30 Cdo 698/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 698/2013-105
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce I. L. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Jiráskovo nám. 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 26/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012, č. j. 71 Co 291/2012-85, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 37,692.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uložení povinnosti žalované zaplatit výše uvedenou částku se žalobce domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním, které bylo vůči němu zahájeno sdělením obvinění pro trestný čin podvodu. Na základě usnesení Policie ČR vydal žalobce dne 25. 6. 2007 500 kusů akcií na majitele společnosti SLATE B. D. S. O. a. s. v nominální hodnotě 100.000,- Kč. Trestní stíhání žalobce skončilo zprošťujícím rozsudkem a dne 29. 1. 2007 byly žalobci akcie vráceny. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2009, č. j. 28 Cm 64/2004-9, byla uvedená akciová společnost zrušena a nařízena její likvidace. Následně byl na společnost prohlášen konkurs a ke dni 8. 9. 2009 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími (o zahájení trestního stíhání a o vydání akcií) a tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost. Přestože orgány činné v trestním řízení měly akcie ve svém držení, nestaly se jejich majiteli - akcionáři. Samy tak práva akcionáře nemohly vykonávat, a to na rozdíl od žalobce, který věděl, že stále akcionářem je a že jeho akcie jsou pouze v dispozici orgánů činných v trestním řízení. Žalobce navíc neprokázal ani vznik škody, neboť částka vyčíslená ve znaleckém posudku je pouze fiktivní.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně. Poukázal na to, že rozsudek soudu prvního stupně je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2899/2011. Jestliže se žalobce domáhá náhrady škody spočívající v rozdílu mezi cenou akcií na počátku trestního stíhání a po té, co byly žalobci akcie vydány, domáhá se náhrady skutečné škody (nikoliv ušlého zisku). Proto se soud prvního stupně správně nezabýval tím, že žalobce nemohl po dobu, kdy akcie měly v držení orgány činné v trestním řízení, s nimi nakládat a brát z nich užitky. V takovém případě by se jednalo o ušlý zisk, který však nebyl předmětem řízení.
Proti tomuto rozsudku (a to jak proti výroku I., tak i proti výroku II.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury, a dovolacím soudem má být tato otázka posouzena jinak. Důvodem dovolání je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku právně posoudil jím vznesený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státu tak, že dospěl k závěru, že při zprošťujícím pravomocném rozsudku tento nezakládá nezákonnost rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání žalobce, že rovněž nezakládá nezákonnost výzvy orgánů Policie ČR k vydání věci a že žalobce nemá nárok na náhradu škody odpovídající rozdílu hodnot akcií při jejich vydání orgánům Policie ČR a jejich opětovném navrácení žalobci. Podle dovolatele nelze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyčíst, co jej k tomuto závěru vedlo. Kromě toho odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2899/2011, které podle dovolatele na daný případ vůbec nedopadá. Nesprávnost právního posouzení spočívá ve skutečnosti, že odvolací soud neaplikoval ve vztahu k nároku na náhradu škody žalobce příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., ačkoliv žalobní návrh obsahuje nárok na náhradu škody a nikdy neobsahoval nárok na ušlý zisk. Nemožnost dispozice s akciemi po dobu delší než deset let není ušlým ziskem.
Jestliže by odvolací soud posoudil nárok žalobce správně, a to i ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1391/09, pak by odvolání žalobce muselo být vyhověno
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Argumentace dovolatele se míjí s posouzením provedeným odvolacím soudem. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně nepovažoval rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za nezákonná. Opak je však pravdou. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k vydání nezákonných rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání proti žalobci a o povinnosti vydat akcie na majitele), že však není splněna podmínka prokázání vzniku škody, natož pak příčinné souvislosti.
Jedná-li se o otázku skutečné škody (damnum emergens) a ušlého zisku (lucrum cessans), odvolací soud toliko doplnil, že domáhá-li se žalobce náhrady škody spočívající v tvrzeném rozdílu mezi hodnotou akcií v době jejich vydání orgánům činných v trestním řízení a po té, co byly žalobci vydány zpět, jedná se o škodu skutečnou. Pokud ale žalobce tvrdí, že v mezidobí nemohl s akciemi disponovat a brát z nich užitky, mohlo by se jednat toliko o ušlý zisk. Ve vztahu k těmto závěrům je poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2899/2011 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), ve skutkově i právně obdobné věci přiléhavý. Nárok na náhradu ušlého zisku nebyl v žalobě uplatněn, což dovolatel několikrát výslovně potvrdil.
Vznik skutečné škody pak nebyl v řízení žalobcem prokázán. Jelikož se v tomto ohledu jedná o skutkové zjištění, nemohly ani případné dovolací argumenty proti němu založit přípustnost dovolání (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolatel navíc proti tomuto závěru ani nebrojil.
Z dovolání se nepodává, v jakém ohledu by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09. Dovolatel cituje jen závěry týkající se obecných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně ve svých rozhodnutích respektovaly.
Dovolací soud vázán ve svém přezkumu rozsahem, ve kterém bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel výslovně napadl i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 objektivně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z výše vyložených důvodů dovolací podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. července 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu