30 Cdo 736/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 736/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 11 C 1/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014, č.j. 25 Co 265/2014-89, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :

Žalobkyně se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), domáhala zaplacení částky 241.900,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měla utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 838/2001.

Rozsudkem ze dne 14. února 2014, č.j. 11 C 1/2013-62 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že namítané řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 20. srpna 2001. Žalobkyně se domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v tomto řízení již žalobou ze dne 17. ledna 2007, která však byla zamítnuta. Namítané řízení pak na návrh žalované bylo přerušeno od 10. června 2004 do 28. dubna 2011 do skončení sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 19 Cm 207/95. O přiznání odškodnění v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. září 2008, č.j. 18 C 13/2007-24. Spor před krajským soudem byl skončen 1. září 2009. Soud prvního stupně proto posuzoval pouze délku řízení od tohoto data do 23. září 2013, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo namítané řízení skončeno, protože jinak by došlo k duplicitnímu odškodnění žalobkyně. Dospěl k závěru, že délku namítaného řízení čtyři roky nelze s ohledem na posouzení všech kritérií vyjmenovaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk považovat za nepřiměřenou, když zejména vzal v úvahu, že význam řízení pro žalobkyni nebyl vysoký, v řízení nebyly průtahy (bylo v něm pokračováno usnesením ze dne 25. března 2011, tedy bezprostředně po odmítnutí dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem ve vedlejším řízení, jednání ve věci bylo nařízeno na 8. června 2011, avšak řízení bylo na návrh žalobkyně opět přerušeno do vydání rozhodnutí Ústavního soudu a bezprostředně po odpadnutí důvodu přerušení soud bez prodlevy v řízení pokračoval).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č.j. 25 Co 265/2014-89, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že posuzované hlavní řízení bylo již zčásti předmětem řízení o žalobě na odškodnění, totéž platí pro řízení vedlejší, pro které bylo hlavní řízení přerušeno a ve zbývající části, jejíž průběh dosud nebyl předmětem soudního řízení o náhradu škody, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak dán odpovědnostní titul.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 27. listopadu 2014 dovolání, protože se domnívá, že neúplně zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen po právní stránce, bylo rozhodnuto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí je nepřezkoumatelné. V dovolání obsáhle cituje judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i ESLP. Z jeho obsahu lze dovodit, že zejména namítá, že soud se zaměřil toliko na otázku údajného nevýznamu věci pro žalobkyni, aniž by náležitě posoudil další okolnosti případu, popř. kritéria § 31 a odst. 3 OdpŠk. Zejména poukazuje na to, že soud nevysvětlil, z jaké základní částky odškodnění vycházel a soudy nevysvětlily proč samo reparační řízení 25 C 21/2012 trvá již od června 2011. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

Pokud dovolatelka namítá, že soudy neuvedly, z jaké základní částky odškodnění vyšly, pak zjevně nesprávně vykládá závěr projevený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), že: základní částku lze zvýšit za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Z výslovného znění uvedeného závěru i z jeho systematického zařazení (v části stanoviska VI. Stanovení výše zadostiučinění) zcela zřetelně vyplývá, že k tomuto kroku lze přistoupit pouze tehdy, určuje-li již soud výši zadostiučinění. Jelikož v nyní souzené věci soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení netrvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, nebylo žádného podkladu, aby mohly hodnotit či přihlédnout k délce jimi vedeného řízení.

Vícekrát opakovaná námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání, a to již (a zejména) vzhledem ke skutečnosti že rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněná a obsahují logické vysvětlení úvah, na základě nichž bylo rozhodnuto. Jelikož nebyly shledány nedostatky odůvodnění (dovolatelka ostatně ani v dovolání neosvětlila, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí shledává), nemohlo dojít k újmě uplatnění práv dovolatelky, a rozhodnutí tedy nemůže být považováno za nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu