30 Cdo 714/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 02.07.2015



30 Cdo 714/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci Ing. P. R., CSc., zastoupeného Mgr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 23 C 52/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2014, č. j. 29 Co 140/2014-71, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) domáhal jednak zaplacení částky 13.454.000,- Kč s příslušenstvím a konstatování porušení práva na spravedlivý proces jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu soudů (nepřiměřeně dlouhého řízení) v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 130/2004, jednak náhrady škody ve výši 30.100.000,- Kč vzniklé žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby řízení, která bývalým členům představenstva společnosti umožnila ji vytunelovat a žalobce tak připravit o jeho podíl na likvidačním zůstatku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č.j. 23 C 52/2013-55, konstatoval porušení práva, jinak žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že v již zmíněném řízení se žalobce domáhal zrušení společnosti M.G.A. akciová společnost. Řízení však trvalo nepřiměřeně dlouho, když žaloba byla podána 9. července 2004 a dosud není skončeno, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž řízení mělo pro žalobce značný význam. Žalovaná zaplatila žalobci jako zadostiučinění částku 91.000,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15.000,- Kč celkem za první dva roky a 15.000,- Kč za každý další rok řízení, za dvanáct let, čtyři měsíce a pět dnů tedy celkem 118.125,- Kč, kterou snížil o 20 % za celkovou složitost řízení a o dalších 5 % za podíl žalobce na jeho délce. Dospěl tedy k částce 88.594,- Kč, která je nižší než částka, kterou žalobci zaplatila žalovaná. Nárok na náhradu škody považoval soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu za nedůvodný pro předčasnost, když sama společnost, jejímž je žalobce pětatřicetiprocentním akcionářem, se domáhá na bývalých členech představenstva náhrady stejné škody, přičemž řízení o této žalobě nejsou dosud skončená.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 29 Co 140/2014-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 3.500,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením s výjimkou úvahy, že základní částku odškodnění je třeba snížit o 5 % za podíl žalobce na délce řízení. Dospěl tak k částce 94.500,- Kč, takže žalované po zaplacení 91.000,- Kč uložil doplatit ještě 3.500,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. srpna 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť podle jeho názoru právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Je přesvědčen, že základní částka odškodnění nemajetkové újmy 15.000,- Kč je v jeho případě příliš nízká, nesouhlasí se snížením o 20 % za celkovou složitost řízení a o dalších 5 % za podíl žalobce na délce namítaného řízení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolání žalobce ovšem fakticky neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu