě, že se jedná o notářský zápis. Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o. z. s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 74/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročníku 1972, s tím, že nejde o neřešenou otázku zásadního právního významu. K tomu je možno - s ohledem na pochybnosti vyslovené v dovolání žalobkyně - uvést, že aktuálně podle ustanovení § 62 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který nabyl účinnosti ode dne 1. ledna roku 1993, notáři sepisují o právních úkonech notářské zápisy. V notářském zápisu může pokračovat notář, který ho sepsal, nebo (i) jiný notář se sídlem na území republiky, přičemž pokračování v notářském zápisu je součástí notářského zápisu. Je tedy patrno, že odpověď na otázku, kterou dovolatelka mylně považuje za otázku zásadního právního významu, dává výslovně samo zmíněné ustanovení notářského řádu, který byl platný již v době sepisu dotčené darovací smlouvy. Podstatné proto nejsou ani úvahy týkající se vedení příslušného notářského zápisu pod konkrétní spisovou značkou, neboť zde by šlo pouze o otázku spisové evidence. Není proto důvodu dovozovat, že by v souzené věci došlo k případnému nenaplnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 věta druhá o. z.

Lze tedy v tomto případě uzavřít, že z tohoto pohledu nelze dovozovat, že by řešení nastíněné otázky odůvodňovalo naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Ani však další výtky dovolání, pokud odkazují na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nelze pokládat za opodstatněné. Je to dáno tím, že ze samotného obsahu dovolání vyplývá, že ostatní takto výslovně kvalifikované výtky ve skutečnosti směřují k tvrzeným nedostatkům ve skutkových zjištěních, resp. k vadám řízení způsobených neprovedením důkazů navrhovaných žalobkyní. Jde tedy ve skutečnosti o výtky ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., které však - jak již bylo uvedené výše - nelze v případě tvrzené přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř. účinně použít. Dovolací soud proto v tomto případě nemohl jinak, než k těmto důvodům dovolání žalobkyně nepřihlížet.

Jestliže tedy v posuzované věci nebyla seznána žádná otázka zásadního právního významu, nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Konečně na závěr je nutno pro úplnost zmínit, že podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo uvedeno - naplněn není.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

Proto dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151 odst. l věta první o. s. ř., když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu