30 Cdo 642/2013
Datum rozhodnutí: 24.06.2013
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 642/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 50/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 13 Co 58/2012 - 56, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, č. j. 41 C 50/2011-32, konstatoval, že v případě žalobkyně došlo k porušení jejího práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, a to průtahy v rozhodování Okresního soudu v Nymburce o vrácení soudního poplatku v celkové výši 2.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 190.000,- Kč s přísl. a částky 3.588,- Kč s přísl. (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 3.588,- Kč s přísl., stejně jako výrok o nákladech řízení, jinak ohledně částky 190.000,- Kč s přísl. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 190.000,- Kč s přísl. a konstatování porušení práva za období nečinnosti v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98, jehož předmětem bylo zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže rozvedených manželů. Nesprávný úřední postup spatřovala rovněž v tom, že soud prvního stupně vrátil žalobkyni soudem chybně uložený soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,- Kč až po více než šesti letech, respektive po osmi letech od nesprávného uložení poplatkové povinnosti. Částku 3.588,- Kč s přísl. požadovala žalobkyně z titulu náhrady škody, spočívající v nákladech řízení o ústavní stížnosti, které vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku žalobkyně na finanční kompenzaci nemajetkové újmy. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 16. 12. 1998 a skončilo dne 15. 12. 2005, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta začala žalobkyni běžet dne 16. 12. 2005 a skončila dne 16. 6. 2006, u žalované však svůj nárok předběžně uplatnila až dne 10. 8. 2010, proto je její nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy v řízení promlčen. Uplatnění námitky promlčení neshledal odvolací soud za rozporné s dobrými mravy. Promlčený naopak není nárok žalobkyně na zadostiučinění za průtah, ke kterému došlo při vracení soudního poplatku. Jelikož šlo o částku 2.000,- Kč, tedy částku nepříliš významnou, shledal odvolací soud jako dostačující zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně. Náhradu škody spočívající ve znehodnocení částky 2.000,- Kč inflací žalobkyně v řízení nepožadovala. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části týkající se vynaložených nákladů na řízení o ústavní stížnosti.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém vymezila 11 otázek, jež považuje za otázky zásadního právního významu. Dle dovolatelky odvolací soud pochybil, když při stanovení přiměřeného zadostiučinění v případě průtahu s vrácením soudního poplatku, nezhodnotil jednotlivá kriteria § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) otázka č. 1 a 8. Dovolatelka dále argumentuje tím, že se o nepřiměřené délce řízení dozvěděla až v květnu 2010, a proto není její nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení promlčen otázka č. 2. Žalovaná měla ohledně námitky promlčení důkazní břemeno, které dle dovolatelky neunesla otázka č. 5. Ze strany žalované se rovněž jedná o zneužití práva, neboť věděla o tom, že byla podána žaloba na obnovu řízení, a proto její námitku promlčení považuje dovolatelka za rozpornou s dobrými mravy otázka č. 6. Soudům bylo z jejich činnosti rovněž známo, že dne 12. 6. 2006 podala žalobkyně žalobu na obnovu řízení, proto teprve po skončení řízení o žalobě na obnovu řízení lze mít posuzované řízení za skončené otázka č. 3 a 7. Odvolací soud pro nesprávně aplikoval § 32 odst. 3 OdpŠk a námitka promlčení je nedůvodná. Dovolatelka dále klade otázku, zda spočívá nemajetková újma vzniklá z důvodu nepřiměřené délky řízení, právě v nejistotě ohledně výsledku řízení otázka č. 4, a odvolacímu soudu vytkla porušení zásady volného hodnocení důkazů. Dle dovolatelky soudy jednaly šikanózně, když o vrácení soudního poplatku musela opakovaně žádat i prostřednictvím stížnosti a návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Proto nepovažuje konstatování porušení práva za přiměřené zadostiučinění otázka č. 9. Desátou otázkou formulovala dovolatelka tak, zda je soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co žalobkyně uvedla k věci samé. Odvolací soud ignoroval argumentaci žalobkyně a důkazní návrhy, a dle dovolatelky tím porušil princip rovného postavení účastníků občanského soudního řízení. Měl zohlednit zejména význam řízení pro žalobkyni, neboť se jednalo o řízení týkající se práv žalobkyně ve vztahu k bydlení, a rovněž opomenul věk žalobkyně. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč důkazy žalobkyně neprovedl, a proto postupoval v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. a dopustil se tím vady řízení otázka č. 11. S ohledem na výše uvedené otázky tak lze dle dovolatelky mít její dovolání za přípustné a důvodné. K prokázání svých tvrzení navrhla řadu důkazů. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto nepřihlédl k dovolatelkou tvrzeným vadám řízení uvedeným pod otázkou č. 10 (zda je odvolací soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co žalobkyně k věci samé uvedla), č. 11 (zda je odvolací soud povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč neprovedl důkazy navržené žalobkyní), č. 5 (že žalovaná nesplnila ohledně námitky promlčení povinnost tvrzení a povinnost důkazní) a č. 7 (že soudy opomenuly vzít v potaz řízení o obnově řízení, neboť tato skutečnost jim byla známa z jejich činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř.).
Otázka č. 1 a 8 nepředstavují otázky zásadního právního významu, neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. V posuzovaném případě spatřovala žalobkyně nesprávný úřední postup v tom, že jí nebyl v přiměřené lhůtě vrácen nesprávně vyměřený a zaplacený soudní poplatek, neboli soud porušil povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neupravoval v rozhodné době (o vrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto dne 12. 5. 2010) postup soudu při vracení soudního poplatku, bylo třeba postupovat podle § 13 odst. 2 cit. zákona, jež odkazoval na postup podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, konkrétně podle § 64 odst. 4, respektive odst. 6 zákona (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 15 Co 419/2011).
Při stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy postupuje soud podle § 31a OdpŠk, přičemž podle odstavce druhého přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Odstavec třetí § 31a OdpŠk se z povahy věci vztahuje zejména k posuzování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, což vyplývá i z toho, že se jedná o kriteria dovozená z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v přiměřené lhůtě, neboli v jednotlivém průtahu, proto není nezbytně nutné, aby soud hodnotil všechna kritéria demostrativně uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť ta slouží primárně ke stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud proto stanovil přiměřené zadostiučinění v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk.
V otázce č. 9, zda lze konstatování porušení práva žalobkyně v případě 8letého prodlení s vrácením soudního poplatku, považovat za dostačující, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, která stojí na závěru, že poskytované zadostiučinění musí být přiměřené újmě poškozeného. Je-li ve hře peněžité plnění, pak není obecně důvodné, aby zadostiučinění svou výší přesahovalo výši peněžitého plnění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Konstatování porušení práva přichází do úvahy zejména lze-li význam řízení či utrpěnou újmu poškozeného považovat za minimální, nebo-li mohl-li nezákonný zásah státu negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného jen nepatrně (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). V posuzovaném případě se jednalo o soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, což zhodnotil odvolací soud jako částku nepříliš významnou, zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Při stanovení formy zadostiučinění bylo přitom možno přihlédnout i k tomu, že poškozené se za nesprávný úřední postup dostalo již dříve omluvy ze strany Okresního soudu v Nymburce. Odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nenahrazuje zákonnou povinnost státu zaplatit úrok z vratitelného přeplatku či dovolatelkou namítané znehodnocení hodnoty peněz inflací. Tvrzení žalobkyně, že se jednalo o opakovaný vědomý a šikanózní nesprávný úřední postup ze strany soudu, nebylo v řízení prokázáno.
Otázka č. 2, ohledně stanovení počátku subjektivní promlčecí lhůty v případě nepřiměřené délky řízení, rovněž nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť byla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, ve kterém je vysvětleno, proč se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě spočívající právě v nejistotě ohledně výsledku řízení nemůže dozvědět později, než okamžikem skončení řízení. Odpověď na otázku čtvrtou, v čem spočívá nemajetková újma, jež se presumuje v případě nepřiměřené délky řízení, lze nalézt v části V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, ve které je vysvětleno, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nejde tedy o výsledek řízení ve smyslu úspěchu či neúspěchu, ale o stav nejistoty po dobu, než řízení k nějakému výsledku dospěje.
Otázku č. 3, zda lze mít řízení o věci samé za skončené až skončením řízení o žalobě na obnovu řízení, nelze pokládat za otázku zásadního právního významu, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Žalobkyně si stěžovala na průtahy v řízení sp. zn. 5 C 1101/98 před soudem prvního a druhého stupně v průběhu let 2000 až 2003 (prodlení při zaslání žaloby protistraně k vyjádření, s nařízením prvního jednání, při doručení rozsudku její právní zástupkyni, při zaslání spisu zpět soudu prvního stupně po vyřízení odvolání, atd.), v průběhu řízení však nikdy netvrdila, že podala také žalobu na obnovu řízení, a že došlo k průtahům i v tomto řízení. Po skutkové stránce tedy svůj nárok nevymezila tak, že by požadovala odškodnit za celkovou délku řízení, včetně řízení o žalobě na obnovu řízení.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku č. 6, ve které dovolatelka nově tvrdí, že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy proto, že jí bylo z její činnosti známo, že řízení nebylo skončeno, neboť probíhalo řízení o žalobě na obnovu řízení. Jedná se o nově uplatněnou skutkovou námitku, kterou v průběhu řízení ani v odvolání žalobkyně netvrdila (tvrdila pouze, že ze strany žalované se jedná o zneužití práva, neboť žalobkyně údajné uplynutí promlčecí doby nezavinila). Z pohledu skutkové novoty uplatněné až v dovolacím řízení nelze správnost napadeného rozhodnutí poměřovat vůbec (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rovněž nemohl vyhovět návrhu žalobkyně na provedení řady důkazů, neboť z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení může být provedeno dokazování jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy věci přitom přichází v úvahu pouze prokazování důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen z důvodů uplatněných v dovolání a v případě dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je možné uplatnit toliko důvod nesprávného právního posouzení věci, neprováděl Nejvyšší soud v tomto směru navržené důkazy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1312/2009).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu