30 Cdo 65/2003
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy: § 243c odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 65/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 11/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j. 1 Co 4/2002-128,

t a k t o :

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2001, č. j. 34 C 11/2001-95, uložil žalované uveřejnit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v týdeníku Respekt ve zvýrazněné úpravě omluvu tohoto znění: V čísle 29/2000 týdeníku R. byl na straně 5 dne 18. září 2000 uveřejněn článek " Všichni premiérovi gangsteři".

V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan M. Š. je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. A., přičemž jde přesněji řečeno o gangstery, se kterými navazuje kontakty v USA, které pak spolu

s českou vládní delegací vozí k tajuplným kšeftům, např. do embargovaného Iráku. Dále bylo mimo jiné uvedeno, že pan M. Š. na svých amerických cestách pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na Long Islandu, že se vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V., a že protlačil pana M. J. do české vládní delegace, která pod vedením K. náměstka K. tajně navštívila Irák. Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl v souvislosti se zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis (správně zřejmě nadpis) shodný

s názvem článku "Všichni premiérovi gangsteři" s karikaturou pana Ing. Š.

V č. 40/2000 týdeníku R.t byl na straně 4 ze dne 25. září 2000 uveřejněn článek "Mario z hotelu Marriot". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace

o tom, že BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se kamarádil s panem Ing. M. Š.

V č. 42/2000 týdeníku R. byl na straně 5 dne 15. října 2000 uveřejněn článek "Pět mužů z Bagdádu". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace

o tom, že pan Ing. M. Š. rád pobývá v domě pana M. J., českoamerického podnikatele a odsouzeného gangstera, na L. I.

Tyto informace jsou nepravdivé, neověřené a pravdu zkreslující a za jejich zveřejnění se panu Ing. M. Š. omlouváme.

Soud prvního stupně pak žalobu zamítl v části, pokud bylo požadováno, aby výše uvedená omluva obsahovala i větu: Obrazovým doprovodem tohoto článku byla fotografie pana Ing. M. Š. Žaloba byla též zamítnuta v části, pokud žalobce požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích.

O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 1 Co 4/2002-128, kterým rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila omluvu žalobci ve zvýrazněné úpravě, aby omluva obsahovala text: "že pan Ing. M. Š. na svých amerických cestách pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na L. I.", "v souvislosti se zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis shodný s", "V č. 42/20000 týdeníku Respekt byl na straně 5 uveřejněn článek "Pět mužů z Bagdádu". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan Ing. M. Š. rád pobývá v domě p. J., českoamerického podnikatele a odsouzeného gangstera, na L. I."

a "Tyto informace jsou nepravdivé, neověřené a pravduzkreslující", přičemž čtvrtá věta omluvy zní: "Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl název článku "Všichni premiérovi gangsteři" s karikaturou pana Ing. Š." a poslední věta omluvy zní: "Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š. omlouváme". Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud své rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, odůvodnil zejména tím, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v karikatuře ve spojení s nadpisem na první straně týdeníku R. č. 39/2000 a v obsahu článku "Všichni premiérovi gangsteři", uveřejněném v tomto čísle, v obsahu článku "Mario z hotelu Marriot", uveřejněném v čísle 40/2000

a v obsahu článku "Pět mužů z Bagdádu", uveřejněném v čísle 42/2000 uvedeného týdeníku, a to v konkrétně uvedených údajích.

V této souvislosti odvolací soud především dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána pravdivost toho, pokud je žalobci podsouváno, že vědomě vyhledával

a navazoval v USA kontakty s gangstery a umožňoval jim účast na vládních akcích. Jednalo se proto o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť je

z objektivního hlediska způsobilý ohrozit osobnostní práva každé fyzické osoby.

V řízení též nebyla prokázána pravdivost údaje, že se žalobce vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V. Přitom neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby je zásadně každý nepravdivý výrok, za splnění předpokladu jeho objektivní způsobilosti poškodit, popřípadě ohrozit osobnostní práva, což je dáno i v tomto případě. Nebylo též prokázáno, že by žalobce "protlačil" pana Jedličku do vládní delegace. Použitý výraz ve spojení s pracovním zařazením žalobce je zavádějící, kdy naznačuje "protekční" jednání. Je proto též neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce.

Pokud se týče zveřejněného tvrzení, že BIS měla prý pět let pana Jedličku pod kontrolou (zhruba od chvíle, kdy se skamarádil se žalobcem), pak odvolací soud poukázal na to, že námitka žalovaného, že se tento výrok žalobce netýká, není správná. Jde totiž o dovětek v závorce, který se týká žalobce, a je ve vztahu k němu zavádějící. Navozuje totiž dojem, jakoby jedním z důvodů kontroly pana Jedličky ze strany BIS bylo právě jeho kamarádství se žalobcem. Odvolací soud takto dovodil, že nejen pro žalobce, ale pro každou fyzickou osobu by takový údaj, že je někdo sledován od chvíle, kdy se s ním přátelí, znamenal její zpochybnění a znedůvěryhodnění. Proto je objektivně způsobilý ohrozit osobnost žalobce.

Konečně odvolací soud vyslovil názor, že k zásahu do osobnostních práv může dojít i karikaturou, ač na rozdíl od jiných žánrů pracuje s podstatně vyšším stupněm nadsázky. I u ní však musí být dbáno na to, aby záměr, který sleduje, byl co do celkového obsahu, případně i co do grafického odlišení, zprostředkován tak, aby průměrnému rozumně uvažujícímu čtenáři bylo jasné a srozumitelné, že jde o něco smyšleného a nevážného a nikoli o podání nějaké vážně míněné, reálné informace. Podle odvolacího soudu však tato kritéria dotčená uveřejněná karikatura žalobce nesplňuje. Leták s vyobrazením žalobce jako hledaného zločince je spojen s nadpisem článku "Všichni premiérovi gangsteři". Právě pro toto spojení a vzhledem k zaměření týdeníku, nelze z objektivního pohledu učinit závěr, že průměrně rozumně uvažující občan by musel rozeznat, že jde v daném případě o něco smyšleného a nevážného, ale právě naopak. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil v obsahu první strany týdeníku R. č. 39/2000 neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.

S ohledem na námitku žalovaného, že politici a vysocí státní úředníci by měli mít nárok na zúženou ochranu než prostá fyzická osoba, pak s tímto názorem odvolací soud v podstatě této otázky souhlasí. Jde především o výkon práva kritiky, což však nemůže znamenat nemožnost dotčených osob bránit se proti nepravdivým skutkovým tvrzením nebo kritice, vycházející z nepravdivých pokladů, jak tomu bylo v daném případě.

Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným prostředkem obrany proti zmíněným neoprávněným zásahům je morální zadostiučinění formou vymezené omluvy, jejímž uveřejněním bude před čtenáři věc uvedena na pravou míru.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. června 2002, přičemž žalované byl doručen dne 14. června 2002.

Proti vyhovujícím výrokům (tj. proti výrokům, kterými byly potvrzeny vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně) rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 5. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatelka má zato, že přípustnost dovolání je založena na podkladě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, resp. pokud jde o potvrzující výrok odvolacího soudu, jsou podle dovolatelky splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí je poznamenáno vadami řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a rozporem se spisy

a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Takto potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu v souvislosti

s přiznáním omluvy vytýká, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění, když jednotlivé údaje vymezené žalobním petitem nezkoumal

v souvislostech s ostatním textem článků.

V souvislosti s uveřejněnou karikaturou dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že ji nesprávně posoudily za informaci, nebo-li skutkové tvrzení, pro které, jak vyplývá z textu přisouzené omluvy, se má dovolatelka žalobci omluvit. Dovolatelka je takto mimo jiné přesvědčena, že užití parodie na dobu tzv. Divokého západu, samo

o sobě vylučuje vážnost sdělení. Stejně na nevážnosti sdělení nic nemění ani slova

s karikaturou otištěná, "Všichni premiérovi gangsteři", neboť právě tato slova představují název článku, jehož se karikatura stala upoutávkou. Týdeník R. je (přitom) především politicky zaměřený časopis a karikatura žalobce není ničím jiným, než politickou karikaturou. Dovolatelka připomíná, že meze přijatelné kritiky jsou, stejně jako ve vztahu k politikům, širší ve vztahu ke státním zaměstnancům, jednajícím v rámci výkonu svých veřejných funkcí, než ve vztahu k soukromým osobám, což měly soudy obou stupňů vzít v úvahu.

Dovolatelka kriticky hodnotí i podle jejího názoru odvolacím soudem nově formulovanou větu omluvy: "Za zveřejnění těchto informací se panu ing. M. Š. omlouváme". Poukazuje na to, že předmětné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, tak že je soud vázán zněním žalobního petitu. Jestliže je žalobní návrh nepřesný a neurčitý, soud není oprávněn právě tyto nedostatky sám odstraňovat namísto žalobce, a v tomto směru žalobce zvýhodňovat.

Dovolatelka má současně zato, že pochybením soudů obou stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, vyjádřené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článku 37 odst. 3 této Listiny. Nadto bylo rozsudky obecných soudů porušeno ústavně garantované právo žalované na svobodu projevu.

Dovolatelka proto žádá, aby napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolání žalované není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237

odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Zde je nutno připomenout, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouladnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouladné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva

a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se míní závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti

v právních vztazích účastníků. Přitom pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219

o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 téhož zákona. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva

a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným není ani to, zda jej formuloval jako rozsudek potvrzující nebo jako rozsudek měnící.

Zde je třeba připomenout skutečnost, že pokud dovolatelka má zato, že věta omluvy obsažená ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, která zní: "Za zveřejnění těchto informací se panu ing. M. Š. omlouváme.", představuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, není s ohledem na výše vyložené tento názor odůvodněný. V této části totiž tento výrok svým obsahem i smyslem koresponduje

s příslušnou částí výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zde pak lze jen připomenout, že tímto výrokem odvolací soud nikterak nezasáhl do zásady vázanosti podanou žalobou, když "úprava" přisouzené omluvy byla podmíněna gramatickou nutností

v souvislosti s paralelním zamítnutím části návrhu na přiznání omluvy. Smysl a obsah takto odvolacím soudem formulované omluvy v této části koresponduje s požadavkem na omluvu uplatněným v žalobě.

Přípustnost dovolání v této věci není založena ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a následně odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí v dotčených výrocích ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), přičemž by se uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tak tomu však

v posuzované věci ve skutečností není.

Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž ani sama dovolatelka ve svém dovolání ve skutečnosti neuvádí nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b)

o. s. ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se

v souzené věci nejedná. Je zřejmé, že v posuzovaném případě odvolací soud v podstatě jeho rozhodování vycházel správně z ustanovení § 11 násl. o. z. (zejména pak § 13 téhož zákona), a tato ustanovení také zákonu odpovídajícím způsobem vyložil. Toto konstatování je třeba vztáhnout i na jeho úvahy o případné možnosti dotčení osobnostní sféry fyzické osoby karikaturou, které dovolací soud považuje za správné. Přitom je třeba zdůraznit, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud současně v této souvislosti správně vycházel z předpokladu zmenšené "citlivosti", kterou je třeba předpokládat v případě informací a kritiky u politiků a vysokých státních úředníků.

Při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242

o. s. ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona, když napadené rozhodnutí nelze takto hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.

Pokud je otázka přípustnosti dovolání v dané věci posuzována z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak odpověď na ni nemůže dát uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (který byl žalovanou též uplatněn), tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Určujícím by totiž bylo právě zjištění, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (a tedy, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), což

v posuzovaném případě dáno není.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o. s. ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak v dovolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu