30 Cdo 71/2013
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 10 odst. 2 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 71/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci N. L., zastoupené opatrovnicí Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 28, o návrhu H. V., zastoupené JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská č. 8, o způsobilost k právním úkonům , za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 15 Nc 1205/2011, o dovolání vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2012, č.j. 56 Co 398/2012-114, takto:

I. Dovolání vyšetřované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. srpna 2012, č.j. 56 Co 398/2012-114, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. dubna 2012, č.j. 15 Nc 1205/2011-88, kterým byla omezena způsobilost N. L., k právním úkonům tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a zavazovat se pokud hodnota přesahuje částku jednorázově 500,- Kč, stejně jako s týdenním příjmem přesahujícím částku 1.500,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro omezení vyšetřované k právní úkonům, když bylo na základě provedených důkazů v řízení zjištěno, že vyšetřovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, projevující se mimo jiné poznávací dysfunkcí. Deficit je patrný zejména v náročnějších a složitějších sociálních situacích. Vyšetřovaná v minulosti uzavírala řadu půjček, přičemž v současné době její dluhy z těchto půjček převyšují částku 200.000,- Kč; tuto majetkovou (i celkovou osobní) situaci vyšetřovaná zvládá jen za pomoci navrhovatelky. Rozhodnutí tak podle odvolacího soudu vyšetřovanou chrání před následky jejího jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala vyšetřovaná prostřednictvím své opatrovnice dne 30. listopadu 2012 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a domnívá se, že jsou naplněny dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání též vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Vyslovuje přesvědčení, že nemožnost dostát svým peněžitým závazkům nemůže být důvodem pro tak zásadní zásah do osobnostních práv člověka, jako je jeho způsobilost k právním úkonům. Podle názoru dovolatelky nebyla tato otázka v judikatuře ještě řešena. Vyšetřovaná si v mezidobí uvědomila svou situaci, k žádným novým dluhům se nezavazuje. I když již došlo k nařízení jedné z exekucí na její majetek, zvládá tuto situaci poměrně klidně bez zhoršení zdravotního stavu. Dovolatelka dále uvedla, že v mezidobí byla rovněž novelizována zákonná ustanovení o poskytování spotřebitelských úvěrů, které ukládají subjektům poskytujícím úvěry více povinností při zkoumání zralosti dlužníka. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila navrhovatelka, která uvedla, že podle jejího názoru dovolání opatrovnice vyšetřované nemá zásadní právní význam a proto by mělo být odmítnuto.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. srpna 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání vyšetřované proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. dubna 2012, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé, že dovolatelka nepřípustně uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ve své podstatě (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) i podle § 241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatelka v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V souzené věci je napadené rozhodnutí založeno na standardní aplikaci ustanovení § 10 odst. 2 obč.zák., když nešlo o právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Odvolací soud věc posoudil konformně s ustálenou judikaturou soudů (analogicky srovnej např. judikáty publikované pod č. 44/1967, 3/1979, 77/1965 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 4447/2007, apod.).
Lze též poukázat na skutečnost, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka ve svém dovolání takové okolnosti, které by svědčily pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení, fakticky neuvádí.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst. 1 obč.zák., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč.zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009 , sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07 mimo jiné fakticky vycházel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je třeba vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že je pod uvedené zásady ve své podstatě podřaditelné.
Za popsaného stavu tak dané rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR proto dovolání proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť nebyly seznány okolnosti případu, které by odůvodňovaly přiznání náhrady těchto nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu