30 Cdo 662/2004
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 662/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. N., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 22/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č.j. 1 Co 84/2003-93, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 9 C 22/94-82 zamítl v označené věci žalobu, aby žalovanému bylo uloženo dopisem adresovaným žalobci a firmě N. spol. s r.o. sdělit, že se omlouvá za nepravdivé údaje obsažené v knize služeb z 1. června 1994 a v dopisu

ze dne 6. června 1994, v nichž obviňuje žalobce z porušení pracovních povinností. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2003 pod č.j. 1 Co 84/2003-93 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu především právní úpravu obsaženou v ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Vycházel pak ze skutečnosti, že žalobce zásah do svých osobnostních práv spatřuje v (tvrzeném) nepravdivém údaji žalovaného o porušení pracovních povinností ze strany žalobce obsaženém v zápisu v knize služeb ze dne 2. června 1994 a v dopisu žalovaného řediteli společnosti Ing. R. O. ze dne 6. června 1994. Odvolací soud se

v daném případě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a vzal tak za prokázáno, že žalovaný byl s ohledem na pracovní zařazení jako asistent ředitele oprávněn provádět kontrolu výkonu bezpečnostní služby, přičemž tato okolnost mimo jiné vyplynula též z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 13 C 505/94, v němž byla řešena otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce, když v tomto případě byla žaloba pravomocně zamítnuta. Odpovědnost žalovaného z hlediska ustanovení § 13 o.z. ve spojení s § 420 odst. 2 téhož zákona proto není dána.

Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. května 2003, přičemž dovolateli byl doručen dne 7. května téhož roku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. června 2003 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 26. února 2004, v němž

s tímto rozhodnutím vyslovuje nesouhlas a žádá, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen. Má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř.") a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Konstatuje, že přípustnost tohoto dovolání je založena na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podané dovolání se především zaměřuje na otázku posouzení povahy jednání žalovaného, resp. zda sporné jednání žalovaného, kdy prováděl kontrolu pracovní činnosti žalobce, bylo přičitatelné samotnému žalovanému, resp. zaměstnavateli, t.j. obchodní společnosti N., spol.s r.o. V tomto případě se žalobce domnívá, že žalovaný oprávnění k tomuto jednání nikdy neměl. Dovolatel se proto domnívá, že závěr soudů, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, nemá oporu ani v zákoně, ani v provedeném dokazování. Jako třetí pak dovolatel nastoluje otázku, zda bylo možné posoudit jednání žalovaného jako exces z jednání, ke kterému jej obchodní společnost N., spol. s r.o. použila. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci

ve skutečností není.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se

v souzené věci nejedná.

Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky neoprávněnosti, resp. oprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv je třeba pokládat za souladné s právní úpravou vyplývající z ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku, stejně tak

i s judikaturou soudů vyšších stupňů, která se k ní váže. To je třeba vztáhnout jak na otázku soudy řešené otázky pasivní legitimace, tak na otázku, zda popsaná činnost byla či nebyla žalovaným vykonávána oprávněně.

Již tedy především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238, § 238a a

§ 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání

(§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání

v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu