30 Cdo 689/2015
Datum rozhodnutí: 28.07.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 689/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 323/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-81, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-81, se v rozsahu, v jakém jím byl vůči žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ve výroku o věci samé potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 4. 2014, č. j. 3 C 323/2013-41, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) výrokem I rozsudku ze dne 23. 4. 2014, č. j. 3 C 323/2013-41, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných České republice Ministerstvu spravedlnosti [jako 1) žalované] a Ing. P. J. [jako 2) žalovaném] zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím [na 1) žalované z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 50/2010 (dále i jen namítané řízení ), jehož byla účastníkem, na 2) žalovaném z titulu jím převzatého ručitelského závazku k úhradě tvrzené pohledávky žalobkyně vůči 1) žalované]. Výrokem II rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně výrokem I shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že uložil 1) žalované povinnost zaplatit žalobkyni na odškodnění nemajetkové újmy částku 26.250,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III). Usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-91, pak odvolací soud doplnil měnící výrok svého rozsudku o třicetidenní lhůtu k plnění (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení spojených s vydáním doplňujícího usnesení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že se žalobkyně v namítaném řízení domáhala zaplacení náhrady mzdy, náhrady za nevyčerpanou dovolenou a odstupného, tj. že předmětem řízení byl pracovněprávní nárok, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 1. 10. 2008 a skončeno dne 14. 3. 2013 nabytím právní moci usnesení ze dne 28. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na podkladě mimosoudní dohody účastníků řízení zastavil.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání namítaného řízení (soudy shodně určenou na 4 roky a 5 a půl měsíce) zhodnotil odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ), v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma podle § 31a OdpŠk, odškodnitelná podle odvolacího soudu toliko v penězích. Výši peněžního odškodnění pak odvolací soud s poukazem na hlediska vymezená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk stanovil výslednou částkou 26.250,- Kč, když základní částku ve výši 52.500,- Kč, určenou součinem roční částky odškodnění ve výši 15.000,- Kč (resp. 7.500,- Kč za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, snížil o 40 % za podíl žalobkyně na délce řízení, o 5 % s přihlédnutím ke složitosti řízení po procesní stránce, kdy byla dlouhodobě řešena otázka místní příslušnosti soudu a konečně o dalších 5 % vzhledem ke sporné otázce pasivní legitimace, kdy na majetek 2) žalovaného byl prohlášen konkurz a nebylo jednoznačně zřejmé, který ze dvou žalovaných byl povinen pracovněprávní náhrady žalobkyni plnit Podíl žalobkyně na délce řízení ( přispění k průtahům ) shledal odvolací soud v tom, že žalobkyně dne 17. 8. 2010 navrhla přerušení řízení a že na tomto návrhu setrvala, ačkoliv byl zjevně nedůvodný a podaný evidentně účelově (vzhledem k zamítavému rozhodnutí ve věci) spíše než z tvrzené procesní hospodárnosti. Bylo-li mu posléze vyhověno a řízení přerušeno, nejen že se mu nebránila, ale v důsledku mimosoudní dohody, kterou byl její nárok uspokojen v nižší než žalobou uplatněné výši, neměla ani zájem na skončení řízení a přiznání nároku vykonatelným rozhodnutím
Takto vyčíslené odškodnění uložil odvolací soud 1) žalované zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, stanovené shora citovaným doplňujícím usnesením. Vůči 2) žalovanému potvrdil odvolací soud zamítavý výroku rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu pro neplatnost ručitelského závazku podle § 37 obč. zák. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1) žalovanou rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř.; k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvod vzhledem k okolnostem věci výše popsaným a podílu žalobkyně na průtazích v řízení O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a 2) žalovaným rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.
Výrok I rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči 1) žalované (dále jen žalovaná ), jakož i akcesorické výroky nákladové a doplněný výrok o lhůtě k plnění, napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka ) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně čtyři otázky hmotného práva a jednu otázku práva procesního, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen o. s. ř. ).
Odvolací soud dle dovolatelky pochybil v řešení následujících hmotněprávních otázek:
a) v otázce nezohlednění zvýšeného významu řízení pro dovolatelku daného pracovněprávní povahou nároku, který byl v řízení uplatněn, a tedy nenavýšení základní částky odškodnění z tohoto důvodu. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko ), a rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, podle které mají pracovněprávní spory pro poškozené typově vyšší význam, odůvodňující navýšení základní částky odškodnění;
b) v otázce nezohlednění skutečnosti, že v namítaném řízení bylo o věci samé rozhodováno toliko na jednom stupni soudní soustavy ( jednoinstančně ), a tedy nenavýšení základní částky odškodnění taktéž z tohoto důvodu. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009);
c) v otázce (dovolacím soudem dosud neřešené, čímž dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání), zda tím, že žalobce podá návrh na přerušení řízení, kterému je vyhověno, se podílí na průtazích v řízení a z toho důvodu je možno snižovat přiznané zadostiučinění. Dle dovolatelky je kladný závěr odvolacího soudu nesprávný, neboť zcela zaměňuje příčinu a následek a zcela popírá bazální logiku.
d) v otázce (dovolacím soudem taktéž dosud neřešené, čímž dovolatelka i ve vztahu k této otázce vymezuje přípustnost dovolání), zda skutečnost, že žalovaný v posuzované věci byl v konkurzu, v rámci něhož docházelo k nucenému vyrovnání, zrušení nuceného vyrovnání, opětovnému konkurzu a opětovnému nucenému vyrovnání, je důvodem pro snižování přiznaného zadostiučinění ; v této souvislosti dovolatelka namítla, že skutečnost, že žalovaný v namítaném řízení byl po určitou dobu v konkurzu a situace ohledně konkurzu se měnila s ohledem na nucené vyrovnání , délku řízení a jeho procesní postup nijak negativně nepoznamenala.
Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že rozhodl diametrálně jinak než v dalších u něj vedených odvolacích řízeních, v nichž posuzoval obdobné nároky jiných osob. Konečně dovolatelka v dovolání namítá i nesprávnost nákladových výroků napadeného rozsudku, spočívající v neaplikování § 142 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání proti výroku I doplňujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-91, nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatelka neuvádí [hodlala-li tedy proti doplnění pro ni příznivého měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o (prodlouženou) pariční lhůtu vskutku věcně brojit], v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Doplňující usnesení odvolacího soudu na posouzení dovolatelkou shora formulovaných otázek nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu k němu v dovolání neuvedla. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání jinak splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Námitka sub d) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka v rámci její formulace nekonkretizuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Důvody, byť poněkud spoře vyložené, jež vedly odvolací soud v takto dovoláním zpochybněných souvislostech ke snížení základní částky odškodnění o 5% (závěr odvolacího soudu o procesní složitosti věci dané řešením otázky místní příslušnosti dovolatelka nezpochybňuje), spatřoval odvolací soud primárně v pluralitě žalovaných, potažmo pak v odvolacím soudem uvažované spornosti otázky jejich pasivní legitimace za situace, kdy na majetek jednoho z nich byl prohlášen konkurs. Tento závěr odvolacího soudu, zohledňující nepatrným snížením základní částky odškodnění jistou míru skutkové a právní, nikoliv procesní složitosti věci, dovolatelka námitkou sub d) nenapadá.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka sub b), týkající se tvrzeného nezohlednění jednoinstančnosti řízení o meritu věci, a to již proto, že v namítaném řízení bylo dle soudy učiněných skutkových zjištění (s nimiž není obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 50/2010 v rozporu) rozhodováno o věci samé nikoliv na jednom, ale na dvou stupních soudní soustavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 17 Co 519/2010, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 7 C 50/2010, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nepochybně meritorním (byť nikoliv konečným) rozhodnutím je.
Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v souvislosti s námitkou sub b) dodává, že pokud v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, Nejvyšší soud uzavřel (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ), že z hlediska složitosti řízení nemůže být bráno na zřetel - jak ostatně správně poukázal odvolací soud že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, neboť u Nejvyššího soudu byla projednávána toliko otázka procesního nástupnictví, nikoliv věc sama. Řízení tak probíhalo pouze na úrovni dvou stupňů soudní soustavy. Odvolací soud též správně uvedl, že posuzované řízení nebylo banální, ale ani obzvlášť složité, a proto nebylo důvodu přiměřené zadostiučinění zvyšovat či snižovat , pak z tohoto rozhodnutí (ale ani z žádného dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz např. již zmíněné Stanovisko či rozsudek ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013) neplyne závěr (dovolatelkou mylně dovozovaný), že by jen z důvodu nižšího počtu soudních instancí, na nichž byla věc (tím méně pak věc sama) projednávána, bylo namístě (bez dalšího) zvýšit základní částku odškodnění.
Rovněž tak nečiní dovolání přípustným námitka sub c) vůči závěru odvolacího soudu, který v rámci výkladu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk konstatoval podíl dovolatelky na délce řízení z toho důvodu, že, stručně řečeno, podala zjevně nedůvodný a evidentně účelový návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., že na něm přes jeho nedůvodnost setrvala a že se posléze vydanému rozhodnutí tomuto návrhu vyhovujícímu nebránila . Odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které [o]tázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl (srov. § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). To však pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
V dané věci soud prvního stupně vyhověl návrhu dovolatelky na přerušení řízení do skončení pilotní kauzy vedené u něj ve skutkově a právně obdobné věci o žalobě jiného žalobce pod sp. zn. 7 C 622/2008. Uvedený návrh byl dle jeho textu motivován ryze ekonomickými důvody (očekávatelnou úsporou nákladů řízení) a byl učiněn za situace, kdy v obou věcech (7 C 50/2010 a 7 C 622/2008) bylo již rozhodnuto soudy prvního stupně, přičemž ve věci sp. zn. 7 C 622/2008 hodlal žalobce, zastoupený týmž advokátem jako dovolatelka, teprve podat odvolání. Výsledek odvolacího řízení (dosud ještě ani nezahájeného) ve věci sp. zn. 7 C 622/2008 tak dovolatelka zjevně vnímala jako okolnost mající potenciál k mimosoudnímu odklizení jejího sporu, k němuž posléze došlo (dle obsahu spisu rozhodl odvolací soud v pilotním kauze rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, načež vzala dne 22. 2. 2013 dovolatelka žalobu na podkladě mimosoudní dohody účastníků v celém rozsahu zpět).
Dala-li tedy dovolatelka svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jí prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jejímu návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě jak to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí přičíst uvedenou okolnost k tíži dovolatelky. O tom, že návrh dovolatelky na přerušení řízení nebyl z pohledu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. důvodný, přitom nemůže být sporu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 1 Co 77/2011, dostupné na www.justice.cz ); dovolatelka ostatně závěr odvolacího soudu o bezdůvodnosti návrhu nezpochybňuje. Úvahu dovolatelky, že v řízení sp. zn. 7 C 50/2010 beztak (tj. nebýt přerušení) nebylo možné očekávat rychlejší postup než ve věci sp. zn. 7 C 622/2008, dovolací soud pro její hypotetičnost odmítá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepředvídatelného (diametrálně odlišného) rozhodování odvolacího soudu v obdobných věcech, porušující dle dovolatelky právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, které v těchto souvislostech dovolatelka zpochybňuje (viz bod IV. dovolání), mělo být totiž vydáno senátem 29 Co tohoto soudu; rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadené (senátu 32 Co) je tamtéž dovolatelkou naopak hodnoceno jako správné (co do závěru, že žalobci přísluší odškodnění v penězích) a takto naopak hodné následování.
Pokud se konečně jedná o otázku sub a), ve vztahu k ní shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud v rozsahu takto přípustné právní otázky dovolání současně i důvodným.
Závěr odvolacího soudu týkající se výkladu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, podle nějž byl význam namítaného řízení pro žalobkyni jako pracovněprávní spor nepochybně značný po morální i majetkové stránce, jak na něj nahlíží i judikatura , je sice správný (dovoláním zpochybněn nebyl), nesprávné (odchylující se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu) je však opomenutí tohoto závěru v rámci úvah odvolacího soudu o výši odškodnění (viz bod VI. Stanoviska a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu shora ve výroku tohoto rozsudku vymezeném zrušil, a to včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu