30 Cdo 687/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 687/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 265/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 54 Co 129/2009 - 131, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 54 Co 129/2009 131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 20. 9. 2006 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se žalobce domáhal žalobním návrhem na zaplacení částky 450.000.-Kč s přísl. nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Cm 159/97, 12 Cm 233/97, 26 K 27/97 a 39 Cm 31/99.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C 265/2006 113, poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 11. 2007, č. j. 10 C 265/2006 65, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 69 Co 145/2008 80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 26. 11. 2006 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 9% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 20. 9. 2006 do 25. 11. 2006 (výrok II.), co do zbývající částky 440.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce změnil Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 67.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 26. 11. 2006 do 30. 6. 2006 a dále od 1. 7. 2009 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši odpovídající reposazbě ČNB zvýšené o 7% (...), ve zbývajícím rozsahu výrok III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo v prvních dvou nalézacích řízeních, přerušených z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalované, ani v řízení konkursním. Dlouhá doba trvání konkursního řízení byla způsobena řadou incidenčních sporů (140 již skončených) včetně sporů s cizím prvkem a dosud neskončeného sporu vedeného žalobcem pod. sp. zn. 55 (39) Cm 31/99. Žalobce jako účastník konkursního řízení žádné výhrady k průběhu konkursního řízení nevznesl.
Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel odvolací soud z částek, které přiznává v obdobných případech Evropský soud pro lidská práva, přitom měl za to, že nejprve je třeba určit, jaká lhůta by byla v daném případě přiměřená a porovnat ji se lhůtou skutečnou. Přiznané odškodnění by mělo odpovídat právě této době navíc, o kterou byla přiměřená lhůta překročena, nikoliv celkové délce řízení jako takové, byť jinak jde o kriterium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva. Odvolací soud dovodil, že přiměřená doba řízení byla prodloužena o 5 a půl roku bez ospravedlnitelných důvodů či zavinění žalobce, dovodil, že šlo o věc běžné obtížnosti (nikoli bagatelní ani složité, bylo rozhodováno ve dvou instancích), nárok žalobce byl běžného významu (nešlo o částku zanedbatelnou ani zásadně vysokou, nadto šlo o jednu z řady žalobcem koupených pohledávek), nikoliv typově preferovaný. Odvolací soud nepřihlédl k žalobcově tvrzení o zhoršení zdravotního stavu, neboť žalobce vede celou řadu obdobných sporů, těžko by tedy bylo možné prokázat, že případné zhoršení zdravotního stavu vzniklo právě v souvislosti s tímto řízením. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel odvolací soud z částky 750 za každý rok, o který bylo řízení nepřiměřeně delší, a z celkové částky přiznal žalobci 70 %, když přihlédl k nižší životní úrovni v ČR oproti vyspělým členským státům a k tomu, že žalobci se dostane zadostiučinění do tří let. Za přiměřené zadostiučinění považoval odvolací soud celkovou částku 77.000,- Kč.
Proti potvrzující části výroku Městského soudu v Praze, kterým byla žaloba co do částky 373.000,- Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci co do výše přiměřeného zadostiučinění a poukazuje na to, že přiměřeným zadostiučiněním na vnitrostátní úrovni je částka 500 1.000 za každý rok řízení. Za přiměřené zadostiučinění považuje částku 10.000,- s ohledem na více než dvanáctiletou délku řízení a skutečnost, že se jedná o odškodnění za 4 řízení trpící průtahy. Podle judikatury ESLP je rozhodující celková délka řízení a nikoliv jen separované průtahy soudu, stanovené v tomto případě na 5,5 roku. Žalobce namítá, že soudy posuzovaly délku pouze jednoho řízení, přitom on namítal délku 4 řízení. Soudy se zejména nezabývaly délkou konkursního řízení sp. zn. 39 (26) K 27/97, přitom konkursní řízení je tím prazákladem, které poškodilo žalobcovo právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Soud se nezabýval žalobcem navrženými důkazy lékařskou zprávou prokazující těžkou nemoc žalobce, ani přehledem platební neschopnosti žalobce spolu s návrhem na provedení důkazů příslušnými exekučními spisy které měly prokázat význam věci pro žalobce. K mnohaletým průtahům došlo nejen v incidenčním řízení, ale i v řízení konkursním. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda by výše přiznaného odškodnění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) měla odpovídat době navíc nebo celkové délce řízení jako takové, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena rozdílně od názoru Nejvyššího soudu, resp. v rozporu s jeho dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vychází ze zásady, že při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění je třeba vycházet z celkové doby, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen z délky trvání jednotlivých průtahů v řízení ve smyslu nečinnosti soudu (srov. větu čtvrtou a příslušné pasáže stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Při určení základní částky odškodnění lze vycházet z obdobných případů rozhodovaných Evropským soudem pro lidská práva, přitom je však třeba respektovat zásadu, že zadostiučinění se poskytuje za každý rok trvání řízení, nikoliv jen za tzv. dobu navíc .
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení. Pro účely vypořádání se se skutečností, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, pokládá Nejvyšší soud za rozumné, jestliže první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).
Odvolací soud přiznal žalobci odškodnění jen za délku průtahů v řízení v délce 5 a půl roku, čímž snížil výši zadostiučinění na částku, kterou nelze považovat za přiměřenou celkové délce řízení. Přiznaná částka 77.000,- Kč za délku incidenčního řízení 55 (39) Cm 31/99, které trvalo v době rozhodování odvolacího soudu celkem 9 let a 8 měsíců, odpovídá částce 8.750,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, což je částka poloviční než jakou by považoval za přiměřenou Nejvyšší soud, pokud by odvolací soud neshledal důvody pro snížení či zvýšení takto obecně určené základní částky.
Za nedůvodné považoval Nejvyšší soud ostatní dovolatelovy námitky, že se soudy zabývaly pouze incidenčním řízením a neposoudily délku ostatních tří řízení, zejména řízení konkursního.
V posuzované věci se žalobce domáhal zadostiučinění za čtyři řízení vedená u Krajského soudu v Brně, která jsou procesně provázaná. Řízení spisové značky 16 Cm 159/97 bylo po 2 měsících přerušeno ze zákona z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalované společnosti a obdobně tomu bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 133/97. Soudy uzavřely, že v těchto řízeních k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Soudy dále posuzovaly délku řízení konkursního sp. zn. 39 (26) K 27/97, jehož spis nebyl pro jeho značnou obsáhlost zasílán, a proto vycházely ze sdělení JUDr. J. P., předsedy Krajského soudu v Brně, ze dne 20. 7. 2006, který průběh jednotlivých řízení ve svém sdělení dopodrobna rozepsal (srov. č. l. 31-35). Na základě takto zjištěných skutečností soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ani v konkursním řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Soudy se naopak shodly v tom, že v incidenčním řízení vedeném pod sp. zn. 55 (39) Cm 31/99 k neodůvodněným průtahům v řízení došlo, a proto se dále zabývaly otázkou jaká forma zadostiučinění resp. odškodnění v jaké výši je třeba stěžovateli poskytnout. Z uvedeného vyplývá, že průběhem a délkou všech čtyř řízení se soudy opakovaně zabývaly v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2007, č. j. 10 C 265/2006 65, v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 69 Co 145/2008 80, a opět v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C 265/2006 113. Na základě skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že v jiném než v incidenčním řízení k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, a proto se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zabýval toliko otázkou odškodnění žalobce za délku incidenčního řízení sp. zn. 55 (39) Cm 31/99. Tvrzení žalobce, že se soudy průběhem ostatních řízení nezabývaly, tedy není pravdivé.
Vzhledem k provázanosti všech čtyř soudních řízení postupovaly soudy správně, když hodnotily jednotlivá řízení samostatně i v jejich vzájemné souvislosti. Z obsahu spisu vyplývá, že délka konkursního řízení byla do značné míry zapříčiněna řadou incidenčních sporů, zejména řízením s cizím prvkem sp. zn. 4 (39) Cm 18/2001 a skutkově složitým případem 4 Cm 62/2004. Takto složitá konkursní řízení obvykle trvají dlouho, nelze však automaticky uzavřít, že by došlo k porušení povinnosti státního orgánu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť se v tomto případě nejedná o příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu.
Významem předmětu řízení pro poškozeného se zabýval odvolací soud na str. 3 dole napadeného rozhodnutí, kde uzavřel, že pro žalobce se jednalo o věc běžného významu, neboť nešlo o částku zanedbatelnou ale ani zásadně vysokou, a nadto šlo o jednu z řady žalobcem koupených pohledávek; nešlo typově o řízení, které by mělo pro žalobce zvýšený či dokonce mimořádný význam a těžko by bylo možné prokázat, že mělo vliv na zhoršení zdravotního stavu žalobce. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat, že by toto konkrétní řízení ovlivnilo jeho životní situaci nad rámec běžné újmy utrpěné délkou posuzovaného řízení.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dovolatel namítal, že soud se nezabýval jím navrženými důkazy lékařskou zprávou prokazující těžkou nemoc žalobce a příslušnými exekučními spisy, které měly prokázat platební neschopnost žalobce. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. K dovolatelem namítané otázce zhoršení zdravotního stavu žalobce se odvolací soud vyjádřil v napadeném rozsudku na str. 3 dole a na str. 4 nahoře, a skutečnost, že žalobce se ocitá kvůli svým podnikatelským závěrům v platební neschopnosti, není rozhodná pro posouzení žalobcova nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolací soud tedy v posuzovaném řízení žádné vady řízení neshledal.
Jelikož však odvolací soud vyšel z judikaturou překonaného předpokladu, že při stanovení částky přiměřeného zadostiučinění je třeba vyjít z délky řízení navíc a nikoliv z celkové délky řízení, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. května 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu