30 Cdo 631/2014
Datum rozhodnutí: 23.09.2014
Dotčené předpisy: § 55 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2012, § 241b odst. 31 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



30 Cdo 631/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného BRASCHI - CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3°, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC 511 156 995, zastoupeného JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 108/51, proti povinnému Ing. V. M., za účasti manželky povinného MUDr. J. M. , obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, pro 61.842.861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 17 Co 418/2012-618, 17 Co 419/2012, 17 Co 420/2012, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 17 Co 418/2012-618, 17 Co 419/2012, 17 Co 420/2012 se v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-561, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Jinak se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kladně nařídil usnesením ze dne 24. 2. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-60, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 61.842.861,30 Kč s 6% úrokem od 10. 4. 2000 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 206.142,80 Kč podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, č. j. 42 Sm 435/2000-47, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín.
Usnesením ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-561, zamítl Okresní soud v Kladně návrh povinného ze dne 9. 5. 2012 (č. l. 516) na zastavení exekuce, neboť dospěl k závěru, že nebyla dodržena lhůta pro podání návrhu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ex. řád ). Dále uzavřel, že o námitce uplatněné v návrhu na zastavení exekuce (započtení pohledávky ke dni 24. 4. 2002) již bylo rozhodnuto, a že povinný nepředložil nové důkazy ani netvrdil nové skutečnosti, o nichž nebyla ve spise zmínka, o nichž by nebylo zároveň rozhodnuto a o nichž by se dozvěděl ve lhůtě, stanovené v § 55 odst. 1 ex. řádu. Ze stejných důvodů usnesením ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-563, zamítl návrh manželky povinného ze dne 8. 2. 2012 na zastavení exekuce.
Dalším usnesením ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-565, zamítl okresní soud návrh povinného ze dne 6. 2. 2012 na odklad exekuce a návrh manželky povinného ze dne 8. 2. 2012 na odklad exekuce s odůvodněním, že o stejné námitce započtení, námitce neexistence osoby oprávněné a nedostatku plné moci oprávněného již bylo soudem rozhodováno dne 29. 4. 2011, č. j. 10 Nc 5080/2005-405, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, č. j. 17 Co 396/2011-436, dne 31. 5. 2006 pod č. j. 30 Co 71/2006-221, dne 11. 5. 2009 pod č. j. 10 Nc 5080/2005-286, a rozhodnutím ze dne 29. 4. 2011, č. j. 10 Nc 5080/2005-405, jenž nabylo právní moci 21. 5. 2011 (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).
Odvolací soud všechna výše označená usnesení soudu prvního stupně jako věcně správná potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že povinný podal návrh na zastavení exekuce po uplynutí lhůty stanovené v § 55 odst. 1 ex. řádu. V případě návrhu manželky povinného na zastavení exekuce uvedl, že jí zákon lhůtu pro podání návrhu nestanoví, že ale v procesní obraně může namítat jen ty okolnosti, které příslušejí povinnému (§ 36 odst. 2 ex. řádu). Pokud již shodně tvrzené skutečnosti byly pravomocně přezkoumány v řízení o zastavení exekuce k námitkám povinného, nemohou být přezkoumávány znovu na základě návrhu manželky povinného. Pokud manželka povinného nově namítala, že nesouhlasí s oceněním nemovitostí, dodal, že otázka ocenění nemovitostí je řešena v rámci rozhodování o ceně nemovitosti v usnesení vydaném podle § 336 o. s. ř., důvodem k zastavení exekuce však být nemůže. Pokud jde o usnesení soudu prvního stupně, jímž byly zamítnuty návrhy na odklad exekuce, uvedl, že předpoklady stanovené v § 266 odst. 2 o. s. ř. nemohly být naplněny, neshledal-li soud prvního stupně důvod k zastavení exekuce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný a manželka povinného dovolání s odůvodněním, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, přičemž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného usnesení spojují s otázkou povahy patnáctidenní lhůty dle § 55 odst. 1 ex. řádu, která je podle jejich názoru pouze lhůtou pořádkovou, nikoli lhůtou prekluzivní. Soudům obou stupňů vytýkají, že se nezabývaly otázkou, kdy se povinný dozvěděl o dopisu ze dne 23. 4. 2002, resp. kdy se mu dostal do dispozice a kdy jej tedy mohl předložit exekučnímu soudu . Rovněž namítali, že zmíněnou lhůtu nelze retroaktivně vztahovat na skutečnosti, které nastaly před účinností novely exekučního řádu, ale pouze na skutečnosti, které nastaly až po změně právní úpravy . Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinného zastavení exekuce (usnesení z 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-561 ). V tomto rozsahu je dovolání přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku povahy lhůty uvedené v § 55 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však dovolatel nenamítá a nepodávají se ani z obsahu spisu.
Dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení publikovaném pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 2. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, dostupné rovněž na www.nsoud.cz) uzavřel, že smysl lhůty uvedené v § 55 ex. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce včas ve lhůtě patnácti dnů a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout. Z uvedeného vyplývá, že i v případě podání návrhu na zastavení exekuce po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v § 55 odst. 1 ex. řádu, je soud povinen exekuci zastavit, je-li dán zákonný důvod (§ 55 odst. 4 ex. řádu).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že návrh na zastavení exekuce byl podán opožděně, aniž se zabýval tím, zda povinný doložil skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Dovolací soud tedy usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 17 Co 418/2012-618, 17 Co 419/2012, 17 Co 420/2012 v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-561, zrušil a vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.); dalšími uplatněnými námitkami vztahujícími se k napadenému usnesení se již nezabýval.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím též potvrdil usnesení soudu prvního stupně z 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-563 , o zamítnutí návrhu manželky povinného na zastavení exekuce. Z obsahu dovolání však naprosto nevyplývá, co konkrétně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu ve vztahu k námitkám uplatněným návrhem manželky povinného ze dne 8. 2. 2012, jenž byl soudem prvního stupně zamítnut (s tím, že o těchto námitkách bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a žádné nové skutečnosti ani důkazy manželka povinného nepředložila ani netvrdila).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádá-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzívní) lhůtě určené ustanovením § 241b odst. 3 o. s. ř., bude dovolacím soudem odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005 pod poř. č. 31). Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení § 43 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v této části odmítl.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního o zamítnutí návrhu povinného ze dne 6. 2. 2012 a návrhu manželky povinného ze dne 8. 2. 2012 na odklad exekuce (usnesení ze dne 5. 9. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-565 ) není přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 1232/2012, ze dne 27. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 619/2013, ze dne 4. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 4447/2008). Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v této části jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, včetně dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu