30 Cdo 766/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 766/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CG Holding, s.r.o. , IČO 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 103.332,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 207/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 28 Co 289/2014 - 152, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. března 2014, č.j. 15 C 207/2012-114, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2014, č.j. 15 C 207/2012-125, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který v sedmi ve výroku specifikovaných řízeních nerozhodl ve stanovené lhůtě, bylo porušeno právo žalobkyně. Dále zamítl návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 103.332,92 Kč s příslušenstvím a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 28 Co 289/2014 152, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně podala dne 22. prosince 2014 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje pouze do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. V dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, podle kterého je třeba poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), hodnotit jako plný procesní úspěch poškozené v kompenzačním řízení, přestože poškozené vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích.
Domnívá se také, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s další judikaturou Nejvyššího soudu, a to s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, podle kterého je třeba poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), hodnotit jako plný procesní úspěch poškozené v kompenzačním řízení, přestože poškozené vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, stejně jako s rozsudkem ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, když poměřoval nároky poškozené uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. korektivem dobrých mravů a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, když zohledňoval motivy a pohnutky, které poškozenou vedly k uplatnění nároku podle OdpŠk a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, když bral v úvahu motivy a pohnutky, které poškozenou vedly k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v té časti, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v posuzovaném případě není přípustné především proto, že dovolatelkou vymezená právní otázka již byla dovolacím soudem vyřešena v rozhodnutí vydaném v jiném řízení téže žalobkyně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014), přičemž napadené rozhodnutí je v souladu se závěrem uvedeným ve zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolací soud aplikoval i v případě dalších dovolání žalobkyně, jako např. v usnesení ze dne 19. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 763/2015, nebo usneseních ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 623/2015, a sp. zn. 30 Cdo 670/2015.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu