30 Cdo 679/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 679/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 68 Co 217/2008-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 157/2002, co do částky 408.907,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č. j. 22 C 104/2006 - 68, uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 27.000,- Kč, a to za dobu od 5. 11. 2006 do zaplacení.
Odvolací soud, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 10. 2009, č. j. 68 Co 217/2008 76, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2848/2011, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100.500,- Kč s přísl. a o zákonném úroku z prodlení z částky 308.407,80 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.125,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu soudu, který měl spočívat v tom, že soud nedoručil včas žalobní návrh žalované, odvolací soud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť od podání žalobního návrhu (19. 1. 1999) do dne doručení žalobního návrhu žalované (5. 5. 2005) došlo ke třem obdobím nečinnosti. V daném případě však absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Bylo plně v moci žalobce, aby doručil výzvu k zaplacení smluvní pokuty žalované společnosti ještě před podáním žalobního návrhu nebo kdykoliv v průběhu řízení, a nemusel vázat samotné vyúčtování smluvní pokuty na doručení žalobního návrhu žalované prostřednictvím soudu. Pokud tak neučinil, nesprávný úřední postup soudu spočívající v průtazích v řízení nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která představuje právě úrok z prodlení ze smluvní pokuty, který nebyl žalobci v původním řízení přiznán, neboť žalobce neprokázal, že žalované smluvní pokutu od 15. 1. 1999 vyúčtoval.
Ve vztahu k žalobcově nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. Rozhodující délka řízení je 7 let a 3 měsíce, přičemž odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok a za první dva roky z částky poloviční. Základní částku 93.750,- Kč odvolací soud snížil o 20 % z důvodu procesní složitosti řízení, neboť soudy musely reagovat na četná podání a opravné prostředky podávané žalobcem, o složitosti věci svědčí i to, že věc byla projednávána na 2 stupních soudní soustavy, a o 30 % z důvodu, že žalobce svým jednáním přispěl k prodloužení celkové délky řízení a neučinil ničeho, co by vedlo k odstranění průtahů v řízení. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že je třeba základní částku o 20 % navýšit z důvodu postupu soudů během řízení, a snížit o 40 % s ohledem na hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť se jednalo o spor o zaplacení peněžité částky, kterou původní věřitel žalobci postoupil. Odvolací soud proto od základní částky odečetl 70 % a dospěl k výsledné částce 28.125,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel namítl, že samo řízení o odškodnění trvá již přibližně 8 roků, avšak odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil, a že samotné posuzované řízení dosud nebylo ukončeno, neboť proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, č. j. 36 Cm 157/2002-101, podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody není příčinná souvislost, neboť žalobce důvodně očekával, že soud po zahájení řízení zašle žalobu dlužníkovi. Za první otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, zda délka řízení trvající 7 let a 3 měsíce, resp. dosud, je přiměřená, a zda obsahuje nesprávný úřední postup spočívající v tom, že žalovanému nebyla 6 let doručena žaloba. Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které vedly ve výsledku k tomu, že žalobci bylo přiměřené zadostiučinění oproti výchozí částce sníženo o 70 %. Dovolatel uvedl, že o odstranění průtahů v řízení několikrát písemně i telefonicky žádal. Za druhou otázku zásadního právního významu považuje hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného, zejména zda lze výši zadostiučinění snížit proto, že jde o postoupenou obchodní pohledávku, že účastník řízení vede větší množství sporů, že nejde o pohledávku se zvýšeným významem, a že nebyl podán návrh na provedení procesního úkonu. Dovolatel nesouhlasil se snížením základní částky o 20 % z důvodu složitosti věci a o 30 % z důvodu jednání žalobce v průběhu řízení. Jako třetí otázku zásadního právního významu pak uvedl, zda je po právu, aby soud zvýšil základní částku odškodnění o 10-50 % v případě, že délka odškodňovacího řízení je již delší než délka samotného posuzovaného řízení. Navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, v dovolání proto nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 4 o.s. ř.).
Skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení z obsahu spisu nevyplývá, nadto by tak žalobce musel učinit do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). Namítá-li žalobce, že řízení dosud nebylo skončeno, neboť proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal odvolání, jedná se o skutkovou novotu uplatněnou až v dovolacím řízení, z jejíhož pohledu nelze správnost napadeného rozhodnutí poměřovat vůbec (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Otázka příčinné souvislosti je otázku skutkovou, jež sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v doplnění odvolání ze dne 30. 12. 2011 tvrdil, že se domáhal urychlení posuzovaného řízení, k prokázání svého tvrzení však nenabídl žádné důkazy, a proto zůstalo jen u ničím nepodloženého tvrzení žalobce. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že k tomuto tvrzení žalobce při hodnocení jednání poškozeného během řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, /dále jen OdpŠk / nepřihlédl.
První dovolatelem vymezená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť na ni odpověděl odvolací soud ve prospěch žalobce tak, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nezaslání žaloby žalovanému v přiměřené lhůtě došlo, a rovněž konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkové nepřiměřené délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu jsou dovolatelova očekávání o účincích včasného doručení žaloby dlužníkovi nevýznamná, což platí se zřetelem k nároku, jímž usiloval o kompenzaci vlastní účastnické nejistoty způsobené postupem soudu, i pro hodnocení příčinné souvislosti mezi jím v řízení řádně uplatněnou újmou a nesprávným úředním postupem.
V otázce hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko ). Odvolací soud uvedl, že se nejedná o řízení, které by mělo pro jeho účastníky zvýšený význam, ale toliko o spor o zaplacení peněžité částky z postoupené pohledávky. Okolnost, že účastník vede větší množství sporů, nebyla odvolacím soudem v posuzované věci vůbec zmíněna, a taktéž nebyla v rámci tohoto kriteria hodnocena okolnost, zda účastník řízení podal návrh na provedení procesního úkonu či nikoliv.
Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce (viz Stanovisko část IV. písm. d\). Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Lze zohlednit to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické pohledávky, která byla např. již v okamžiku postoupení pohledávky předmětem soudního sporu. Obtíže spojené s vymáháním pohledávky, popř. potřeba jejího uplatnění v soudním řízení, mají obvykle vliv na tvorbu její ceny při jejím úplatném převodu a bývají motivem jejího postupu. Žalobce kupující problematickou pohledávku si proto musel být vědom případných obtíží spojených s vedením soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Okolnost, že žalobce dobrovolně koupil problematickou pohledávku, o níž se dalo předpokládat, že bude obtížně vymahatelná, proto objektivně snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného.
Otázku hodnocení kriteria složitosti věci a jednání žalobce v průběhu řízení nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť rozsudek odvolacího soudu ve výsledku odpovídá judikatuře a Stanovisku Nejvyššího soudu. Lze mu snad vytknout jen nepřípadnou úvahu o tom, že žalobce neučinil ničeho, co by vedlo k odstranění průtahů v řízení.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nezkoumá již to zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V hodnocení složitosti řízení a jednání poškozeného během řízení dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud zásadně odchýlil od názorů zastávaných Nejvyšším soudem.
Ani třetí dovolatelem vymezená otázka zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, nepřestavuje otázku zásadního právního významu, neboť jak bylo uvedeno výše, skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, z obsahu spisu nevyplývá.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 24. dubna 2013 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu