30 Cdo 768/2014
Datum rozhodnutí: 18.02.2015
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 obč. zák., § 112 obč. zák.



30 Cdo 768/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 16, o 105.023,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 99/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 14 Co 400/2013-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 14 Co 400/2013-91, potvrdil rozsudek obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2013, č. j. 21 C 99/2011-63, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 105.023,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky za dobu od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se, po částečném zpětvzetí žaloby, domáhala po žalované zaplacení částky 105.023,- Kč jako náhrady škody způsobené postupem orgánů činných v trestním řízení, který spočíval ve vadném zahájení trestního stíhání proti konkrétním osobám. Žalobkyně uvedla, že na základě Prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti Joint Invest Action, k. s. poskytla vklad do uvedené komanditní společnosti ve výši 100.000,- Kč a dále zaplatila tzv. emisní ážio ve výši 5.000,- Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a toto trestní stíhání bylo dne 18. 3. 1999 rozšířeno i na další osoby. Ve věci byla po řadu let prováděna celá řada úkonů přípravného řízení, dvakrát došlo k podání obžaloby, vždy však byla věc vrácena státnímu zástupci již při předběžném projednání obžaloby. K trestnímu řízení se žalobkyně připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením policejního komisaře Policie ČR ze dne 31. 3. 2008 bylo (podle § 159a odst. 2 z. č. 141/1961 Sb., trestního řádu) odloženo trestní stíhání tam uvedených podezřelých pro podezření z trestného činu zpronevěry spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2, z. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též jako tr. zák. ), k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. z důvodu, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Toto pochybení orgánů činných v trestním řízení již nelze napravit, neboť došlo u podezřelých osob k promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle žalobkyně postupem orgánů činných v trestním řízení spočívajícím ve vadném zahájení trestního stíhání došlo ke zmaření možnosti uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností způsobily škodu na majetku žalobkyně. V důsledku toho žalobkyně nemůže úspěšně uplatňovat nárok na náhradu škody ani v řízení občanskoprávním, neboť i zde již uplynula promlčecí doba. Dále žalobkyně uvedla, že nesprávný úřední postup lze spatřovat i v pomalém a liknavém postupu ve věci, který neodpovídal závažnosti trestné činnosti. Pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly náležitě rychle, nemohlo by dojít jak k promlčení trestného činu, tak k promlčení nároku žalobkyně. V důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení bylo poškozeným znemožněno ze stejného právního důvodu žalovat v občanskoprávním řízení, a to nejprve pro překážku litispendence a později pro promlčení. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody předběžně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, avšak výsledek byl negativní.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků bylo vzato za prokázané, že žalobkyně vložila do společnosti Joint Invest Action, k. s. jako vklad částku 100.000,- Kč a částku 5.000,- Kč jako emisní ážio, avšak jako komanditista nebyla do uvedené společnosti zapsána. V roce 1996 podala žalobkyně žalobu proti uvedené společnosti a České spořitelně a. s. o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž ve vztahu k uvedené společnosti bylo žalobě vyhověno a vůči české spořitelně a. s. byla žaloba zamítnuta; částka však žalobkyni nikdy vyplacena nebyla. V roce 2002 pak byl na uvedenou společnost prohlášen konkurs, do kterého žalobkyně přihlásila svoji pohledávku ve výši 223.671,23 Kč, která byla správcem konkursní podstaty uznána, přičemž tento předpokládá, že by mohla být uspokojena v rozmezí 8 9 %, když konkursní řízení není dosud skončeno. Žalobkyně byla v rámci trestního řízení vyslechnuta jako svědkyně, přičemž se v rámci tohoto úkonu připojila k trestnímu stíhání s požadavkem na náhradu škody ve výši 106.656,25 Kč a dalších nevyplacených ročních podílů. Dne 31. 3. 2008 bylo policií vydáno usnesení, jímž byla podle § 159a odst. 2 trestního řádu věc odložena pro nepřípustnost dalšího trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. V rámci odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že sdělení obvinění vůči tam uvedeným osobám odporovalo zákonným požadavkům § 160 odst. 1 trestního řádu, a proto je třeba na věc nahlížet tak, že trestní stíhání obviněných nebylo vůbec zahájeno, v důsledku čehož došlo v mezidobí k promlčení jejich trestního stíhání. Žalobkyně se se svým požadavkem obrátila dne 27. 4. 2011 na Ministerstvo spravedlnosti, které požadavek shledalo nedůvodným.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Stěžejním bylo seznáno, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním orgánů státu. S oporou o stávající judikaturu soud uzavřel, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako obč. zák. ) došlo, a promlčecí doba tedy neběžela po celou dobu trvání trestního řízení, byť bylo vadně zahájeno. Uvedené ustanovení je nutné interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony orgánu činného v trestním řízení na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích. Později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči ( ) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení. Žalobkyně od okamžiku, kdy se dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, měla možnost svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnit u příslušného státního orgánu, ať už u soudu občanskoprávní žalobou nebo u orgánů činných v trestním řízení, přičemž pokud tak učinila u orgánů činných v trestním řízení, pak až do chvíle, kdy se dozvěděla o odložení věci, promlčecí doba neběžela.
Odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, neboť žalobkyni jednak nevznikla tvrzená škoda a navíc tato ani nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným postupem orgánů státu.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dále uvádí, že: Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a odkázal na jiné rozhodnutí odvolacího soudu, má dovolatelka za to, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle dovolatelky by se měl dovolací soud zabývat otázkou, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení věci, a to z důvodu, že trestní stíhání konkrétních osob (primárních škůdců) bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Dovolatelka k této otázce předkládá názor, že se evidentně jednalo o nesprávný úřední postup. Pokud orgán státu ve svém rozhodnutí o odložení věci jednoznačně deklaroval, že trestní stíhání (primárních) škůdců bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem, je patrno, že nezákonné rozhodnutí, které vyústilo v mnohaleté nezákonné trestní stíhání, zde existovalo.
Dovolací soud by měl též vyřešit odlišným způsobem (tj. konkrétně jinak, než učinil v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013) otázku, zda dochází ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek § 112 obč. zák., při uplatnění nároku na náhradu škody vůči stíhaným osobám, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dle názoru dovolatelky však v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavení promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První z otázek, které dovolatelka nastínila, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Tato otázka se týká posouzení existence nesprávného úředního postupu, jakožto předpokladu odpovědnosti státu za škodu. Rozsudek odvolacího soudu, jak je výslovně uvedeno v jeho odůvodnění, spočívá ovšem na závěru o neexistenci ostatních předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Pakliže soud uzavřel, že žalobkyni tvrzená škoda nevznikla a tato ani nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným postupem orgánu státu, nebylo nutné zabývat se otázkou, zda lze konkrétní postup státu považovat za nesprávný úřední postup. K tomuto patří zmínit, že Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 18. února 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, že závisí-li uplatněný nárok na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich.
Co se týká druhé otázky obsažené v dovolání, byla tato odvolacím soudem vyřešena ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež je též souladná s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/13). Dovolatelka si je této skutečnosti vědoma; namítá ovšem, že stávající řešení zmíněné otázky není správné a má být dovolacím soudem překonáno. Uvádí, že ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně. Pak by nedošlo k promlčení trestního stíhání a ani k promlčení nároků poškozených. Ve věci by bylo rozhodnuto rozsudkem a muselo by být rozhodnuto i o nárocích poškozených vůči obviněným. I kdyby poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, mohli by nadále svůj nárok uplatňovat. Po dobu řádného běhu řízení by se pak promlčecí doba skutečně stavěla.
Podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Dle ust. § 112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 2012, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Nejvyšší soud se při rozhodování obdobné věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013) ztotožnil se závěrem, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. po dobu trvání vadně zahájeného trestního stíhání dochází. Uvedené ustanovení je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích. Platí proto, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení. Dovolací soud se též ztotožnil s náhledem aprobovaným Ústavním soudem, že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení § 112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud též vysvětlil, že institut promlčení je mimo jiné projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) a ve světle této zásady je třeba hledat odpověď na dovolatelkou nastíněnou právní otázku. Jestliže dovolatelka (poškozená) uplatnila své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, lze ji považovat za bdělou. Z pohledu škůdce nevzniká nejistota, zda se poškozená bude snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení, neboť se tak již ze strany poškozené stalo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014).
Námitky obsažené v dovolání, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, vycházejí z přehlédnutí funkce institutu promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu