30 Cdo 736/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 736/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 149/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, č. j. 39 Co 89/2012 - 91, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, č. j. 15 C 149/2011-69, zastavil řízení o žalobě do částky 60.000,- Kč s přísl., zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 150.000,- Kč s přísl., která představuje jeho vklad do komanditní společnosti, a uhrazeného emisního ážia ve výši 7.500,- Kč s přísl. z důvodu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem jako poškozený. Žalobce vzal v podání ze dne 20. 10. 2011 žalobu co do částky 60.000,- Kč zpět, neboť tato částka byla uznána správcem konkursní podstaty v konkursním řízení proti úpadci Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, vedeném pod sp. zn. 95 K 7/2002 Městského soudu v Praze.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Trestní stíhání zahájené dne 19. 3. 1997 bylo usnesením Policie České republiky ze dne 31. 3. 2008 odloženo, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu promlčení, s tím, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, trestní stíhání vůbec nebylo zahájeno, není dána totožnost skutků ve sdělení obvinění s popisem skutků uvedených v obžalobě. Žalobce dovozoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody, kterou již nemůže uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť uplynula promlčecí lhůta. Občanskoprávní žalobu žalobce proti žádnému z obviněných nepodal.
Odvolací soud se vyjádřil k tvrzeným vadám řízení (rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně, překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně) a k věci samé uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. V případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, částky 60.000,- Kč uznané správcem konkursní podstaty se však žalobce po částečném zpětvzetí žaloby v posuzovaném případě nedomáhá. Žalobce by se částky 90.000,- Kč mohl proti státu domáhat až tehdy, pokud by se jí nemohl úspěšně domáhat po dlužnících, v daném případě po osobách, proti nimž bylo vedeno trestní stíhání. Skutečnost, že se žalobce svých nároků nedomohl v trestním řízení neznamená, že by své nároky proti svým dlužníkům nemohl uplatnit v občanskoprávním řízení. Jestliže takovou žalobu nepodal, a jestliže ani netvrdil, že by se na své dlužníky se svým nárokem obrátil a ti odmítli plnit, je správný závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby, respektive o nedostatku příčinné souvislosti. V daném případě není pochyb o tom, že ze strany státu došlo k pochybení při zahájení trestního stíhání tvrzených dlužníků, nelze však dovodit, že se žalobce již po svých dlužnících žalované částky nemůže úspěšně domáhat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vad řízení. Za otázky zásadního právního významu dovolatel považuje:
1. Zda je nárok uplatňovaný proti škůdcům z titulu náhrady škody z deliktu totožný s nárokem uplatněným v konkursním řízení úpadce Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, a zda tedy neskončení konkursního řízení brání podání žaloby na náhradu škody vůči státu. Žalobce má za to, že jde o nároky odlišné, neboť konkurs je veden proti společnosti, zatímco trestní stíhání bylo vedeno proti jednotlivým obviněným.
2. Zda dochází ke stavění promlčecí doby, a tedy splnění podmínek ust. § 112 obč. zák., pokud je ex post zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno. Dle názoru dovolatele odložením trestního řízení nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby. Soud tak nutí dovolatele, aby se bránil občanskoprávní žalobou na náhradu škody v situaci, kdy bylo jeho právo promlčeno.
3. Zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo promlčeno, a zda je soud oprávněn posoudit sám případné promlčení práva, či zda je poškozený povinen absolvovat takové řízení proti škůdcům, aby jím uváděné promlčení práva vůči škůdcům bylo prokázáno dříve než se obrátí s náhradou škody na stát. Dle dovolatele ho nelze nutit k podání žaloby vůči původním škůdcům, když promlčení práva způsobily orgány státu.
Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, ve věci proběhlo dokazování jen v minimálním rozsahu a byla zamítnuta většina důkazních návrhů dovolatele, soud neseznámil účastníky se svým právním názorem a nedal jim možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, v čemž spatřoval překvapivost rozhodnutí. Dovolatel nesouhlasí se zamítnutím žaloby pro předčasnost a uvádí, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je nepochybně dána. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žaloba nebyla zamítnuta jako předčasná z důvodu probíhajícího konkursního řízení na majetek společnosti JIA k.s., ale z důvodu, že se žalobce měl domáhat plnění po původně stíhaných osobách v civilním řízení. K otázce č. 1 žalovaná uvedla, že by se jí dovolací soud neměl vůbec zabývat, neboť se na tento případ nevztahuje, k otázce č. 2 se vyjádřila tak, že minimálně pod dobu, než bylo trestní stíhání odloženo, došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák., argumentace žalobce, že trestní řízení vlastně vůbec neběželo, nemá oporu v trestním řádu. U otázky třetí vychází dovolatel z toho, že nárok je promlčen, podle žalované by však posouzení otázky promlčení jako otázky předběžné nemělo být ponecháno na soudech rozhodujících v kompenzačním řízení. Námitky stran nedostatečného dokazování a překvapivosti rozhodnutí se týkají rozhodnutí soudu prvního stupně a i ostatní námitky jsou nepřípadné. Žalovaná navrhla dovolání žalobce zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Přestože dovolatel uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z jeho obsahu se podává, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem tvrzené vady řízení (překvapivost rozhodnutí, zamítnutí důkazních návrhů žalobce) proto samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se nejedná o způsobilý dovolací důvod.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru o předčasnosti žaloby, neboť žalobce se nedomáhal plnění po primárních dlužnících cestou občanskoprávní žaloby.
Na otázce, zda je nárok uplatňovaný vůči škůdcům z titulu náhrady škody totožný s nárokem uplatněným v konkursním řízení proti úpadci Joint Invest Action, k. s. v likvidaci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Dovolatel se domáhá poskytnutí právní informace, kdo je pasivně legitimován při uplatňování jeho nároku na náhradu škody, z jakého titulu a v jakém řízení, k tomu však dovolací řízení neslouží. Skutečnost, že se jedná o identický skutkový základ nároku (vklad žalobce do komanditní společnosti) nevylučuje různé procesní postupy žalobce při vymáhání jeho pohledávky, ať už po společnosti samotné, nebo po jejích společnících, respektive osobách stíhaných v trestním řízení. Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci však může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, a tuto skutečnost musí v řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto postupoval plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze subsidiární povahy odpovědnosti státu za škodu.
Druhá dovolatelem vymezená otázka opět směřuje k poskytnutí právní informace týkající se výkladu stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. ve vztahu k trestnímu řízení. Žalobce se dovolává posouzení, zda je jeho nárok promlčen či nikoliv za situace, kdy trestní stíhání skončilo odložením věci. Ani vyřešení této otázky, která nadto nečiní v praxi potíže (srov. R 31/1974 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1442/2008. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), by se však nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání v této otázce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 112 obč. zák. se vztahuje i na objektivní promlčecí lhůty, na rozdíl od úpravy § 408 obch. zák., která stanoví konečný absolutní limit desetileté promlčecí doby.
Třetí otázka spočívá v tom, zda je soud rozhodující v kompenzačním řízení oprávněn sám posoudit případné promlčení práva žalobce, nebo zda je žalobce povinen absolvovat řízení proti primárním dlužníkům, ve kterém bude promlčení práva prokázáno. Ani tato otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, odvolací soud však na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, a tudíž by ani její vyřešení nemohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že žalobci se vznik škody prokázat nepodařilo.
Žalobce je v kompenzačním řízení povinen tvrdit a prokázat vznik škody, a záleží čistě na něm, jaké prostředky k tomu použije. V době rozhodování soudu o uplatněném nároku však musí škoda v objektivně vyjádřitelné podobě existovat, neboli musí jít o pohledávku objektivně nevymahatelnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002 uvedl, že věřitel musí prokázat takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá, a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena (srov. též . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006). Samotné soudní rozhodnutí deklarující promlčení práva žalobce tedy není podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody po státu, žalobce by však musel vznik škody a jeho výši prokázat jinými skutkovými okolnostmi, což se v posuzovaném případě nestalo. Dovolací soud je přitom vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
Neuplatnil-li žalobce svůj nárok v občanskoprávním řízení z důvodu, že se domníval, že je jeho právo promlčeno, ačkoliv tomu tak v rozhodné době být nemuselo, pak by nebylo možné shledat ani příčinnou souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státu, jehož existence nadto nebyla v řízení postavena na jisto (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2013 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu