30 Cdo 736/2007
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 736/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti B. t., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 128/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 1. srpna 2006, č.j. 1 Co 99/2006-44, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2002, č.j. 34 Co 66/2001-42, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění: "Vážený pane K. Dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu N. S. V té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou pálku s nápisem "Na cikány....". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti, a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. t., spol. s r.o., touto cestou hluboce omlouvá". Dále žalobu zamítl, pokud se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 162/2002-64, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. června 2005, č.j. 30 Cdo 1630/2004-156, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o zamítnutí žaloby

na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 téhož zákona v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 150.000,- Kč, a pokud bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V témže rozsahu zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil v těchto mezích soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud se především obecně zabýval otázkou vymezení osobnosti fyzické osoby a ochrany její osobnostní sféry. Zvláště připomněl, že občanský zákoník právo

na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je

v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Přitom je možno též uvážit, že ve své podstatě jde

o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pouze demonstrativní.

Při posouzení věci podle ustanovení § 11 a § 13 o.z. dovolací soud dále mimo jiné poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že nápis

na baseballové pálce byl v daném případě vyjádřen pouze obecně bez vztahu k jakékoliv konkrétní fyzické osobně a osobnosti, takže podle jejich mínění se osobnosti žalobce objektivně nemohl dotknout, a proto neshledaly neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Dovolací soud v této souvislosti připomněl, že zmíněná právní úprava, týkající se ochrany osobnosti fyzických osob, je rozvinutím příslušných ústavních principů. Ústava České republiky ve svém článku 1 klasifikuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodě člověka a občana. Tato úcta demokratického právního státu k právům a svobodám člověka a občana je vyjádřena jejich výčtem a konkretizací zejména v Listině základních práv a svobod, jakož i v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (vyhlášen vyhláškou Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., s účinností od 23. 3. 1976). Podle čl. 9 odst. 1 zmíněného paktu má například každý právo mimo jiné na osobní bezpečnost, podle jeho čl. 17 odst. 1 nikdo nesmí být vystaven mimo jiné ani útokům na svou čest a pověst. Dovolací soud konstatoval, že významný základ soukromoprávní, zejména občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva pak tvoří též Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, uveřejněná Sdělením Federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992 Sb., s účinností od 18. 3. 1992, podle jejíhož čl. 14 ve znění protokolů č. 3, 5, 8, musí být užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou zajištěno bez diskriminace, založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost, nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek nebo jiné postavení. Proto bylo třeba zvážit, zda žalobcem popisované jednání žalované bylo podřaditelné pod popsanou právní úpravu, a zda ji z tohoto pohledu bylo třeba posoudit jako zásah do osobnostních práv žalobce. Současně při respektování stavu konkrétních skutkových zjištění v posuzované věci, bylo nezbytné přihlédnout jak k ústavním principům, na nichž je právní úprava institutu ochrany osobnosti fyzické osoby zbudována, tak i k principům, které jsou pro Českou republiku v této právní oblasti významné z hlediska přijatých mezinárodních smluv, resp. smluv Evropské Unie. Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. K uvedeným případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob. Odvolací soud uzavřel, že soudy obou stupňů z tohoto pohledu nezjišťovaly, zda skutečně byla zasažena osobnostní práva žalobce ve smyslu jeho žalobních tvrzení, proto nemohly uplatněný nárok na ochranu osobnosti spolehlivě posoudit.

Poté Městský soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne

22. prosince 2005, č.j. 34 C 128/2005-27, kterým zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění: "Vážený pane K. Dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu N. S. V té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou pálku s nápisem "Na cikány....". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. t., spol. s r.o. touto cestou hluboce omlouvá". Žalobu též zamítl, pokud žalobce požadoval, aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem svědků F. Š. a J. Z. a videozáznamem prostor restaurace se zachycenou sochou s baseballovou pálkou, vzal za prokázané, že na baseballové pálce sochy byly jako dominantní uvedeny nápisy Na cikány , Na skiny , Na P. , Na brutálního M. a další, jejichž cílem nebylo nikoho poškodit, ale jednalo se o recesi. Soud prvního stupně s přihlédnutím k vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu konstatoval, že s ohledem na Ústavu České republiky, na Listinu základních práv a svobod a mezinárodněprávní úmluvy platné pro Českou republiku, nelze skutek, který je předmětem sporu hodnotit jako protiprávní zásah do (osobnostních) práv žalobce. Žalobce nebyl v restauraci diskriminován pro svoji příslušnost k romskému etniku. Nedošlo ani k obtěžování žalobce ve smyslu Směrnice č. 2000/43/ES z 29. června 2000 (na níž se žalobce odvolával).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č.j. 1 Co 99/2006-44, uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), změnil jej ve výroku

o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel

ze skutkových zjištění Městského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Subjektivní pocit žalobce, že předmětným nápisem byl hanoben, ponížen, diskriminován není rozhodný z hlediska ochrany osobnosti vyplývající z ustanovení § 11 násl. o.z. V daném případě

na baseballové pálce byly i další nápisy, přičemž se svým způsobem jednalo o recesi, a jak bylo prokázáno, vnímala to tak i veřejnost. Protože ve věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 14. září 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 13. listopadu 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Za otázky po právní stránce zásadního významu považuje, zda lze poskytnout právní ochranu před tzv. obtěžováním, jak je definováno Směrnicí č. 2000/43/ES, přestože jím není poškozována čest a pověst fyzické osoby v očích třetích osob, ale je vyvolán negativní účinek v jejích subjektivních pocitech, resp. zda lze poskytnout právní ochranu i v případě, kdy vytvořené zahanbující, nepřátelské, zastrašující, ponižující nebo urážlivé prostředí může působit na široce a obecně vymezenou množinu fyzických osob, jejíž všechny členy nelze konkretizovat. Podle dovolatele soudy tyto otázky řešily odlišně od dovolacího soudu, přičemž nerespektovaly jím vyslovený právní názor v této věci. Dovolatel pak interpretuje již výše zmíněné závěry obsažené v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně sice pravděpodobně akceptoval názor, že žalobou na ochranu osobnosti se lze bránit proti diskriminaci, přičemž je jí třeba rozumět i obtěžování, jak je definováno Směrnicí č. 2000/43/ES, avšak uzavřel, že k obtěžování nedošlo, ač tento závěr nijak neodůvodnil. Dovolatel uvedl, že dovolací soud vyjádřil názor, že obtěžování je formou diskriminace. Senát odvolacího soudu 1 Co (v rámci své rozhodovací praxe) přisuzuje diskriminovaným osobám ochranu podle § 11 násl. o.z.; měl by ji proto přiznat i oběti obtěžování. Napadené rozhodnutí je proto vnitřně rozporné, případně se vzepřelo závaznému právnímu názoru dovolacího soudu. Pro obtěžování je pak typické, že se jedná o zásah do subjektivních pocitů. Proto odvolací soud nemůže obecně dovozovat, že zásah do osobních vjemů nepožívá ochrany podle § 11 násl. o.z. Dovolatel konečně poukázal na skutečnost, že dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí výslovně neuvedl, že za množinu vymezených fyzických osob, vůči jejímž členům má obtěžování charakter neoprávněného zásahu do osobnostních práv, lze považovat i takovou množinu, v níž nelze konkretizovat její jednotlivé členy. Odvolací soud v tomto případě zaujal názor, že tato konkretizace nutným prvkem je. Uvedený požadavek však nespojil s institutem obtěžování a zároveň dospěl k nepřezkoumatelnému závěru, že k němu vůbec nedošlo. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé

[§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně; resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl později zrušen odvolacím soudem.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, kdy dovolání především vytýká údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. tvrdí, že nebyl ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 téhož zákona respektován závazný právní názor dovolacího soudu, přičemž dovolatel v souvislosti s uplatněním tohoto dovolacího důvodu nenaznačuje takové právní otázky, jejichž řešení dovolacím soudem by mělo judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný

v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod v posuzované věci naplněn není.

Bylo již uvedeno, že odvolací soud v napadeném rozsudku deklaroval, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkázal. Je třeba uvážit, že podkladem skutkových závěrů byla v tomto případě i skutková zjištění, která vyplynula z důkazního řízení před soudem prvního stupně provedeného až po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Především

na základě těchto konkrétních a v rozhodnutí artikulovaných skutkových zjištění soudy formulovaly závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se tento soud i otázkou, zda nedošlo k obtěžování žalobce ve smyslu Směrnice č. 2000/43-ES, resp. k jeho diskriminaci pro rasu, barvu pleti, sociální původ, případně z jiných důvodů, a to s negativním závěrem. Další obecné úvahy obsažené v rozsudku odvolacího soudu vztahující se k otázce ochrany před obtěžováním je třeba hodnotit jako nadbytečné, neboť jdou nad rámec soudy konkrétně zjištěných okolností daného případu (což je

ve svých důsledcích třeba vztáhnout i na příslušné důvody podaného dovolání).

Nejsou tak naplněny předpoklady, aby napadený rozsudek mohl být klasifikován jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má

na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací je jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné nálady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu