30 Cdo 740/2013
Datum rozhodnutí: 09.04.2014
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 740/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. M. R., právně zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Miroslav, Brněnská 104/27, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 240/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č.j. 19 Co 414/2012 153, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č.j. 19 Co 414/2012 153, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu projednání.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. srpna 2012, č.j. 26 C 240/2010 108, zamítl žalobu o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č.j. 19 Co 414/2012 153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení o náhradu nemajetkové újmy, jíž se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99.
Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobce podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná.
Odvolací soud uvedl, že žalobce byl účastníkem konkursního řízení od okamžiku, kdy do konkursu přihlásil svou pohledávku, do okamžiku, kdy byl poměrně uspokojen z výtěžku konkursu dle rozvrhového usnesení a dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Z tohoto důvodu uvedl, že pro posouzení běhu promlčecí doby považoval za rozhodné datum 10. 11. 2008 a promlčecí doba tak začala běžet dne 11. 11. 2008 a nemohla skončit dříve než 6 měsíců poté, tj. 11. 5. 2009. Jelikož žalobce uplatil návrh na předběžné projednání nároku až podáním žalované dne 25. 5. 2010 a žaloba byla podána až dne 5. 10. 2010, tak odvolací soud dospěl k závěru, že jeho nárok je promlčen. Současně odmítl odvolací soud i argument žalobce, že námitka promlčení v dané věci je v rozporu s dobrými mravy, jelikož samotnému žalobci nebránilo nic, aby své právo uplatnil u soudu včas, tj. před uplynutím zákonné promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen dovolacímu soudu ), a to do odst. I výroku odvolacího soudu. Dovolatel poukazuje na to, že otázka promlčení nebyla posouzena v souladu s aktuální judikaturou, když ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Přičemž z obsahu konkurzního spisu vyplývá, že konkursní řízení skončilo usnesením ze dne 13. 5. 2010, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 25. 5. 2010, a u soudu 5. 10. 2010, a proto nelze jeho nárok považovat za promlčený.
Dovolatel má za to, že odvolací soud vyřešil otázku běhu promlčecí lhůty dle ustanovení § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk v rozporu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Dovolatel se dále domnívá, že námitka promlčecí byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nevznesla námitku promlčení ve vyjádření k žalobě, ale až v roce 2012 s úmyslem poškodit a znevýhodnit věřitele. Dovolatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky konce promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení, jehož se žalobce účastnil jako věřitel, neboť tato otázka byla v mezidobí dovolacím soudem vyřešena odlišně od názoru odvolacího soudu.
Dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 956/2013, kdy bylo rozhodováno o totožném konkurzním řízení a obdobných nárocích žalobců, kdy dovolací soud poukázal na vývoj judikatury dovolacího soudu ve vztahu konkurzního řízení a nepřiměřené délky řízení.
V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil dovolací soud závěr, podle kterého je pro určení počátku konkursního řízení (pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem dojde v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, jímž se konkursní řízení končí, již nemůže konkursní věřitel spojovat žádná očekávání co do uspokojení jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení.
Následně Nejvyšší soud rozsudku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, k výše uvedenému rozhodnutí doplnil, že závěry ohledně konce konkursního řízení se vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti (viz zejm. 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010), nikoliv k počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Pro posouzení běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí (nerozhodl-li konkursní soud jinak) o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tento závěr odpovídá i legitimnímu očekávání účastníků, kteří vycházejí z toho, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak skončení řízení vyložil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Z uvedeného obecného závěru existují jisté výjimky, které vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, u kterých nelze konec řízení chápat příliš formalisticky, jedná se však o případy specifické, které nelze bez dalšího vztahovat i na řízení konkursní.
Skutečnost, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je modifikována konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, nemění ničeho na závěru dosaženém v R 132/2012 ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi řízení. Zejména u řízení konkursního s obvykle velkým počtem účastníků řízení nelze uvažovat o tom, že by se každý z věřitelů účastnil řízení po stejnou dobu, a že by tudíž pociťovali všichni účastníci řízení újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení ve stejné míře. Pro konkursního věřitele je tudíž z hlediska přiměřenosti délky konkursního řízení skutečně podstatné jen to, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Druhá otázka, týkající se vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, je vzhledem k výše dosaženému závěru otázkou bez významu pro rozhodnutí ve věci, a proto se jí dovolací soud ani nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, je dovolání žalobce důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 234b odst. 3 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu