30 Cdo 761/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 761/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobců a) Ing. L. C., a b) Ing. I. C., obou zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 11, proti žalované Mgr. R. K., zastoupené JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 15, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 44/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2014, č.j. 1 Co 287/2012-326, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí každému z žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.783,- Kč k rukám JUDr. Zity Krásné, advokátky se sídlem v Brně, Gorkého č. 11.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 24 C 44/2004-106, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou se omluvit žalobcům za tvrzení připsané na přípis Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části předmětného rozhodnutí. Soud prvního stupně v řízení vyslechl účastníky a řadu svědků a hodnotil jejich výpovědi z hlediska věrohodnosti. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že za věrohodné považuje pouze výpovědi svědků H. K. a Ing. J. K., kteří však průběh členské schůze družstva ze dne 17.8.2003 a tvrzené projevy žalované na této členské schůzi popsali zcela odlišně. Soud však nezískal podklad pro závěr, který z těchto svědků vypovídal nepravdivě. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobci sice unesli důkazní břemeno týkající se existence skutku, ale neprokázali, že (tento) skutek spáchala žalovaná.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 246/2006-139, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, kterou byla zamítnuta žaloba, pokud mělo být žalované uloženo zveřejnit písemnou omluvu žalobcům v informační skříňce domu a zařadit omluvu a její přednes jako samostatný bod programu členské schůze bytového družstva, přečíst text dopisu na členské chůzi tohoto družstva a uvést plné znění omluvy do zápisu z členské schůze, který bude předán všem členům družstva, a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části zmíněného rozhodnutí. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval výslech svědků Z. K., H. K. a Ing. J. K. a konstatoval, že z výpovědi svědků Z. K, H. K. zjistil, že se žalovaná na členské schůzi dne 17.8.2003 k napsání sporného dodatku přiznala. Poukázal na to, že jde o nezaujaté svědky, kteří neměli žádné bližší vztahy s účastníky (vyjma běžných sousedských) a nemají žádný zájem na výsledku sporu na rozdíl od svědka Ing. J. K., u nějž jako u manžela žalované tento zájem shledal. Zvážil též umístění difamujícího dodatku a podpisu žalované na přípisu. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že se žalobcům podařilo prokázat, že se žalovaná dopustila zmiňovaného jednání, které je protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobců, kteří požadují přiměřenou satisfakci v podobě omluvy (§ 13 odst. 1 občanského zákoníku dále jen obč. zák.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. října 2010, č.j. 30 Cdo 3577/2008-175, rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části dovolání žalované odmítl . Dovolací soud připomněl, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky v převážné míře tvoří podstatu úvah dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008). Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že dehonestující text na vyvěšeném přípisu Statutárního města Brna Městské části Brno sever připsala žalovaná. Vyšel přitom z výpovědí svědků Z. K. a H. K., které v rámci odvolacího řízení opakoval, kdy fakticky dovodil, že jde o výpovědi věrohodné, na rozdíl od výpovědi svědka Ing. J. K. - manžela žalované (v jehož případě uvádí bez bližší verifikace, že jako manžel žalované má zcela pochopitelný zájem na výsledku tohoto sporu ). Naprosto však pominul skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně paní Z. K. jako nevěrohodnou a tuto okolnost zdůvodnil; odvolací soud se nikterak s okolnostmi uváděnými soudem prvního stupně v této souvislosti nevypořádal (tento nedostatek není způsobilá reparovat ani úvaha odvolacího soudu týkající se umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu nadto jevící se spíše jen jako spekulace bez kvalifikovaného ověření).
V dalším řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. dubna 2011, č.j. 1 Co 246/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003 ve znění: Odvolávám své tvrzení a omlouvám se manželům C. za své tvrzení o primitivní aktivitě manželů C., jakož i tvrzení směřující vůči žalobcům: Blbec zůstává blbec i s titulem. Doporučuji změřit IQ, musí být tak nízké, až je to pro ostatní nebezpečné, kterou jsem připsala k dopisu Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003. , s tím, že omluvu je třeba provést písemně, doporučeným dopisem zaslaným na vlastní náklady žalované na adresu žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval svědecké výpovědi H. K. a Ing. J. K. Z výpovědi H. K. zjistil, že žalovaná se na členské schůzi dne 17.8.2003 přiznala k napsání předmětného dodatku. H. K. hodnotil jako nezaujatého svědka, který neměl žádné bližší vztahy se žalovanou či žalobci, s účastníky měl pouze běžné sousedské vztahy a neměl ani žádný zájem na výsledku sporu oproti svědkovi Ing. J. K., který jako manžel žalované má blízký vztah k žalované i zájem na výsledku sporu už přinejmenším proto, že nezanedbatelné náklady řízení v případě neúspěchu žalované budou uhrazeny z jejich společných peněžních prostředků. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. srpna 2012, sp.zn. 30 Cdo 2861/2011, který napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud v tomto případě připomněl, že podle ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 věta první téhož zákona jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně), a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu. Ovšem z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci uvedené zákonné direktivě v podstatě nikterak nevyhověl. I pokud by se bylo pominulo, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud výslovně nezmínil skutečnost, že jeho předchozí rozhodnutí v této věci bylo zrušeno dovolacím soudem a tím spíše tak neuvedl důvody, proč se tak stalo, nové rozhodnutí ani fakticky nikterak nepřihlíželo k právnímu názoru vyslovenému v již zmíněném (předchozím) zrušovacím rozhodnutí dovolacím soudem, na jehož závěrech neměl dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že odvolací soud své nové rozhodnutí opět založil na skutkovém zjištění, že dehonestující text na vyvěšeném přípisu Statutárního města Brna Městské části Brno sever připsala žalovaná. Vyšel přitom z výpovědi svědka H. K. dovodil, že jeho výpověď je věrohodná, na rozdíl od výpovědi svědka Ing. J. K. - manžela žalované, který má jako manžel k žalované blízký vztah a také zájem na výsledku řízení, kdy v případě neúspěchu žalované v tomto sporu by nezanedbatelné náklady řízení byly hrazeny z jejich společných peněžních prostředků . Odvolací soud, přestože opakoval důkaz výslechem svědkyně Z. K., jejíž výpověď se shodovala se svědeckou výpovědí jejího manžela H. K., v odůvodnění napadeného rozsudku tuto výpověď nehodnotil z hlediska věrohodnosti, a dokonce ji vůbec nezmínil. Zcela bez povšimnutí odvolací soud ponechal např. výtku obsaženou v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v tom, že úvaha odvolacího soudu týkající se posouzení umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu se jeví spíše jen jako spekulace bez kvalifikovaného ověření. Protože tedy dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nebylo shledáno správným, Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení s opětovným poučením, že odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
V dalším řízení ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. března 2013, č.j. 1 Co 287/2012-257, kterým podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003 ve znění: Odvolávám své tvrzení a omlouvám se manželům C. za své tvrzení o primitivní aktivitě manželů C., jakož i tvrzení směřující vůči žalobcům: Blbec zůstává blbec i s titulem. Doporučuji změřit IQ, musí být tak nízké, až je to pro ostatní nebezpečné, kterou jsem připsala k dopisu Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003. , s tím, že omluvu je třeba provést písemně, doporučeným dopisem zaslaným na vlastní náklady žalované na adresu žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž též odkázal i na předcházející zrušovací rozsudky Nejvyššího soudu (které ztotožnil alespoň datem jejich vydání). Poukázal na to, že znovu vyslechl svědkyni Z. K. k okolnostem její výpovědi před krajským soudem, tedy k tomu, že nejdříve ve své výpovědi uvedla, že žalovaná na schůzi družstva řekla, že dodatek tam někdo napsal a ona, že pod to připojila svůj podpis, takže je to na ni, takže má tím pádem dojem, že to napsala celé. K dotazu právního zástupce žalobců, zda ten dodatek napsala, odpověděla: Ano, napsala jsem to, ale když k něčemu dojde, tak to zapřu . Z této opakované výpovědi svědkyně Z. K. u Vrchního soudu pak odvolací soud zjistil, že při svém výslechu u Krajského soudu (v Brně) dne 15. října 2004 byla velmi nervózní, jak ostatně pokaždé u soudu, bolelo ji břicho, měla průjem a už neví, proč nejdřív řekla, že paní K. na schůzi řekla, že tam dodatek někdo napsal, a ona připojila svůj podpis, takže je to na ní. Na schůzi pořád slyšela, že tam někdo dodatek napsal, proto to takhle řekla a trvá na tom, že paní K. řekla panu C., že to napsala, podepsala a vyvěsila a řekla, že to u soudu zapře. Není pravda, že by žalovaná řekla, že to někdo napsal, to řekl asi někdo jiný, a proto to takhle uvedla .
Odvolací soud dále uvedl, že na rozdíl od krajského soudu nedospěl k závěru, že v důsledku takto učiněné výpovědi svědkyně Z. K. při výslechu u jednání krajského soudu dne 15. října 2004 je její výpověď nevěrohodná. Spíše má za to, že jde o formulačně neobratnou a nepřesnou výpověď, která byla k dotazu zástupce žalobců upřesněna. Ostatně ani z protokolu o jednání krajského soudu z tohoto dne nevyplývá, že by soud, popřípadě žalovaná spatřovaly rozpor v této výpovědi, když ani soud, ani zástupkyně žalované na takovýto rozpor neupozorňovaly a jeho vysvětlení nepožadovaly. Pokud byl onen přípis zveřejněn - umístěn ve skřínce na chodbě domu i s tímto dodatkem, pak nikdo jiný, než sama žalovaná, popř. její manžel, kterému ostatně tento přípis byl adresován, ho napsat nemohl. V této souvislosti je nutno především uvést, že k zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo tím, že byl onen dodatek na přípis dopsán, popř. že byl podepsán. K zásahu došlo teprve tehdy, až byl zveřejněn vyvěšením ve skřínce na chodbě domu. Okolnost, zda byl napsán či podepsán či obojí žalovanou nebo jejím manželem, má význam jen v tom směru, že na základě takovéto okolnosti je možno dojít k závěru, že před vyvěšením tohoto přípisu žalovanou, která sama uvedla, že přípis vyvěsila, je nepochybné, že v té době již musel být onen dodatek na tomto přípisu. Není tedy důležité, zda dodatek žalovaná napsala nebo přípis jen podepsala, a pokud jde o okolnost, že přípis podepsala, pak ostatně výpověď svědkyně nikterak změněna nebyla. V tomto směru je shodná také s výpovědí svědka H. K. a také s výpovědí žalobce Ing. L. C., když žalobkyně Ing. I. C., která rovněž jako účastnice řízení vypovídala, na předmětné schůzi družstva nebyla. Žalovaná odmítla vypovídat jako účastnice řízení. Ani pokud jde o další hlediska . . ., pak žádné důvody pro odlišné hodnocení výpovědi i této svědkyně soud neshledává .
Odvolací soud uzavřel, že na základě výpovědi svědkyně Z. K. a svědka H. K. zjistil, že žalovaná v každém případě podepsala předmětný přípis, který obsahoval i sporný dodatek, a po té jej vyvěsila ve skříňce zveřejnila. Výpověď svědka Ing. J. K. pak považuje za nevěrohodnou, protože jako manžel žalované má zájem na výsledku sporu už přinejmenším proto, že náklady řízení v případě neúspěchu žalované budou hrazeny z jejich společných peněžních prostředků. Nevycházel z umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu, když se cítil být vázán názorem dovolacího soudu o tom, že bez kvalifikovaného ověření by šlo o spekulaci. Požadovaná satisfakce je zcela přiměřená závažnosti vzniklé újmy na osobnostních právech žalobců, tedy přinejmenším ohrožení jejich vážnosti a důstojnosti ve společnosti .
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná opětovně dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. února 2014, sp.zn. 30 Cdo 2683/2013, který napadený rozsudek soudu druhého stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud především zdůraznil skutečnost, že v souzené věci žaloba směřuje vůči žalované, na níž žalobci požadují satisfakci ve formě omluvy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., která jim byla odvolacím soudem přisouzena ve znění, že žalovaná odvolává své tvrzení (uvedené ve výroku napadeného rozsudku), které připsala k dopisu Statutárního města Brna Městské části Brno sever ze dne 14. dubna 2003, a žalobcům se za ně omlouvá. Na tomto místě dovolací soud přisvědčil dovolatelce, pokud kriticky poukázala na to, že odvolací soud v posuzovaném rozsudku ve skutečnosti výslovně dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv žalobců došlo vyvěšením sporného přípisu ve skříňce družstva na chodbě domu. Bylo totiž třeba uvážit (v souladu s obecnou judikatorní praxí dovolacího soudu), že podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. V případě zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, musí být identifikována především osoba, která se takovéto intervence dopustila (škůdce). Pokud jsou splněny ostatní zákonné předpoklady pro přisouzení zadostiučinění, je nezbytné dále trvat na tom, aby bylo přiměřené, tj. odpovídající zásahu a jeho následkům. Zde dovolací soud zdůraznil, že však v příkrém rozporu s těmito zásadami odvolací soud (nadto bez bližšího vysvětlení) uvedl, že k zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo tím, že byl onen dodatek na přípis dopsán, popř. že byl podepsán. K zásahu došlo teprve tehdy, až byl zveřejněn vyvěšením ve skřínce na chodbě domu. Okolnost, zda byl napsán či podepsán či obojí žalovanou nebo jejím manželem, má (podle odvolacího soudu) význam jen v tom směru, že na základě takovéto okolnosti je možno dojít k závěru, že před vyvěšením tohoto přípisu žalovanou, která sama uvedla, že přípis vyvěsila, je nepochybné, že v té době již musel být onen dodatek na tomto přípisu. Není tedy důležité, zda dodatek žalovaná napsala nebo přípis jen podepsala . Dovolací soud poukázal na skutečnost, že těmto (byť poněkud specifickým) závěrům ovšem neodpovídala odvolacím soudem přisouzená satisfakce ve formě odvolání konkrétních tvrzení a současně omluvy za ně. Nadto odvolací soud ponechal nevyřešenou kardinální otázku odpovědného subjektu, když v tomto případě uvažoval buď o žalované nebo o jejím manželovi nebo o obou. Dovolací soud konečně uzavřel, že v posuzovaném případě byla již naznačena rozkolísanost odvolacího soudu ve vytčení skutkových podkladů napadeného rozsudku, kdy nadto bylo lze mít některé skutkové závěry odvolacího soudu spíše za předkládané k věření , než za řádným způsobem odůvodněné. Především však, ač se přisouzená satisfakce ve formě omluvy upínala k údajnému tvrzení žalované a k tomu, že tvrzení měla na listinu žalovaná připsat, sám odvolací soud závěr o tom, kdo tak učinil, zásadním způsobem sám relativizoval. Proto odvolacím soudem přisouzené znění satisfakce ve formě omluvy neodpovídalo co do přiměřenosti předpokladům, jak je má na mysli ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., neboť takto nekorespondovalo s požadavkem na jednoznačném vymezení jednak charakteru (případného) vlastního zásahu do osobnosti dotčeného subjektu (dotčených subjektů), jednak na apodiktickém určení za zásah odpovědného subjektu.
V dalším řízení ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 8. října 2014, č.j. 1 Co 287/2012-326, kterým opět rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003 ve znění: Odvolávám své tvrzení a omlouvám se manželům C. za své tvrzení o primitivní aktivitě manželů C., jakož i tvrzení směřující vůči žalobcům: Blbec zůstává blbcem i s titulem. Doporučuji změřit IQ, musí být tak nízké, až je to pro ostatní nebezpečné, kterou jsem připsala k dopisu Statutárního města Brna Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003. , s tím, že omluvu je třeba provést písemně, doporučeným dopisem zaslaným na vlastní náklady žalované na adresu žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podané odvolání žalobců je důvodné, protože soud prvního stupně podle něj nesprávně zjistil skutkový stav věci. Uvedl, že (sám) z výpovědi Z. K. zjistil, že žalovaná sporem dotčený dodatek napsala. Stejné zjištění učinil i z výpovědi svědka H. K. Podle soudu šlo o nezaujaté svědky, kteří neměli žádné bližší vztahy se žalovanou či žalobci a s účastníky měli pouze běžné sousedské vztahy a neměli ani žádný zájem na výsledku sporu oproti svědkovi Ing. J. K., který jako manžel žalované má blízký vztah k žalované i zájem na výsledku sporu už přinejmenším proto, že nezanedbatelné náklady řízení v případě neúspěchu žalované budou uhrazeny z jejich společných peněžních prostředků. (...) Že podpis na tomto přípisu je její (tj. žalované) , a že vyvěsila přípis ve skříňce, bylo mezi účastníky nesporné. Žalobcům se tedy podařilo prokázat, že se žalovaná dopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a požadovaná satisfakce je přitom zcela přiměřená závažnosti vzniklé újmy na osobnostních právech žalobců, tedy přinejmenším ohrožení jejich důstojnosti a vážnosti.
Uvedený rozsudek byl doručen zástupkyni žalované dne 15. prosince 2014, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Tento rozsudek pak žalovaná napadla svým dovoláním podaným dne 21. ledna 2015 s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolání v úvodní části obsáhle rekapituluje dosavadní průběh daného řízení, kdy exponuje peripetie rozhodování odvolacího a dovolacího soudu. Konečně pak se zabývá skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně, aby jej zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřili žalobci prostřednictvím své zástupkyně, když mimo jiné poukázali na absenci vymezení dovolacího důvodu, stejně jako přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná ve svém relativně obsáhlém dovolání však ve skutečnosti přehlíží právní úpravu dovolání (zejména požadavků na formulování dovolacího důvodu, stejně jako vymezení otázky jeho přípustnosti), kterou přinesl již zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále dílčím způsobem modifikovaná zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Je třeba zdůraznit, že dovolání nikterak neoznačuje, že by některá z výše vyložených okolností odůvodňující případnou přípustnost dovolání, byla naplněna. Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem řešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Těmto zásadám obsah podaného dovolání, nadto výlučně a přitom nepřípustně akcentující pouze otázku skutkových zjištění (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), nevyhovuje a nemůže tak být odpovídajícím podkladem dovolacímu soudu, aby na jeho základě napadený rozsudek odvolacího soudu podrobil dovolacímu přezkumu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení každému z úspěšných žalobců vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna ponížená o 20% v částce 2.000,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Každému z žalobců dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.300,- Kč. Rovněž jim náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 483,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení každého z žalobců tak činí 2.783,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu