30 Cdo 709/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 o. s. ř.




30 Cdo 709/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti žalovanému Statutárnímu městu Zlín , IČO 00283924, se sídlem ve Zlíně, Náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o náhradu škody v částce 143.386,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 89/2005, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. 11. 2012, č. j. 59 Co 341/2012 489, takto:

I. Dovolání žalobce i žalovaného se odmítají.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.557,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. et Mgr. Radima Dostala.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 26 C 89/2005 442, zamítl žalobu na zaplacení částky 143.386,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v době od 10. 9. 2003 do 4. 12. 2003 v důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného - vyhlášky č. 16/V/2003, jíž byla omezena provozní doba žalobcovy provozovny Rebel bar ve Zlíně. Žalobcem tvrzená škoda se sestávala z ušlého zisku z provozu baru ve výši 64.757,- Kč, ušlého zisku z provozu výherních automatů ve výši 26.162,- Kč, nákladech na reklamu a inzerci v celkové výši 34.452,- Kč a nákladech jízdného za účelem porad s právním zástupcem ve Vsetíně a ekonomickými poradci v Praze a Brně v částce 18.015,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce vznik jím tvrzené škody neprokázal. V otázce odpovědnosti žalovaného podle § 19 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), za žalobcem tvrzenou škodu ve formě ušlého zisku byl přitom vázán právní názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 542/2011. Soud prvního stupně dále uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 234.780,- Kč a České republice částku 22,- Kč.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 27.941,- Kč s příslušenstvím jako náhradu ušlého zisku (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.), uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice částku 18,- Kč žalobci a částku 4,- Kč žalovanému (výrok III.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (v rozsahu potvrzujícího výroku II. a nákladových výroků III. a IV.) i žalovaný (v rozsahu měnícího výroku I. a nákladových výroků III. a IV.). Obě dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ) odmítl jako nepřípustná.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zatímco předmětem předchozího dovolacího řízení pod sp. zn. 28 Cdo 542/2011 bylo posouzení základu odpovědnosti žalovaného za žalobcem tvrzenou škodu, u které byla výše jednotlivých žalobcem uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem pro přípustnost dovolání nerozhodná, je předmětem tohoto dovolacího řízení posouzení výše těchto nároků, když odvolací soud shledal co do základu nárok žalobce na náhradu škody za oprávněný, ale co do jeho výše v podstatném rozsahu neprokázaný. Právě pro jejich samostatný skutkový základ je na místě posoudit přípustnost dovolání ve vztahu ke každému z uplatněných nároků zvlášť.
Dovolání žalobce ohledně nároku na náhradu škody ve výši 36.816,- Kč (zamítnutý nárok na náhradu ušlého zisku z provozu baru), ve výši 26.162,- Kč (ušlý zisk z provozu výherních automatů), ve výši 34.452,- Kč (náklady na reklamu) a ve výši 18.015,- Kč (náklady cestovného) není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem II. napadeného rozsudku nebylo rozhodnuto ve vztahu k těmto jednotlivým nárokům o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami žalobce směřujícími proti právnímu posouzení daných nároků odvolacím soudem a dovolání žalobce v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v případě nároku na náhradu ušlého zisku, který byl původně uplatněn v celkové výši 64.757,- Kč, došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (27.941,- Kč a 36.816,- Kč). Nejde přitom o nepřípustné štěpení nároku ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, který posuzoval situaci, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (aniž by v odůvodnění zaujal názor k výši plnění), kterým bylo rozhodnuto o dělitelném plnění tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta. Ústavní soud ostatně v citovaném nálezu výslovně připouští rozštěpení nároku na dva díly, z nichž každý má zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání, tam, kde soud v rámci odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku . V daném případě právě tato situace nastala, když odvolací soud uznal oprávněnost uvedeného nároku žalobce co do základu, nikoli však výše.
Výše uvedené platí i ve vztahu k dovolání žalovaného proti výroku I. napadeného rozsudku, kterým bylo žalobě vyhověno do částky 27.941,- Kč s příslušenstvím, neboť i ono je nepřípustné podle (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), když jím nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami žalovaného směřujícími proti právnímu posouzení daného nároku odvolacím soudem a dovolání žalovaného v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
Dovolání žalobce i žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. napadeného rozsudku) je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupovaní (z částky 27.941,- Kč) ve výši 2.640,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 7, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupovaní a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 617,- Kč, celkem tedy ve výši 3.557,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je osvobozeno od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. l) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a je tedy na soudu prvního stupně, aby žalobci i žalovanému nesprávně vybraný poplatek za dovolání vrátil postupem podle § 10 odst. 1 věta prvá téhož zákona.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu